Poslední čtyři roky se Rob Key věnuje produkci dokumentů o vědě a výzkumu na jedné z nejprestižnějších institucí světa – Oxfordské univerzitě. Jaké je pro filmaře pracovat s vědci? Proč potřebujeme dát více prostoru zvědavosti? A jak přibližovat výzkum široké veřejnosti? Rob Key navštívil letošní AFO, kde jsme si povídali o popularizaci vědy.
Publikovaný rozhovor je první ze série článků Letní popularizační inspirace.
Jste zodpovědný za tvorbu popularizačních videí na Oxfordské univerzitě. Jak jste se k této práci dostal? Mně to zní jako práce snů!
Byla to zajímavá cesta – přestože se nyní věnuji primárně komunikaci vědy, nemám vědecké vzdělání, studoval jsem filozofii a psychoanalýzu. Poté jsem se dostal k produkci dokumentů v Londýně. Absolvoval jsem kurz režie dokumentárního filmu a začal se věnovat komerční produkci. Vždy mě ale lákala především tvorba krátkých dokumentů.
Před čtyřmi lety se objevila pracovní nabídka na Oxfordu, tak jsem se přihlásil. Během poměrně inovativní formy výběrového řízení, ve kterém jsem musel sestříhat krátký dokument z materiálů, které mi dali, se ukázalo, že jsem se jim líbil nejvíc. Vytvořil jsem totiž video, které bylo vtipné a zábavné. A tak jsem se ocitl na Oxfordu.
Jaký typ filmů točíte? Snažíte se do svých videí vnášet právě zmíněný humor?
Tam, kde to je možné, tak ano. Ve skutečnosti je docela obtížné dostat do dokumentárního žánru humor tak, aby to fungovalo. Mnohem jednodušší je zvolit neutrální nebo pochmurnou náladu dokumentu – vytvořit něco zábavného a vtipného, co zároveň nese nějaký obsah a myšlenku, je těžší.
Myslím, že obecně dobře funguje, když použijeme hezké vizuály, zaměříme se na člověka a postavíme jej do centra dění. Vždy se snažím tvořit dokument tak, aby měl nějaký zajímavý příběh, a ten zasadit do širšího kontextu. Pokud příběhu pomůže humor, je to skvělé – když ne, obejde se to i bez něj.
Točíte filmy pro platformu nazvanou Oxford Sparks. Co to je?
Oxford Sparks je oddělení Oxfordské univerzity, které se věnuje popularizaci vědy. Vytváříme krátké dokumenty, podcasty i krátká videa. Máme webové stránky s dalšími typy popularizačního obsahu. Já mám, ve spolupráci s kolegyní producentkou, na starosti dokumenty – píšu scénáře, režíruji, natáčím i stříhám. Ročně vyprodukujeme asi šest krátkých dokumentů.
Oxford Sparks funguje od roku 2011. Dříve vytvářeli hlavně animovaná videa, což bylo tehdy populární. V době, kdy jsem nastoupil, si nechali udělat výzkum, který ukázal, že lidé se lépe ztotožňují s jinými lidmi a že bychom měli natáčet hraný obsah a vyprávět příběhy o vědě a výzkumu tak, že budeme sledovat lidi a jejich životní cesty.
Jak se liší práce pro univerzitu ve srovnání s BBC, neziskovým sektorem nebo komerční sférou, kde jste všude také působil?
Nejlepší věc na Oxford Sparks – která je odlišuje od jiných míst, kde jsem působil – je kreativní svoboda, kterou máme. Funguje to tak, že oxfordští vědci nám sami předkládají své nápady, my některé z nich vybereme a začneme je rozvíjet.
Další klíčový rozdíl je odpovědnost, kterou cítíme vůči veřejnosti. Oxford má skvělou pověst a pro nás je důležité ukázat veřejnosti jeho hodnoty a komunikovat, co univerzita a její zaměstnanci dělají – protože velká část financování výzkumu pochází právě od veřejnosti. Myslím, že univerzity mohou mít velký společenský dopad a vytvářet prostor pro diskuzi, pokud komunikují autenticky.
Zdá se, že vědci na Oxfordu mají o popularizaci vědy zájem, když za vámi sami přicházejí s tématy…
Uvědomuji si, že jsem ve výjimečném postavení – mám kolem sebe spoustu úžasných vědců a vědkyň, kteří za námi chodí a říkají: „Nechceš natočit film o mém výzkumu?“ Existuje představa, že vědci o komunikaci s veřejností nestojí, že jsou raději uzavřeni ve svých laboratořích. Ale podle mých zkušeností vědci skutečně chtějí sdílet své znalosti a nápady. Věda je ve své podstatě společenská. Samozřejmě jsou i tací, které komunikace tolik nebaví, ale já mám to štěstí pracovat s těmi nejlepšími.
Jako velký bonus své práce vnímám to, že se můžu několik měsíců opravdu do hloubky seznámit s určitou oblastí výzkumu, což se mi mimo jiné velmi hodí na mých oblíbených hospodských kvízech!
Jak funguje spolupráce s vědci, má práce s nimi nějaká specifika?
My se vždycky podíváme na dané téma a potom za vědci přijdeme s nápadem, jak kreativně přiblížit jejich výzkum pomocí metafor nebo analogií. A doufáme, že na to vědci přistoupí. Což se většinou povede a je to skvělé.
Například při práci s výzkumnou skupinou, která se věnuje studiu mozku, jsme chtěli názorně ukázat, jak vlny v mozku, které pozorujeme pomocí přístrojů, mohou tvořit harmonii, či– v případě nějakého onemocnění – disharmonii.
Vymysleli jsme, že budeme spolupracovat s pěveckým sborem v nádherném prostoru jedné z univerzitních kaplí. Film se jmenoval Symfonie mozku a jeden z neurovědců měl sbor dirigovat. Abychom ilustrovali, jak zní mozková disharmonie, navrhl jsem, aby polovina sboru zpívala falešně. Ale vědci řekli: „Ve skutečnosti dává větší smysl, aby zpívali mírně mimo rytmus.“ Tak jsme sbor rozdělili na dvě části, najali dva zkušené dirigenty a požádali je, aby začali synchronně a pak se pomalu rozcházeli v tempu. Znělo to velmi neobvykle, na něco takového nejsou naše uši zvyklé. I zpěváci říkali, že tohle nikdy předtím nedělali. Byla to výzva pro všechny zúčastněné, ale moc je to bavilo a filmu to hodně pomohlo.
Jaké vědecké téma pro vás bylo zatím nejtěžší vizuálně uchopit?
Točili jsme film o demografii, který byl náročný hlavně proto, že výzkum, o kterém pojednával, neposkytoval téměř žádné vizuální podklady. Demografie, tedy studium populací, je fascinující oblast výzkumu, která nám pomáhá pochopit, jak funguje společnost, nicméně demografové sedí většinu času u počítače a zpracovávají data.
Nakonec jsme se zaměřili na jednoho výzkumníka, jenž měl osobní motivaci ke studiu demografie. Je Mexičan a chtěl ukázat, jak se v Mexiku zvyšovala úmrtnost v období politických nepokojů. Místo abychom hledali vizuály, film se soustředil na jeho lidský příběh jako vstupní bod k demografii, která je jinak hodně abstraktní.
Jaký typ publika se svými dokumenty snažíte oslovit?
Naše cílová skupina jsou tzv. „zvědaví diváci“. Tento pojem vychází z výzkumu, který na univerzitě proběhl před mým nástupem – analyzoval data z dotazníků, které zkoumaly vztah lidí k vědě a jejich chování při vyhledávání vědeckých informací online. Ukázalo se, že „zvědaví diváci“ jsou většinou dospělí nad 30 let, převážně ženy, které nemají nutně osobní zájem o vědu, ale pokud uvidí něco, co se jich dotýká, jsou těmto informacím nakloněni.
Například jsme natočili film o nové léčbě rakoviny a vyprávěli příběh člověka, který ji podstupuje. V komentářích bylo vidět, že lidé se opravdu zajímali nejen o vědu, ale i o léčbu samotnou. Takže existuje způsob, jak v lidech podnítit prvotní zvědavost, která je může přivést k dalšímu poznávání – nebo, jako v případě filmu o rakovině, k uvědomění, že taková léčba jednou může pomoct i jim.
Máte pocit, že zájem veřejnosti o vědu roste?
To je těžké říct. Záleží na tom, co se zrovna děje ve světě. Někdy zájem o vědu přehluší jiná témata. Myslím ale, že je klíčové vytvářet prostor, kde se vědci a veřejnost potkávají na stejné úrovni a kde se buduje důvěra. Doba, kdy odborníci jen předkládali fakta bez vysvětlení, je, díkybohu, pryč. Lidé chtějí vědět, proč mají výzkumu věřit – a k tomu je nutné ukázat, jak věda vzniká.
Jedním z našich cílů je představit „život vědce“ – jaká je jejich práce, jak docházejí k výsledkům. To podle mě vědu zlidšťuje a pomáhá k ní budovat důvěru. Což je náročné, protože žijeme v post-faktické době. Snažíme se proto ukázat: „Existuje výzkum, kterému můžete věřit, a tady jsou lidé, kteří za ním stojí.“
Letos jste na AFO přivezl film Wandering in the Woods (Toulání po lesích). O čem je?
Richard White, vědec, který se zaměřuje na léčbu rakoviny, a který je hlavní postavou filmu, říká, že musíme dát vědcům tvůrčí svobodu a prostor k určitému myšlenkovému toulání či bloumání.
Snažíme se ukázat, že věda nefunguje vždy tak, jak si naplánujeme – například samotná hypotéza na začátku může být chybná. Ve vědě je hodně experimentování, kreativity, náhody a okolností, které nemůžeme ovlivnit.
Když se snažíme všechno předem naplánovat a kontrolovat, ochuzujeme se o část vědy, která je z dlouhodobého hlediska velmi plodná. Některé důležité objevy jsou vlastně kombinací mnoha menších poznatků učiněných v předchozích 100 nebo 200 letech. A lidé, kteří tehdy svůj výzkum dělali, netušili, jaký jednou bude mít význam.
Myslím, že je důležité, aby ve vědě existovali lidé jako Richard, který dává svým studentům a kolegům prostor pro zvědavost a bloumání, protože to může vést k nečekaným objevům.
Za své filmy jste získal mnoho ocenění. Kterého si nejvíc vážíte?
Moc jsem si užil loňský ročník AFO, kde jsme měli speciální projekci tří filmů z Oxford Sparks. Pro někoho, kdo většinou tvoří internetový obsah a nemá tak možnost sledovat reakce živého publika, to byl nádherný a povzbuzující zážitek. Nebyla to cena v pravém slova smyslu, ale spíš odměna. Ukázat různé filmy, které děláme, a bavit se o nich s diváky – to je přesně to, o čem festivaly jsou.
Na základě těchto zkušeností jsem teď součástí týmu, který připravuje vůbec první filmový festival Oxfordské univerzity, který bude mít příští rok svůj první ročník.
Rob Key je filmař zodpovědný za produkci obsahu na Oxfordské univerzitě.
Jako student filozofie a psychoanalýzy absolvoval filmové vzdělání v rámci mezinárodního magisterského kurzu DocNomads a na National Film and Television School ve Velké Británii. Vytváří poutavý obsah založený na příbězích, které se dotýkají srdcí i myslí diváků. Spolupracoval s různými neziskovými i komerčními organizacemi po celém světě. Je scenáristou, režisérem a filmařem a specializuje se na tvorbu krátkého faktografického obsahu.
