Zamyšlení nad odkazem Václava Havla

foto Adolf Jankovský

Jak velkou a bolestnou ztrátu představuje smrt Václava Havla pro tento národ, plněji a lépe vyhodnotí až historie. My, jeho současníci, si v této smutné chvíli uvědomujeme jeho výjimečnost, jíž učaroval nejen nám, ale i širému světu. A můžeme být pyšní na to, že byl Václav Havel naším prezidentem, ale i členem naší akademické obce, poté, co od nás přijal čestný doktorát. Je jistě zajímavé přečíst si jeho děkovací projev, v němž vyjádřil znepokojení nad stavem humanitního vzdělání v naší společnosti bezprostředně po sametové revoluci, ale  příliš jist si nebyl ani tím, že jej budeme schopni dobře řešit v létech , která nás čekala. A vývoj našeho vysokého školství mu dal a dává  bohužel za pravdu.

Že Václav Havel viděl ve vzdělání a kultuře záruku nadějné budoucnosti země, jsem pochopil, když na svoji první velkou státnickou cestu do Kanady a Spojených států na počátku roku 1990 pozval čtyři univerzitní rektory. To bylo jistě nečekané. Když jsem zažil slavnostní předávání čestných doktorátů v Torontu a pak na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, napadlo mě zeptat se pana prezidenta, zda by přijal podobné gesto uznání i od nás doma. Byl jsem překvapen s jakým potěšením návrh přijal. O několik měsíců později jsme událost v Olomouci realizovali, a to jako první v republice. Jak jsem se později dozvěděl, Karlova univerzita se pokoušela přesvědčit Václava Havla, aby přijal nejprve doktorát v Praze, ale on odmítl se samozřejmým vysvětlením, že přece nemůže popřít skutečnost, že jako první jsme přišli my. A on určitě nebyl ochoten danou posloupnost narušit, jak by mu bránil jeho smysl pro spravedlnost.

Do svého prezidentování přijal Havel zcela vědomě a programově řadu masarykovských prvků. Jedním z nich byly Amálky - obdoby Masarykových „pátečníků“-, což byly diskusní večery, na nichž si prezident přál slyšet, co k aktuálním otázkám transformace chtějí říci nejen politici a průmyslníci, ale i představitelé akademické a kulturní veřejnosti - univerzitní profesoři, spisovatelé, intelektuálové, umělci. Jeho závěrečný sumář byl vždycky výsledkem toho nejlepšího, co během večera zaznělo, ale také – a to hlavně – jasnou formulací ideových závěrů, jež si on sám z diskuse vyvodil. Jako vždy to byla kombinace projevu jeho lidské skromnosti a pokory, ale také jasné vize toho, co sám chtěl a k čemu si přál, aby směřovala celá naše společnost. Měli bychom ho znovu číst a měli bychom být schopni a ochotni jeho myšlenky nejen pochopit, ale i v jednání následovat. Jeho odkaz za to stojí. Bojujme za to, aby vzdělání a kultura nemohly být považovány za parazity  naší společnosti, ale aby byly naopak klíčovými hodnotami v utváření naší budoucnosti.

Prof. Josef Jařab, emeritní rektor UP