Z Olomouce do Guantanáma za zpravodajem ČRo

„Že půjdu k volbám za dvě desítky let nerad, to bych vám tenkrát nevěřil...“

Jeden z těch nemnohých, kteří se pro pracovní vytížení nemohl zúčastnit setkání rektora UP s bývalými studenty UP - členy stávkového výboru z roku 1989, byl novinář Vít Pohanka. Už v předstihu však byl před časem ochoten vést rozhovor na dálku - e-mail jej tehdy zastihl při pobytu v Guantanámu, naštěstí při pobytu pracovním. Zpravodaj Českého rozhlasu v USA tam zrovna natáčel reportáž o běžném životě vězňů i posádky. Přesto si našel čas, aby zavzpomínal na své působení ve stávkovém výboru v listopadu 1989 či zhodnotil dvacet let demokracie v České republice.

Asi by vás v listopadu 1989, když jste promlouval ke stávkovému výboru, nenapadlo, co vše vás v životě potká...

Ale kdež. Koho by to napadlo. To myslím obecně i osobně. Abych to vysvětlil: Kdybyste mi před dvaceti lety řekl, že budu novinář, zažiju něco dramatického v Iráku, pak budu ve Washingtonu, nepřišlo by mi to v tehdejší euforii neuvěřitelné. Ale když teď zdálky sleduji podivné příhody a peripetie českého politického života, opravdu nevím, kdo je pro mne jako pro občana důvěryhodný jako můj zástupce v parlamentu. A kdybyste mi řekl, že půjdu k volbám za dvě desítky let nerad, protože nebudu vědět, koho mám volit... to bych vám tenkrát nevěřil.

Ono by se chtělo říct, že nechuť jít k volbám je možná jedním z projevů vyspělé demokracie. Lidé už prostě necítí tu naléhavou potřebu něco změnit, jako jsme ji cítili v roce 1989. Jenže tohle je jiná nechuť. Tohle je spíš bezradnost. Aspoň v mém případě. Já jinak chodím k volbám rád, to mi věřte. Ale na ty příští se netěším. A to jsem byl ještě před pár lety v Bruselu rád, že můžeme volit i my v zahraničí na české ambasádě. Teď z té představy nijak neplesám a něco takového jsem před dvaceti lety opravdu nečekal.

Je to již dvacet let, co jste byl jednou z vůdčích osobností listopadových událostí v Olomouci, kde jste tehdy studoval. Jaké jste měl pocity, když se „daly věci do pohybu“?

Já vám ani nevím, jestli se to dá nějak jednoznačně popsat. Samozřejmě jsem měl pocit radosti a euforie. Ale šlo to všechno tak nějak hrozně rychle dopředu. Ono je dneska s odstupem jasné, že k něčemu takovému dojít muselo, Sovětský svaz byl slaměný panák, v Polsku vyhrála Solidarita už v červnu 1989, Maďaři začali pouštět Němce z NDR do Rakouska v létě, Berlínská zeď padla pár dnů před 17. listopadem atd. atd. atd. jenže já byl tenkrát asi tak natvrdlý, že mi to pořád nedocházelo a pořád jsem měl strach, že může nastat nová mela, nějaký zásah zvenčí jako v roce 68. Ale v listopadu 89 už mi to bylo fuk a řekl jsem si no a co. Bylo to asi takové kolektivní hrdinství v době, kdy už je skoro po všem. Prožíval jsem to nicméně velmi intenzivně a radostně.

Byl vůbec čas na obavy z možného postihu ze strany režimu, nebo všechny myšlenky na něj zastínily práce a euforie?

Já měl spíš strach, že to nadšení nevydrží dost dlouho na to, aby komunisté padli. Upřímné obavy ze zásahu režimu jsem měl do generální stávky v pondělí 27. listopadu. Pak se za několik dnů dohodli Gorbačov s Bushem na Maltě a bylo jasné, že režim definitivně padl.

Vzpomenete si na nejsilnější zážitek z té doby?

Když jeden z vyučujících na Filozofické fakultě UP, člen KSČ, už někdy v prosinci vysvětloval sám své nepochopení situace (jeho slova) na začátku stávky. Možná to neřekl přesně takhle, ale smysl byl: „No jo, vždyť já jsem nemohl vědět, jak to dopadne!“ To mi utkvělo v paměti jako průzračný příklad myšlení mnoha lidí.

Dvacet let je dost dlouhá na to, aby mohl člověk rekapitulovat vývoj v zemi, s níž je neodbytně spjat nejen jako její občan, ale také jako novinář a přímý účastník Listopadu. První rektor UP Josef Jařab nahlíží na ty dvě dekády vývoje demokratického státu velmi skepticky, ba negativně. Jaký je váš hodnotící pohled?

Já jsem před pěti lety strávil asi týden formulací odpovědi na zhruba stejnou otázku, kterou mi položil jeden přítel ze Spojených států ... Tak nevím, jak se k tomu postavit. Ale dobře, zkusím být stručný: pokračování komunistického hnusu si nedokážu představit. Já bych v tom Československu, které jsem znal v 80. letech, když jsem byl mladý a plný plánů, prostě nezůstal. To, co z Československa zbylo, považuji za svůj domov a pořád se tam rád vracím. Bez ohledu na to, jak vypadá politika nebo společenský život. To asi jasně vypovídá o tom, že je to podle mého lepší teď, než to bylo předtím. Nejsem žádný nacionalista, ale všude v cizině říkám, že jsem Čech a nestydím se za to.

A ještě jednu věc bych zmínil. Já jsem byl také mnohokrát na Balkáně. Hlavně v Bosně a v Kosovu. Jsem opravdu hrdý na to, že se Československo rozdělilo tak, jak se rozdělilo. Na to bychom neměli zapomínat.

V roce 2004 jste v rámci Academia filmu Olomouc řekl, že je otázka, jestli měla být tehdy zakázána komunistická strana a že pokud měla být zachovaná právní návaznost na tehdejší platný právní řád, nebylo možné postavit ji mimo zákon. Dnes, o pět let později, jste stále téhož názoru?

Ano.

Souhlasíte se zahraničními médii, která tvrdí, že se u nás politická situace a vývoj stávají „poněkud nepřehlednými“?

Nesouhlasím. Je to horší. Z české politiky se totiž stal takový guláš, že by to ani Maďaři nesvedli. Česká politika je pro mne natolik nepřehledná, že opravdu nevím, koho volit. Ne kvůli nějakým osobním antipatiím nebo předsudkům. Ale já opravdu nevím, která strana je která a co chce.

Jedinou výjimkou jsou komunisti. Ti jsou průhlední a mají pevně stanovené cíle. Jak vyplývá z odpovědi na předchozí otázku, já jsem přesvědčený, že pokud měly platit zákony tak se prostě nedali jednoduše „zakázat“. Ale to neznamená, že bych k nim s přibývajícím věkem cítil jako k politické straně jakékoli sympatie.

Jak hodnotíte vývoj české žurnalistiky a mediálního prostředí za těch dvacet let? Nakolik se liší od žurnalistiky americké?

Vezmu ty odpovědi popořadě:
1. Pozitivně
2. Výrazně

Jak často se jako zahraniční zpravodaj vídáte s rodinou?

Manželka a dvě děti jsou tady se mnou. Takže pokud nejsem mimo Washington, vídáme se jako běžná česká rodina. Často jsem pravda z domu, minulý týden například od pondělka do soboty nejdřív v New Yorku na Valném shromáždění OSN a potom v Pittsburghu na summitu zemí G20. Ale to je spíš výjimečné. Obvykle vyjíždím spíš tak na dva tři dny.

Jaké jsou vaše nejbližší pracovní plány?

 No, teď tady máme dvě a půl hodiny po půlnoci. Tak si půjdu lehnout, abych dokázal ráno rozumně vstát a připravit se na nějaký vstup, až budete mít na Moravě odpoledne.

Ptal se O. Martínek, foto archiv V. Pohanky

Pozn. redakce: Úplná verze rozhovoru byla publikována v Žurnálu UP+ na podzim t.r.; verzi ve formátu PDF si můžete stáhnout zde.

Vít Pohanka vystudoval češtinu a angličtinu na UP v Olomouci, v roce 1989 se aktivně podílel na listopadových událostech v Olomouci jako člen studentského stávkového výboru. V devadesátých letech pracoval v České televizi, v pařížské pobočce UNESCO a jako redaktor BBC v Praze a v Londýně. Od roku 2002 je zahraničním zpravodajem Českého rozhlasu (na Balkáně, v Kuvajtu a Bruselu, od roku 2008 ve Washingtonu). Nejvíc o něm bylo slyšet v roce 2004, kdy byl spolu s redaktorem a kameramanem ČT unesen iráckými ozbrojenci.