Vítězné práce Literární soutěže pro studenty UP 2009

Literární soutěž pro studenty UP, která má za sebou již patnáctý ročník, přinesla i letos mnoho zajímavých literárních dílek a ukázala, že na naší univerzitě rozhodně není nouze o talenty. Porota nakonec vybrala mezi více než čtyřicítkou prací vítěze v obou vyhlašovaných kategoriích.

V kategorii poezie se na prvním místě umístil Jan Spěváček z Pedagogické fakulty, v kategorii próza zvítězil Michal Vyhlídal z Filozofické fakulty. Čtenářům Žurnálu UP přinášíme úryvky z tvorby obou vítězů.

 

Michal Vyhlídal

Listy

(…) Vila měla v zadní části prosklenou zimní zahradu. Prosklenou od podlahy až po strop. Všude na policích byly kytky v květináčích a v kamenáčích, ještě nekvetly, ale chystaly se. Uprostřed zimní zahrady byl velký masivní stůl s ošoupanou, provrtanou a podřenou deskou, na kterou Anna položila těžký vak. Přinesla si židli, postavila ji ke stolu a rozvázala vak, ze kterého vysypala na stůl hromadu odlomených kachliček, barevných kamínků, prasklých kousků keramiky, snad nádob, mís, skleněná sklíčka barvy zelené, modré, jedno sklíčko žluté, ale převažovala sklíčka čirá, větší kus roztříštěných kachlí s geometrickou výzdobou z kamen, glazované střepy váz, knoflíky a barevné terakotové součástky z elektrických přístrojů a nakonec vytáhla z kapsy šatů polovinu neznámé knihy se špinavými listy od bláta a s kousky hlíny.

Všechno si to prohlížela. Slunce se na tom lesklo a odráželo. Byla to nádhera.

Přišla Alžběta. „Dobré ráno,“ pozdravila Annu, prohlédla si plný stůl. Nic nekomentovala.

„Aspoň jsi mi mohla říct, že někam jdeš.“

„Spala jsi,“ řekla Anna omluvně a stále si prohlížela, co nasbírala. Prsty brala do dlaní střep po střepu, úlomek po úlomku, kamínek po kamínku a s úsměvem ve tváři je zkoumala hmatem.

„Není to nádhera?“

Alžběta ale nechápala, neptala se, nechtěla se ptát. Včera… Ne, radši na to nemyslet, nechce na to myslet. Pokaždé, když si připomene včerejšek, bodne jí při tom u srdce a do očí se jí derou slzy.

„Nasbírala jsem to na poli, včera poorali… opožděně. Tolik krásných věcí, no řekni.“

Alžběta nic neříkala, oněměla. Ráno se vzbudí, Anna nikde. Pak se vrátí s plným batohem kamení a střepů, žádná omluva, žádný smutek, nic. Tak dlouho už je to, a ještě ji úplně nezná. Nechápala, na co ten všechen odpad bude.

Anna položila střep s červenou glazurou a řekla: „Bety… já ti udělám mozaiku. Už vím, jak. Naskicovala jsem si to… Jonáše, jak ho spolkla velryba, tu máš přece ráda.“

Alžbětě to vyrazilo dech. Mozaiku, velrybu polykající Jonáše. Nevěděla, co říct. Sedla si, podívala se na Annu, a chtělo se jí plakat.

* * *

Na zahradu a na vilu svítilo slunce. Už bylo poměrně teplo. Na konci zahrady byl starý vzrostlý ořešák. Už dávno neplodil. Mohl mít tak sto dvacet let. Jeho staré haluze se různě kroutily a srůstaly, kmen šel stěží obejmout. Přes léto pod ním byl příjemný chládek. Na zahradu vrhal stín. Břečťan k němu dosud nedosáhl, bylo to příliš daleko od vily. Vrhal stín i na hromadu kamení různých tvarů. K čemu tahle hromada sem byla navezená, nikdo nevěděl. To Anna je třídila podle tvarů a tloušťky na více hromádek. Bude z nich stavět land artové objekty, jako Richard Long. V kamení byly zalezlé ještěrky. Vyhřívají se, pokud slunce praží na kameny, stejně jako zmije. Jsou tam také zalezlé, ale ještě je nikdo nikdy neviděl.

Okna vily jsou stále otevřená, ale hudba už dávno nehraje.

Anna v zimní zahradě třídí střepy podle barevnosti. Na papíře si zkouší různé kompozice, jak by zobrazila scénu Jonáše s velrybou.

Alžběta uklízí v předsíni. Nechce si povídat, nechce se bavit. Je smutná. Už dlouho to cítí; muselo to přijít; čekala to. Myslela si, že je dostatečně připravená, ale v poslední době cítila, že nikoliv. Uklidí předsíň; vynese kytky ven, otřepe je, umyje květináče, nakonec je osprchuje, vymete smetí, uklidí v botnících. Musí pracovat. Jen tak zapomene, jen tak nebude myslet.

Vyšla ven hlavním vchodem na schodiště. Viděla před sebou valy, břečťanové jazyky, jako vlny; jedna vlna za druhou. Kousek dál smrky a javory, v rohu u plotu jeřabiny. Vytřepala ubrus a zadívala se před sebe.

Vždyť ty to všechno víš, jsi tady s námi tak dlouho, jiný by tě zastřihl, zplanýroval, usekal by ti paže, tvé dlouhé šlahouny, liány, strhl by tě a vyrval ze země, tvůj kmen by rozťal a kořeny vykopal, spálil, abys už dál nemohl olizovat dům, my ne, my si tě ceníme a dáváme ti prostor, tolik prostoru, kolik jen chceš, nechceme tě zničit, vždyť tím bychom zničili celou historii, všechno to, co ty vidíš, všechno to, co slyšíš a cítíš; je to kus i naší historie, v těch listech. Máš rád hudbu, i my máme rády hudbu, proto si ji tak často pouštíme a nahlas, abys ji slyšel i ty. Mám pocit, že od té doby, co jsme si s Annou začaly pouštět Richarda Strausse, ať už jeho krásnou operu Salome, Ariadna na Naxu nebo Elektru, symfonickou báseň Tak pravil Zarathustra nebo Macbetha nebo Enšpíglova šibalství, jako bys rostl ještě rychleji, dravěji; možná tou hudbou. Dala ti sílu, větší chuť do života, cítil jsi tu monstróznost a dynamiku, tu sílu velkého orchestru, rostl jsi a rostl, my zůstaly v udivení, jak jsme pozorovaly tvá tisícičlenná ramena, jak se pnou a plazí, jak se chytají každé skuliny, každého rohu, výčnělku a pokračuješ nejen směrem nahoru, ale i dolů, i do stran, do všech možných stran, celá plocha tvých listů a šlahounů se začala vlnit, bylo to… jako moře… krásné zelené moře… vzdouvající se… dolů a nahoru… vlnil se… tvé masy… harmonicky se vlnící do zvuků lesních rohů, smyčcového orchestru s houslemi, violami a violoncelly, kontrabasů a harf, hobojů a klarinetů, fagot, fléten, pikol, anglických rohů, klavírů a cembal, vlnil ses do zvuků trubek, pozounů a tub, basových bubnů, malých bubnů, činelů a tympánů, trianglů. My zůstaly oněměny. Řekly jsme si, asi má rád hudbu. Od té doby jsme každé ráno a každé odpoledne pouštěly opery, libreta, symfonie a nokturny, balety a různá preludia, suity. Dříve jsme hudbu vybíraly chronologicky, od nejstarší po modernější; začaly jsme barokní hudbou, Johannem Sebastianem Bachem a Antoniem Vivaldim, Thomasem Govannim Albinonim, přes klasicismus, Georg Friedrich Händel, Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven, Antonio Salieri a nesmím zapomenout na skvělého Josepha Haydna, nejdéle jsme se ale bavily romantismem, Fryderykem Chopinem, Joahannem Brahmsem, Edvardem Griegem, Petrem Iljičem Čajkovskim, Franzem Schubertem, Richardem Wagnerem a Bedřichem Smetanou a samozřejmě Antonínem Dvořákem, ještě bych připomněla Gioacchina Rossiniho a Giuseppe Verdiho, nadchla tě i hudba impresionistická, která je stejně krásná jako plátna impresionistů, Clauda Debussyho jsme si zamilovali hned, a co teprve Giacomo Puccini a Igor Fjodorovič Stravinskij, Leoš Janáček a Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič, vzpomínáš?, byla to nádhera a pořád je to krásné. Dnes si tyto autory pouštíme podle nálady, podle počasí, abychom se lépe vcítily do této nadčasové hudby. Hudby, snad to ani není hudba, tak jako realismus není surrealismus; i vážná, klasická hudba není hudba, ale surhudba, nadhudba, krásná, vzdušná, burcující, nad… Stárneš, vidím to na tobě,… stejně jako my. Ty máš ale stále dravost do života, tu my nemáme, jsme pouzí lidé. Jsem pouhá žena, co stojí na schodišti s balustrami, pozoruje břečťan a z něj vylétávající a zalétávající červenky. Jsem pouhá. Smutná, skleslá, stará. A srdce mi krvácí a krev mi v těle způsobuje otravu; obávám se… že… už nebudu… schopna.

Pomyslela si. Oči jí zeskelněly. Zmizela v domě, ubrus nechala na balustrádě na břečťanu.

Břečťan viděl otevřenými okny Alžbětu, jak sedí na židli, zamyšlenou, viděl i Annu v zimní zahradě za domem, jak skládá kamínek po kamínku, střep po střepu. (…)

---

 

Jan Spěváček

březová voda

poprvé z vody
svého nitra

naříznutá nevinnost
rozpuštěné vlasy rozvoní

hladí vítr větve žen
a vlasy bříz chtějí také

trochu té krve
ze svého nitra

 

pomyšlení

z hloubky duše vzkvetla
do vlasů kopretina

pružný stonek protahuje
své ženské tělo
a nastavuje Slunci tvář
něžným ruměncem

a v noci
což teprve v noci

 

kaštanobití

ze studánky na průhledné obloze
sypou se míjející lásky
na olomouckou dlažbu

tytéž kaštany (coby hopíky)
vrací se nebi zpět
a až spočinou u nás
vykvetou z nich květiny

otazníky však zůstávají

usměvavé
pomyšlením na neuskutečněné
polibky

víc nic
a potom
jít spát

---