Videozáznam udělení Ceny Františka Palackého in memoriam kardinálu Tomáš Josefu Špidlíkovi, SJ

Videozáznam z udělení ceny

Cena Františka Palackého, nejvyšší ocenění udělované Univerzitou Palackého v Olomouci, bylo in memoriam uděleno prof. ThDr. kardinálovi Tomáši Josefovi Špidlíkovi, SJ, dr.h.c. et mult, významné osobnosti českého a evropského duchovního života. Slavnostní předání proběhlo 23. 6. v sále Arcibiskupství olomouckého za účasti představitelů UP, české provincie Tovaryšstva Ježíšova, Arcibiskupství olomouckého, zástupců Neratovic a Hodslavic a dalších hostů.

Kardinál Tomáš Špidlík, mj. také držitel čestného doktorátu UP, zemřel v polovině dubna letošního roku ve věku 90 let. Ještě před svou smrtí se stihl dozvědět, že byl vybrán Výborem pro udělení Ceny Františka Palackého, aby se stal sedmým laureátem tohoto ocenění v historii univerzity. Ve své odpovědi tehdy mimo jiné napsal: „Tolik let jsem prožil v potulkách po světě, pozornost ze staré vlasti starému poutníku ohřeje srdce.“

Kardinál Špidlík byl mimořádně váženou a uznávanou osobou nejen v české katolické církvi, ale i v celém křesťanském světě. Byl nejvýznamnějším českým teologem, světově proslulým znalcem spirituality křesťanského Východu, významným představitelem ekumenického úsilí a uznávaným reprezentantem a propagátorem české kultury. Napsal desítky vědeckých knih, stovky odborných článků, ale byl také autorem pohádek a básní. Jeho knihy vyšly ve 24 jazycích včetně arabštiny a korejštiny.

Ocenění předal rektor UP prof. Miroslav Mašláň, který připomněl osobnost kardinála Špidlíka také jako člověka vzácného srdce a neutuchající snahy o rozvoj vzdělanosti, poznání a duchovního života, stejně jako porozumění mezi lidmi i národy. P. František Hylmar, SJ, provinciál české provincie Tovaryšstva Ježíšova, který cenu převzal, pak zdůraznil význam Ceny Františka Palackého jako ocenění nejen kardinálova díla, ale i jeho intenzivního hledání víry a duchovního rozměru člověka. Dík univerzitě za poctu pro kardinála Špidlíka vyjádřil rovněž Mons. Jan Graugner, olomoucký arcibiskup, který také připomněl jeho umění předávat a vysvětlovat hluboké myšlenky způsobem velmi srozumitelným i lidem vzdělaným v jiných oborech. Prof. Pavel Ambros vzpomněl mj. na podporu, které se od kardinála Špidlíka dostalo olomoucké teologické fakultě, zejména jeho iniciativu při realizaci projektu Centra Aletti v Olomouci. V souvislosti s jeho myšlenkovým odkazem zdůraznil inspiraci, kterou dnešní až příliš analytické společnosti kardinál Špidlík svým dílem a životem nabízí - důraz nejen na rozum, ale i „hlas srdce“, intuici a schopnost důvěřovat sobě navzájem.

Součástí slavnostního aktu bylo promítnutí krátké přednášky kardinála Špidlíka a vystoupení Olomouckého žesťového orchestru. Přítomni byli také někteří z předchozích laureátů Ceny, stejně jako zástupci Neratovic a Hodslavic, tedy obcí nejvíce spjatých s životem a tvorbou Františka Palackého.

Na kardinála Špidlíka s úctou vzpomínají nejvýznamnější představitelé katolické církve, kteří vždy neopomenou zdůraznit jeho optimismus a smysl pro humor. Papež Benedikt XVI. o něm při posledním rozloučení v bazilice sv. Petra v Římě prohlásil: „Velcí lidé víry žijí ponořeni do milosti, mají dar vnímat pravdu se zvláštní silou, a tak mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel Otec Tomáš Špidlík, bez ztráty důvěry, a dokonce si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamení inteligence, ale také opravdové vnitřní svobody.“

Cena Františka Palackého byla zřízena k příležitosti dvoustého výročí narození Františka Palackého 14. června 1998. V minulosti se stali jejími držiteli například vynálezce rovnátek prof. Milan Kamínek, historik prof. František Šmahel nebo biolog prof. Oldřich Nečas.

Laureát Ceny Františka Palackého in memoriam prof. Tomáš Josef kardinál Špidlík, SJ, dr.h.c.

Prof. Tomáš kardinál Špidlík se narodil 17. 12. 1919 v Boskovicích. Studoval latinu a českou literaturu na filozofické fakultě v Brně a filozofii na Velehradě. Zde složil roku 1942 řeholní sliby. V roce 1946 byl poslán na teologická studia do holandského Maastrichtu, kde 22. 8. 1949 přijal kněžské svěcení. V roce 1950 doplnil svá jezuitská formační studia v italské Florencii. V roce 1951 bylo zřejmé, že se do vlasti nebude moci vrátit. Pokračoval tedy ve studiích v Římě, kde obhájil doktorskou práci a začal vyučovat východní a patristickou teologii. V roce 1961 byl jmenován profesorem. V letech 1951–1989 byl spirituálem Papežské koleje sv. Jana Nepomuckého v Římě. Spolupracoval také s Vatikánským rozhlasem. Jeho české páteční promluvy byly překládány i do mnoha dalších jazyků. V březnu 1995 vedl duchovní cvičení (exercicie) papeže Jana Pavla II. a římské kurie. Kardinálské kolegium jej vybralo, aby 18. 4. 2005 v Sixtinské kapli pronesl poslední promluvu ke konkláve před volbou papeže, v níž byl nakonec zvolen Benedikt XVI. Samotné volby se vzhledem ke svému věku neúčastnil. Od roku 1991 žil a pracoval v Centro Ezio Aletti v Římě. Ve svých pracích se zaměřoval na teologii křesťanského Východu. Prezident Václav Havel ho vyznamenal za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva Řádem T. G. Masaryka. Italský prezident Carlo Azeglio Ciampi mu zase v roce 2003 předal nejvyšší vyznamenání za zásluhy v oblasti kultury a umění. Kromě Ceny Františka Palackého in memoriam mu Univerzita Palackého v roce 1997 udělila titul doctor honoris causa.

Z laudatia prof. Pavla Ambrose, Th.D.:

„(...) Špidlíkovo dílo představuje unicum (jedinečnost) v teologické reflexi v druhé polovině 20. století. Pokračuje v práci Iréneé Hausherra a je věrný jeho odkazu při studiu spirituality patristické éry a spirituality křesťanského Východu. Rozvíjí toto studium zcela novým způsobem v oblasti studia spirituality slovanských národů. Plně ponořen do tohoto kontextu a schopen zároveň vystihnout originalitu slovanského světa přispěl velmi významným způsobem k jejímu poznání a rozšíření ve smyslu inkulturace. Podařilo se mu oprostit svým studiem celou tuto oblast od předsudků tím, že výsledky svého studia vnesl do zcela nového kulturního kontextu. Kardinál Špidlík rozvinul novou metodu studia a nový způsob přemýšlení o tom, co dosavadní věda přinášela. Osvojil si epistemologická kritéria východní teologie, podle kterých poznání je spojeno se vztahem, tj. poznání se přibližuje pravdě díky jejímu agapickému principu.
 Pravda je především živá a jako taková nemůže být abstraktním pojmem, ale principem, který vše obsahuje. Abychom ji poznali, nestačí racionální poznání, ale je třeba také intuitivní poznání, které v sobě obsahuje vztah s jiným. Každé bytí nemůžeme zcela pochopit jen prostřednictvím poznání jako myšlenky, ale prostřednictvím živoucího poznání, nebo spíše jako „poznání-život“, kterého se dosahuje v okamžiku, když naše Já se neuspokojí kontemplací předmětu, ale žije prostřednictvím tohoto objektu, žije s ním. To platí jako pro poznání věcí, ale tím spíše pro poznání osob. Osobu nemůžeme uzavřít do vztahu poznávající – poznávaný jako objekt. Osobu tak nikdy nemůžeme poznat. Osoba vyžaduje naprostou rozdílnost, která tíhne k jednotě. Proto je nemožné ji zcela uchopit, zmocnit se ji, protože tomu se bude bránit, nemůže zůstat izolovaná.
 A proto základním principem poznání je přátelství, vztah sympatie vůči poznávanému. Tak se odhalují tisíce vztahů a vazeb, které věci tvoří se vším existujícím a které často zůstávají skryté, když je izolujeme a kontrolujeme koncepty a pojmy. Špidlíkovo dílo je příkladem, jak se dívat na druhého a jak se mu přiblížit. Představuje vizi zcela jiného principu jednoty a společenství, které je dnes zvláště cenné a žádané, když se svět zmítá v problémech multietnického národního a náboženského soužití.(...)“