„Vesničané věří, že rájem na zemi jsou Kuba a Čína,“ říká Magdaléna Jochcová po návratu z Nepálu

Magdaléna Jochcová, studentka třetího ročníku Mezinárodních rozvojových studií na PřF UP, strávila tři měsíce na nepálském venkově, kde v rámci praxe vyučovala na tamějších školách angličtinu a zeměpis. „V časopise Koktejl jsem narazila na článek o sdružení Namasté Nepál, které se věnuje adopcím na dálku. Ozvala jsem se řediteli tohoto sdružení a ten mě odkázal na jejich partnerskou nepálskou organizaci DCWC-Nepal. S tou jsem se domluvila na možnosti dobrovolnické práce a vyrazila směr Káthmándú,“ přibližuje svou cestu do Nepálu Magdaléna Jochcová. Tu mohla absolvovat i díky grantu Mobility MŠMT a Vavruškovu stipendiu, které získala na výzkumný projekt své bakalářské práce o fungování adopce na dálku.

Nepál je pro Čechy poměrně vzdálená a exotická země… Tušila jste, co na vás čeká?

Díky studiu mezinárodních rozvojových studií jsem měla celkem dobrý obrázek o tom, do čeho jdu. Samozřejmě, nemohla jsem se připravit úplně na vše, ale naštěstí jsem se s žádným větším problémem nesetkala. Lidé jsou v základě všude stejní, i když mají trochu jinak poskládaný žebříček hodnot. Můžete od nich očekávat stejné pohnutky a vzorce chování.

Ale máte pravdu, že v něčem to exotika byla – hlavně ve způsobu stravování, oblékání, v náboženském prožívání, ale i v tom, jak se život odehrává na ulici, jak všechno jinak voní...

Co vás v zemi nejvíce překvapilo, ať už v pozitivním či negativním slova smyslu?

V negativním smyslu to byl asi silný vliv maoismu na venkově. Panuje tam hodně nekritický přístup ke komunistické ideologii, který je asi daný nedostatečnou informovaností lidí o historických událostech s ní spojených. Třeba mě překvapilo, když mi mladí maoisté tvrdili, že rájem na zemi jsou Kuba a Čína. Celkem rozpačitě se na mě dívali a nechtěli mi ani moc věřit, když jsem jim vyprávěla o naší špatné středo- a východoevropské zkušenosti. Zřejmě potřebují získat zkušenosti vlastní.

Pozitivně na mě naopak působila vzájemná blízkost lidí. I přes všechny kulturní, etnické, náboženské a kastovní rozdíly se Nepálci chovají jako jedna velká rodina. I úplně cizí lidé se k sobě měli na ulici velmi otevřeně a vzájemně se oslovovali bratře a sestro. Osobní prostor pro ně nemá až takový význam. Mají početné rodiny, v jednom domě spolu žije několik generací, takže jsou zvyklí vše sdílet.

Jak vypadal váš typický den?

V různých fázích pobytu různě. Přizpůsobovala jsem se zvykům těch, u kterých jsem zrovna pobývala. Když jsem byla na vesnicích, tak jsme vstávali kolem páté šesté ráno, umyli se, trochu uklidili. Děti si udělaly úkoly do školy, já přípravu do hodin angličtiny a zeměpisu. Asi v půl desáté jsme měli dopolední oběd, což byla pořádná porce rýže s dušenou zeleninou (listy dýní s rajčátky na cibulce) a zalitá čočkou. Je to tradiční nepálské jídlo zvané Dal Bhat, které se jí každý den dvakrát denně. Pak jsme se vydali kamenitými kozími cestičkami ve svahu směrem ke škole, která byla klasicky položena na vrcholu kopce, aby k ní měly přístup děti ze všech stran. V deset hodin začínala škola. Nejprve byla na programu ranní rozcvička a hromadný zpěv národní hymny. Každý den měl přednes i nějaký sólista, často to byla vlastní básnická tvorba nebo aktuálně největší hit rádií. Po té se děti rozprchly do tříd, učitelé si rozebrali křídy a případné pomůcky do výuky (u mě to byl anglicko-nepálský slovník) a zmizeli ve třídách. Učilo se bez přestávek. První, asi půlhodinová přestávka byla kolem půl druhé. Šlo se na čaj a sušenky do místního obchůdku. Takový typický vesnický obchůdek je vlastně miniaturní obchoďák a restaurace v jednom. Na ploše o velikosti 3x4 metrů najdete širokou sortu zboží od žvýkacího tabáku, přes všemožné potraviny, psací, hygienické a kosmetické potřeby, až po boty a další nezbytnosti. Mezi tím vším se vaří buď na otevřeném ohni nebo na plynovém vařiči a samozřejmě nechybí posezení pro občerstvující se hosty.

Odpolední výuka trvala asi do čtyř hodin. Po škole jsem většinou pracovala na výzkumu, probírala se místní knihovnou, nebo přijímala od místních vřelá pozvání na kus řeči. Domlouvali jsme se jednak pomocí těch pár slov a frází, které jsem se naučila, a hlavně pomocí pantomimy. Po besedě si mě vzaly do parády děti. Hráli jsme si, tancovali, kreslili, sportovali, pomáhali v domácnosti (jednou jsem šla s ženami plít trávu do rýžových polí, ale trochu mi dělalo problém poznat trávu od rýže, tak mě raději poslaly domů). Druhé hlavní jídlo – opět Dal Bhat – jsme jedli kolem desáté večer. Po jídle jsme se opláchli a šli spát. Bohužel s námi spali i dva hodně zablešení psi, takže za chvíli už nebyli zablešení jen ti psi.

Jaké jsou nepálské děti žáci?

Jako všude. Neposedné, zlobivé, ale i zvídavé a snaživé. Někteří jsou lepší, některým jde učení hůře. Bohužel ne všechny děti mají ke vzdělání přístup. Státní školy sice nejsou zpoplatněné, ale děti si musí samy kupovat učebnice, uniformu a musí platit za ročníkové zkoušky, což je občas velký problém, zvláště pokud má rodina kolem pěti dětí. Některé děti žijí i několik hodin chůze od nejbližší školy, a proto si rodiče hodně rozmyslí, jestli se jim vůbec vyplatí posílat dítě do školy.

Věděli vůbec, kde leží Česká republika? Jakou mají představu o okolním světě?

Málokdo o nějaké České republice věděl. Ti, co nějaké povědomí měli, byli lidé, kteří už Evropu navštívili. Jiní znali alespoň Rusko. Lidé hlavně na vesnicích mají hodně omezené znalosti o okolním světě. Úroveň výuky zeměpisu v tamních školách silně pokulhává, Afrika je pro ně neznámý pojem, Evropu tuší, o Americe ví. Studenti soukromých škol ve městech na tom budou lépe, ale stále platí, že pro ně je stěžejní znalost asijských zemí.

Čechů jezdí do Nepálu překvapivě hodně. Snad pokaždé jsem v Káthmándú na češtinu narazila. Ti, s kterými jsem se bavila měli povětšinou stejné cestovní plány: Čína-Tibet-Nepál-Indie.

Co obsahovala vaše práce, respektive výzkum na univerzitě v Káthmándú?

V Nepálu jsem prováděla výzkum, zaměřený na fungování projektu podpory dětí na dálku. Vesnické školy, na kterých jsem učila jsou do tohoto projektu zapojeny, takže během pobytu tam jsem sbírala informace, prováděla sledování a rozhovory s lidmi, kterých se tento projekt nějak týká. Měla jsem jedinečnou možnost vidět fungování projektu přímo zevnitř. Profesoři z Kathmandu University mi pak pomáhali s analýzou dat, zpřístupnili mi univerzitní knihovnu a poskytli cenné rady. Byla to velice příjemná spolupráce.

Jaké je hlavní město Nepálu?

Hrozně špinavé, prašné a plné výparů z výfukových plynů. Je hodně hektické a přeplněné, ale i něčím krásné. Popravdě se mi víc líbilo na vesnicích, nejsem na velkoměstský ruch moc zvyklá. Třeba první den v Káthmándú jsem byla úplně jak vidlák na návštěvě. Pletla jsem se lidem pod nohy, skákala autům pod kola. Je neuvěřitelné, kolik lidí se vydá napříč starými úzkými uličkami autem, na motorce nebo jiným dopravním prostředkem, když je tam kvůli davům lidí i tak skoro k nehnutí. Ale Nepálci si z toho hlavu nedělají, prostě „ono se to nějak poddá“. Nejšílenější část města je rozhodně autobusové nádraží a pak stanice motorových tříkolek, zvaných tempo. Žádná stanoviště nenajdeš, z autobusů pomalu se pohybujících a namačkaných na sobě visí kluci, kteří křičí názvy zastávek, kterými projíždějí, ale není jim moc rozumět. Tak to musíte celé proběhnout, zeptat se každého, jestli staví kde potřebujete, a přitom se nenechat přejet.

Káthmándú má několik krásných historických částí, o kterých se dočtete v průvodcích a opravdu stojí za to se tam jít podívat. Na každém kroku stojí svatyně nebo chrám, lidé k nim chodí, modlí se, pokládají obětiny (hlavně kytky a ovoce). Na okraji města vyrůstají chaotické čtvrti, které se spíše podobají slumům. Lidé se sem stahují ze širokého okolí a doufají v nový lepší život, ale málokomu se to poštěstí. Spousta z nich končí jako žebráci na ulici, roste problém s šířením HIV/AIDS, s drogami...

Oslovila vás nepálská kultura?

Určitě. Nepálská kultura spojuje prvky všech kultur, které Nepál osidlují. Na první pohled může připomínat kulturu indickou, má ale v sobě něco jedinečného, co ji od ní odlišuje, a to je, myslím, právě ta směs všech možných etnik a náboženství. Nepálci jsou velice boha/bohůbojní, ale přitom i dost bujaří. Svátky slaví v pompézním stylu, kdy se ulicemi táhnou průvody lidí, obětují se zvířata, pije se, tančí se, hoduje se, lítají rachejtle. Díky velké etnické rozmanitosti slaví mnoho svátků, takže je pořád co oslavovat.

Účastnila jste se vy sama aktivně některého svátku?

V období, kdy jsem tam byla, probíhala spousta svátků, kterých jsem se samozřejmě účastnila. Například hinduistický svátek žen – trvá tři dny: první den se hoduje, druhý den se od rána do večera tančí a zpívá a třetí den se jdou ženy společně vykoupat do řeky. Já jsem se účastnila jen toho druhého dne. Dostala jsem na sebe tradiční sárí, tiku na čelo a náramky na ruce a šlo se tančit do sousední vsi. Bohužel jsem díky své odlišnosti neunikla pozornosti a stala se tak trochu atrakcí dne. Musela jsem tančit ve všech vymezených tanečních kruzích a pak ještě po cestě domů, když jsme potkali několik kapel. Těšila jsem se do naší vesnice, že si konečně odpočinu. Tam ale dostali od rychlého posla informaci o mém tanečním čísle a už na mě na návsi čekali. Závěrečný taneček jsem tedy z posledních sil věnovala jim a pak už se jen odplížila domů a zmožená z celodenního maratonu padla na postel.

Dostala jste se během pobytu do situace, kdy jste měla strach?

Strach jsem ani moc neměla. Ten jsem pocítila prvně při cestě hromadnou dopravou rozmočenými bahnitými serpentinami, vykutanými do svahu, které se co chvíli musely obnovovat z důvodu častých sesuvů půdy. Okraj srázu byl nebezpečně blízko kol, autobus skákal tak, že jsme párkrát opustili sedadlo a odvahu nedodávaly ani vraky aut, zachycené ve svahu. Šance na rychlý únik z přeplněného autobusu byla v případě nehody mizivá. To chlapíci na střeše mohli v případě nouze seskočit, ale my uvnitř, co jsme byli zavaleni hromadou nákladu a tvořili souvislé řady bez ohledu na kapacitu sedadel i celého autobusu, jsme byli odkázáni na schopnosti řidiče. Naštěstí se nic závažného nestalo, všechny přesuny jsem já i moji spolucestující přežili ve zdraví a byli jsme, myslím, všichni rádi, že nemusíme s našimi náklady šlapat pěšky. Což se mi později právě kvůli sesuvům, které odřízly oblasti, ve kterých jsem byla, taky stalo. Díkybohu se mě ale drželo štěstí a zůstaly jen úsměvné vzpomínky a nikoli šrámy.

Chtěla byste se někdy vrátit?

To určitě ano. Už jen proto, že tam mám kamarády. Ale taky kvůli projektům, které tam s přáteli chceme realizovat. Jedním z nich je projekt microfinancingu ve vesnici Kanikhola, na který bychom chtěli vybrat část prostředků prostřednictvím sbírky, která bude probíhat v rámci Jednoho světa. Tento projekt má přispívat ke komunitnímu rozvoji především skrze podporu drobného podnikání. Je zaměřen na ženskou část populace, která má omezenější přístup ke vzdělání, přičemž generace dnes dospělých žen neměla přístup ke vzdělání vůbec. Ženy se v rámci projektu učí číst, psát, počítat, učí se, jak nakládat s penězi, jak provozovat nějakou drobnou podnikatelskou činnost (například chov koz, zelinářství, krejčovství...) a jak ji dále rozvíjet. Na začátku dostanou od komunity určitou částku, za kterou si nakoupí potřebné věci pro rozjetí podnikání. Pro jeho rozšiřování si pak mohou brát půjčky za velice výhodných podmínek, které jsou schopny plnit, a které je nepoloží. Peníze z projektu tedy poslouží především na financování školení a kurzů a jako základní kapitál komunitní mikrobanky.

Ženy se pravidelně dále scházejí, pomáhají si, vzájemně se podporují a řeší i jiné problémy. Mohou iniciovat i nějakou vlastní rozvojovou aktivitu – většinou je to něco pro děti nebo pro dobro obce. V několika vesnicích tento projekt už pár let funguje a podle toho, co jsem viděla, velice úspěšně. Je tady vidět, že stačí dát lidem know-how a když mají chuť, umějí ho dobře využít.

Foto: archiv Magdalény Jochcové

Fotografie z cesty Nepálem vystavuje Magdaléna Jochcová od 18. 3. v prvním patře Uměleckého centra UP. Výstava Nepál - země úsměvů uspořádaná jako součást programu olomoucké části festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět potrvá do 31. 3.

 

---