Univerzita se rozloučila s Václavem Havlem

foto M. Otava

Památku Václava Havla uctili 21. prosince minutou ticha také zástupci Vědeckých rad a Akademických senátů Univerzity Palackého. Prof. Josef Jařab, první porevoluční rektor UP, ve svém proslovu v aule Filozofické fakulty vyzdvihl odvahu, moudrost a lidskost našeho prvního polistopadového prezidenta a vybídl akademickou obec, aby se nechala inspirovat jeho životem i dílem.

Bál jsem se dne, kdy budeme muset mluvit o Václavu Havlovi v minulém čase. Takové obavy přicházely pokaždé, když se objevily zlověstné lékařské zprávy, že se prezidentův zdravotní stav opět zdramatizoval. Ta obávaná a smutná chvíle nastala a nám se zdá, že hodiny dějin, které právě on pomohl uvést znovu do pohybu před dvěma desetiletími, se opět zastavily.

Tisíce lidí po celé zemi cítí, že se stalo něco mimořádného, něco historického, možná osudového. Tisíce a desetitisíce občanů stojí v dlouhých frontách, aby mohly osobně vzdát hold svému prezidentovi a - nebojme se to říci - hrdinovi svých představ o vysněném životě ve svobodné a demokratické zemi.

Vkrádá se otázka Johna Donnea a Ernesta Hemingwaye, komu že to vlastně, v tomto adventním čase, zazvonila hrana a stejně jako jim se vnucuje odpověď, že hrana zazvonila i nám, přinejmenším části našich snů a přání, našich ideálů.

Jak velkou a bolestnou ztrátu představuje smrt Václava Havla pro tento národ plněji a lépe vyhodnotí až historie. My, jeho současníci, si v této smutné chvíli uvědomujeme jeho výjimečnost, jíž učaroval nejen nám, ale i širému světu. Ve spojení s jeho jménem rostla prestiž Československa, Česka a Čechů obecně daleko více, než jsme si možná zasloužili.

Jméno Váklav Havel, jak je ne-Češi většinou vyslovovali, otevíralo dveře do významných jednacích síní, ale naplňovalo vstřícným úsměvem i tváře hotelových zřízenců, číšníků či taxikářů od Jižní Afriky po Severní Ameriku, jak jsem se mohl přesvědčit při služebních cestách jako rektor této univerzity a později jako předseda senátního zahraničního výboru.

Jsme mu za velmi mnoho vděčni a jsme mu mnoho též  dlužni. Byl to člověk statečný, což naše společnost ve své nepřiznané provinilosti nebyla schopna a ochotna vždy plně přijmout. Už jeho dopis Gustávu Husákovi z dubna 1975, který začíná oslovením „vážený pane doktore“ (a ne soudruhu, jak by své psaní začala asi většina občanů této země, která se tehdy stále více smiřovala s nemocí normalizace); ten dopis  byl smělou a zdrcující analýzou husákovské politiky a reálného socialismu. Havlova slova, tak přesná a pravdivá, musela na diktátorské představitele působit jak dobře mířené rány.  

A my mohli být šťastni, že kritika z tohoto dopisu, jehož obsah jsme znali jen ze „štvavých“ zahraničních vysílání na Svobodné Evropě či Hlasu Ameriky, mohla být završena památnou větou čerstvě zvoleného prezidenta republiky Václava Havla, který nám po pravdě, otevřeně, ale s velkou dávkou nadhledu, oznámil ve svém novoročním projevu v roce 1990, že sice „tato země nevzkvétá, ale…“ To byla definitivní tečka za odvážným dopisem doktoru Gustavu Husákovi a naše naděje do budoucna.

Václav Havel byl vždycky svůj, což znamenalo, že byl velmi tolerantní vůči jiným názorům, ale nesmiřitelný v obraně svobody, demokracie a lidských práv. Vždyť právě na těchto principech byla založena iniciativa Charty 77, bezesporu nejmocnějšího disidentského počinu, využívajícího moci bezmocných v netolerantním totalitním režimu.

Jak poučné je slyšet, že právě KSČM se staví proti schválení  připravovaného  zákona, že se Václav Havel zasloužil o svobodu a demokracii. Prý nebyl demokrat, protože s nimi odmítal jednat. Zatímco oni (vkrádá se odpověď) přece v minulosti okamžitě reagovali na každé jeho slovo. Jistěže pronásledováním, vyšetřováním a vězněním. Ale taková přece byla doba, krčí komunisté rameny a dále využívají a zneužívají svobody, kterou nám všem i jim havlovská revoluce z roku 1989 přinesla.

Václav Havel si zaslouží naši úctu nejen za svou odvahu, ale i za svou moudrost a lidskost. Do svého prezidentování zcela programově zařadil řadu masarykovských prvků. Byl jsem poctěn, když jsem byl zván do Lán na tzv. Amálky (nemohli jsme nevzpomenout Masarykových „pátečníků “).

Amálky, organizované Michalem Kocábem, byly vzrušující večery otevřených debat kolem aktuálních problémů transformace naší společnosti. Prezident při cigaretě (někdy i dvou cigaretách najednou) a sklence bílého vína pozorně naslouchal, aby po několika hodinách provedl půlnoční shrnutí, které bylo plné respektu k dobrým myšlenkám, jež zazněly, ale zároveň vždy znovu vyjasnilo tu nezaměnitelnou humanistickou havlovskou vizi, kterou nevnucoval, ale štědře nabízel naší společnosti.

Jedním z výrazných rysů této vize bylo upozorňovat na možná rezidua myšlení, jehož jsme se měli zbavovat a  jež jsme měli v nových podmínkách překonávat. Mnohdy jsme si toho, že jsme možná uvízli myšlenkově v minulosti, nebyli plně vědomi. Václav Havel byl právě na to velmi citlivý.

Tak v jednom z posledních rozhovorů, a to s arcibiskupem Dominikem Dukou (jinak též spoluvězněm z minulosti) připomenul Havel s ironií a hořkostí dogmatické schéma o veledůležité materiální, ekonomické základně a nepodstatné a v podstatě marginální, pokud ne vůbec cizopasné, duchovní nadstavbě) ve společnosti, jako něco stále přetrvávajícího už desetiletí. Mnozí politici a zejména ti, kteří prostřednictvím většinově demokratických principů nově budovali stranické mechanismy v naší zemi po sametové revoluci, toto marxistické dogma převzali, a ať už ideově zleva nebo zprava, nebyli schopni (a možná ani ochotni) pohlédnout za jeho omezující hranice.

Právě duchovní a lidský rozměr naší reality nepřestával Václav Havel zdůrazňovat, což ho vedlo k tomu, že materiální svět chtěl vidět korunován hodnotami, jež reprezentuje kultura a vzdělání, jeho duchovní rozměr. „Kulturou společnost prohlubuje svou svobodu a projevuje pravdu, “ napsal roku 1975 v dopise Husákovi a z logiky věci přiznává svému protivníkovi, který potřebuje slyšet a šířit jen svoji pravdu, že musí oblast kultury a vzdělávání kontrolovat a hlídat. Život v pravdě a ve svobodě by měl ovšem vidět věci jinak.

V děkovné řeči při udělení čestného doktorátu na této půdě v květnu 1990 nám Havel připomenul, že humanitní vzdělání je ve špatném, prakticky havarijním stavu. Při mnoha dalších setkáních a hovorech s ním jsem vnímal, že je vývojem naší společnosti v podmínkách svobody znepokojen, což se projevilo i v některých veřejných projevech a publikacích.

A tak si myslím, že bychom do svého myšlení měli vtěsnat některé  jeho klíčové pojmy a myšlenky, jako otevřená demokracie, občanská společnost, zodpovědnost nejen za sebe, ale za svět, práva a svobody nejen pro nás, ale i ty druhé, pravda a láska jako ideály, k nimž chceme směřovat.

Média nás v těchto hodinách  informují, že se radikálně zvýšil prodej Havlových knih nejen u nás, ale i na Slovensku a v Polsku. To je jistě pěkné a  nadějné. Knihy jako Dopisy Olze, O lidskou identitu, Moc bezmocných, Letní přemítání a další, včetně jeho divadelních her, jsou důkazem lidského hledání a výzvou k přemýšlení. Jsou také potvrzením síly slova, v niž Václav Havel nejen věřil, ale kterou každým svým textem potvrzoval.

Troufám si říci, že naše společnost, ale i širší svět, potřebuje více Havla.  Popřejme mu i my více místa v našich myslích - a to nejen jako vděčné vzpomínce, ale i jako plodné inspiraci. Tak nejlépe vzdáme čest jeho památce.