Tomáš Prokůpek: Český komiks je jako skokan do dálky sedící před odrazištěm

Komiks se Tomáši Prokůpkovi, odbornému pracovníkovi působícímu na FF UP, vryl pod kůži už v dětství. Postupem času se z nadšeného čtenáře stal také redaktor a badatel, který dal českému komiksu možnost znovu ožít. V současné době se věnuje především historickému bádání – díky tříletému grantu GA ČR může objevovat zapomenuté obrázkové seriály roztroušené v dávno zaniklých časopisech a také osobní příběhy jejich tvůrců. Výsledkem jeho úsilí bude obsáhlá publikace o historii českého komiksu 20. století, na které pracuje spolu se svými třemi kolegy.

Kdy se komiks poprvé objevil ve vašem životě?

Ke komiksům jsem se dostal celkem normálně – jako malý jsem je rád louskal v dětských časopisech, což myslím dělali skoro všichni mí vrstevníci. Narozdíl od většiny z nich jsem ale v pubertě se čtením komiksů nepřestal, protože jsem se vlastně trochu náhodou dostal k polským překladům kvalitní západoevropské produkce, která tady ve druhé polovině 80. let nebyla dostupná. A pak přišla sametová revoluce, dveře Západu se doširoka rozevřely a já díky tomu zjistil, že moderní komiks má nepřeberné množství podob a nabízí i velmi originální a avantgardní díla. Postupně jsem také začal objevovat kouzlo českého komiksu z období před druhou světovou válkou, který dlouhá desetiletí nikoho nezajímal. Začal jsem se po něm pídit po knihovnách a definitivně jsem mu propadl v roce 2006, kdy jsem při pročesávání periodik v Moravské zemské knihovně objevil úplně neznámý český komiksový časopis Koule z druhé poloviny 20. let 20. století. V tu chvíli jsem pochopil, že je opravdu čím se zabývat a že osudy autorů, kteří za těmito projekty stáli, jsou často fascinující.

Co vás na tomto žánru fascinuje?

Baví mě jeho schopnost vyprávět velké příběh prostřednictvím drobných obrázků – na malé ploše několika desítek stran formátu A4 zachytit celé složité vesmíry. Zároveň mě baví, že komiks je jako kreativní forma mnohem méně vyčerpaný než třeba literatura nebo výtvarné umění, protože donedávna nebyl brán příliš vážně, a tak k opravdu systematické snaze prozkoumat jeho možnosti dochází teprve v posledních letech.

Už dvanáct let spolu s Tomášem Kučerovským vydáváte komiksový sborník AARGH! Co Vám práce na něm dala?

Dala mi možnost seznámit se s komiksem mnohem hlouběji, potkat spoustu zajímavých autorů, navštívit řadu zahraničních festivalů, lépe si osvojit psaní publicistických textů, dala mi šanci alespoň trochu ovlivnit to, jak se u nás na komiks nazírá… Je toho určitě dost.

Vzpomínáte, jak vznikalo první číslo?

První číslo byl skok do hluboké vody – o tom, co všechno obnáší vydávání časopisu, jsme netušili nic. Taky jsme vůbec neměli ponětí, jestli náš výtvor bude někoho zajímat. Ale zároveň jsme měli pocit, že tady chybí platforma pro mladé české autory a že komiks může vypadat mnohem zajímavěji, než jak ho tehdy prezentoval časopis Crew, který vydával jen překladový americký mainstream. Tak jsme to zkusili – a časopis se brzo začal vyvíjet způsobem, který jsme na počátku vůbec nebyli schopni odhadnout.

V čem vidíte klady a zápory komiksu?

Na českém komiksu mi v tuto chvíli přijde nejlepší, že to bude moje generace, která jako první odvypráví detailní příběh jeho více než stoleté historie. Protože byl dlouho přehlížen, nejsou tu ty tradiční vousaté autority, které by už před desetiletími nalinkovaly, jak má tenhle dlouhý příběh vypadat – kdo do něj patří a kdo ne… Má to ale i svůj rub. Špatné je, že „comics studies“ se v českém akademickém prostředí teprve ustavují, takže věnovat se profesionálně bádání o komiksu je ještě pořád o dost těžší než být kunsthistorikem nebo literárním vědcem.

V loňském roce jste v Brně lektoroval seminář na téma Vzlety a pády českého komiksu: jakou cestu český komiks urazil?

Historie českého komiksu má tvar sinusoidy, období rozkvětu byla pravidelně střídána politickými či ekonomickými otřesy, které nadějný vývoj zbrzdily nebo úplně zastavily. Druhá světová válka, nástup komunismu, sovětská okupace nebo ekonomická transformace 90. let – to všechno jsou momenty, kdy byla domácí tradice násilně přerušena a následně lopotně obnovována.

V osmdesátých letech se vyčlenily dva proudy českého komiksu: foglarovsko-trampský a sci-fi. Proč zrovna tyto?
Byly spojené se dvěma subkulturami, které se snažily v mezích možností unikat nudné socialistické realitě a které měly vztah k vyprávění příběhů prostřednictvím série obrázků. Ten první okruh navazoval hlavně na prvorepublikovou tradici, Rychlé šípy a další Foglarovu tvorbu, scifistický fandom zase pokukoval za hranice, vzhlížel se v tamní bohaté komiksové produkci a pokoušel se ve svých fanzinech obrázkové sci-fi seriály publikovat.

„Bubliny“ se v promluvách komikových hrdinů objevily poprvé v roce 1896. Před tím spolu postavy „nemluvily“?

Mluvily, ale jejich dialogy byly umístěny pod obrázky. Tenhle zlom ve vývoji komiksu je hodně podobný přechodu filmu od němého ke zvukovému.

V jakém bodě se podle vás nachází český komiks nyní?

Podle mého soudu se nachází v situaci podobné skokanovi do dálky, který je poslední krok před odrazištěm. Ještě pořád může zakopnout – pokud mu například hodí pod nohy klacek hluboká ekonomická krize, ale já věřím, že brzo dojde k vydařenému odrazu a dlouhému skoku (smích).

Která generace má podle vás k tomuto žánru „nejblíž“?

Zatímco pro řadu lidí nad čtyřicet je komiks ještě pořád něco mírně podezřelého, nejmladší generace už ho vnímá jako zcela přirozenou narativní formu. A velcí knižní nakladatelé stále odvážněji vstupují na neprobádané pole komiksu, protože cítí jeho značný komerční potenciál.

Které kreslené postavy patří mezi vaše oblíbené?

Těch oblíbených postav jsou samozřejmě celé zástupy. Z dob dospívání mám nostalgický vztah třeba k Saudkovým hrdinům a hrdinkám. Z těch zahraničních mě svého času nejvíc zasáhl Moebiův Arzach – jeho příběhy jsou zcela beze slov a právě nad nimi mi asi poprvé došlo, jak bezbřehé a osobité jsou narativní možnosti komiksu. Z hrdinů, kteří vystupují v komiksech současných českých autorů, mám rád třeba Volemana, protože jeho tvůrce Jiří Grus umí propojit přesné postřehy ze života dnešních třicátníků s podivuhodně fantasmagorickými momenty; nebo Fanouše, jehož autor Dan Černý se snaží vyprávět přímočaré zábavné příběhy, aniž by mu u toho chyběl nadhled a dobře zvládnuté kreslířské řemeslo.

Připravil jste také výstavu s názvem Generace nula, kterou mohli zájemci navštívit nejen v Brně a Praze, ale také v Paříži. Proč jste zvolili tento název?

V názvu Generace nula je zakódován zlomový rok 2000, kdy prezentovaná autorská vlna vstoupila na scénu, i – míněno samozřejmě v sebeironické nadsázce – velikost společenské prestiže a výše příjmů, které komiks těmto tvůrcům alespoň v počátcích jejich kariéry nabízel.

Jakou odezvu výstava měla?

Odezva byla různá – ve Francii, kde každý den vychází tolik komiksů, kolik u nás za rok, žádnou díru do světa neudělala. Naopak třeba v Polsku byl ohlas slušný, protože tam je situace podobná jako u nás. A v českém prostředí měla myslím docela velký dopad – na jejím základě mimo jiné vydal nakladatelský gigant Albatros Média stejnojmennou antologii, která tvorbu mladých autorů pomohla dále zpopularizovat.

Který ze současných kreslířů je vám svou tvorbou nejsympatičtější a proč?

Autorů, kteří jsou mi sympatičtí, je spousta. Pokud musím někoho konkrétního uvést, zmíním třeba Václava Šlajcha. To je mladý scénárista a kreslíř, který má výrazný expresivní styl, do současného českého komiksu objevně vnesl techniku pastelu. V nedávno vydané antologii „Ještě jsme ve válce“ přesvědčivě ukázal, jak bravurně ovládá obrazovou naraci – umí vyprávět příběh a je u toho výtvarně osobitý, aniž by zbytečně exhiboval. Navíc je to jeden z těch tvůrců, který na sobě stále pracuje – do jeho budoucí tvorby vkládám velké naděje.

Čemu se v současné době nejintenzivněji věnujete?

Teď jsem zrovna ponořený do rané komiksové tvorby Josefa Lady – dávno před tím, než začal malovat idylické venkovské scény, přispíval do Humoristických listů, Kopřiv a dalších časopisů svými obrázkovými seriály – dohromady se jednalo o několik set stran kreslených příběhů. A s velkou pravděpodobností byl vůbec první, kdo u nás na počátku 20. století použil čistou komiksovou formu, která pracuje pouze s dialogovými bublinami bez doprovodných komentářů pod obrázky.

Co byste popřál českému komiksu do budoucna?

Aby našel co nejvíc silných příběhů, které mu přitáhnou co nejvíc čtenářů.

Lenka Skácelíková, foto archiv Tomáše Prokůpka

---

Tomáš Prokůpek absolvoval Fakultu architektury VUT v Brně, v současnosti působí jako samostatný odborný pracovník na Filozofické fakultě UP. Věnuje se komiksové publicistice a psaní scénářů, od roku 2000 vydává a rediguje komiksový sborník AARGH!. Za své scénáře získal cenu pro nejlepší alternativní komiks na Mezinárodním salonu mladého komiksu v Bělehradě (2003) a I. cenu na Mezinárodním festivalu komiksu v Lodži (2008). Kurátorsky připravil výstavu Generace nula: Nová vlna českého a slovenského komiksu (2007), která byla představena i v Lodži, Paříži a Stockholmu. Autorsky se podílel na publikaci Octobriana a ruský underground (2004) a na monografii Kája Saudek (2010), jeho texty se dále objevily v polských periodikách Arena Komiks a Zeszyty Komiksowe nebo americkém teoretickém časopise International Journal of Comic Art. Jako editor připravil souborné vydání stripů Ondřeje Sekory s Ferdou Mravencem z let 1933–1941 pod názvem Dobrodružství Ferdy Mravence (2010) a antologii současného českého komiksu Generace nula: Český komiks 2000–2010 (2010). V současnosti pracuje na grantovém projektu, jehož výstupem bude obsáhlá historie českého komiksu 20. století.

---