„Stmíváním paměti odcházíme, její ztrátou umíráme,“ říká spisovatel, publicista a pedagog Antonín Bajaja

Laureátem loňské Státní ceny za literaturu, kterou od roku 1995 každoročně uděluje Ministerstvo kultury ČR k 28. říjnu za vynikající české literární dílo, se stal spisovatel Antonín Bajaja. Ocenění si odnesl za román Na krásné modré Dřevnici, který nakladatelství Host označuje také neformálním podtitulem „Konec starých časů ve Zlíně“ či „Moravský Amarcord“. Autor v ní čerpá ze vzpomínek na dětství, zachycených v jeho vlastních dopisech sestře. Rozhovor, který při této příležitosti poskytl Žurnálu UP, se však týkal nejen jeho literární tvorby, ale i tvůrčího psaní obecně – Antonín Bajaja je totiž mj. také hostujícím pedagogem na Katedře bohemistiky FF UP, kde již patnáctým rokem vede semináře tvůrčího psaní.

Ve své zatím poslední knize Na krásné modré Dřevnici prozrazujete jeden z možných výkladů původu jména Bajaja: podle něj jsou jeho nositelé ti, kteří „bájajú“, tedy umějí svá vyprávění obratně domyslet a dotvořit. Kdy jste schopnost „bájení“ začal u sebe objevovat vy sám?

Těžko říct. Schopnost – a taky touhu – unikat do bájných světů mám odjakživa. Asi je to tím, že jsem se narodil těsně po heydrichiádě. Ví se, že dokonce i embrya vnímají pocity svých matek. A jestli měla moje maminka tenkrát strach a sužovala ji úzkost z budoucnosti, zřejmě ve mně tu touhu nějak probudila, i když jsem ji, počítám, zdědil po předcích. Nomen omen. No důvodů k únikům, a to bez ohledu na prenatální podněty, jsem měl dost i v pozdějších letech, kdy bylo nařízeno vybudovat v této zemi takzvané lepší zítřky a kolem se loupilo, zavíralo, popravovalo, strachovalo, přetvařovalo. Mimochodem: nechce se vám dnes pod přívalem všelijakých informací, skandálů, podvodů a krutostí taky někam utéct? Proč utíkají děti, a nejen děti, do virtuálních světů? A koneckonců – ono to tak bylo vždycky. Nebýt důvodů a touhy k dotváření, nebýt úniků z reality, nebylo by umění, nebyla by ani literatura.
 
Vaše tvorba je spjata se vzpomínkami na dětství. Jak podle vašeho názoru tuto „krajinu dětství“ přetváří lidská paměť? Co zůstává a co se z ní vytrácí?

„Krajina dětství“ –  ta samozřejmě vytváří polštář naší paměti. Někdy se na něm příjemně podřimuje, ale čím je člověk starší, tím častěji se odtamtud vynořují zlé sny. Na nic podstatného se nedá zapomenout, psychoanalytici o tom vědí své. Paměť je, myslím, živočich, co přebývá v molekulách mozkových buněk, ke kterým se tulí, kam se neustále vtiskává. Žije tam v podivném bezčasí, ježí se v nich, všelijak se zjevuje a mizí, propojuje minulost s přítomností, je příčinou jejich prolínání, umožňuje přesah do budoucnosti. Paměť je navíc naší nejsoukromější krajinou, můžeme v ní i zabloudit. No beze zbytku se z ní nic nevytrácí, i když má díky pudu sebezáchovy tendenci preferovat příjemné vzpomínky. Stmíváním paměti odcházíme, její ztrátou umíráme.

Lze nějak charakterizovat tvůrčí schopnosti a projevy současných studentů? O čem přemýšlejí a jakou formou se snaží o literární výpověď? Mění se v průběhu let typické rysy – jsou-li takové – jejich tvůrčích ambicí?

Současní studenti to nemají lehké, protože mají neomezený přístup k informacím a k cestování (na rozdíl od mé generace, která to taky neměla lehké, ale z opačných důvodů); protože současní studenti žijí v otevřené společnosti, která je přes internet a mobily propojena s celým světem. Protože dnešní svět se v důsledku nových objevů a technologií pořád  „zrychluje“, protože je stále obtížnější orientovat se v záplavě zpráv, událostí, poznatků a názorů. Protože základní lidské touhy, slabiny, neřesti a vášně se přesto nezměnily. Protože v člověku přetrvává z pětadevadesáti procent živočich ovládaný hormony a pudy. Protože to jediné, čím se lišíme od zvířat, je naše svobodná vůle, ale s tou jsme se ještě (my Lidstvo!) nenaučili zacházet, vesměs jí mrháme ke stupňování konzumních – pudy a hormony ovládaných –  požitků. Zmíněná rozporuplnost by mohla být východiskem k charakterizaci tvůrčích schopností a projevů současných studentů. Mohla by posloužit i jako sonda do jejich způsobu přemýšlení včetně forem, jimiž se snaží o literární výpověď. Možná bychom se skrze tu sondu dozvěděli, jestli se jejich tvůrčí ambice nějak významně liší od ambicí dříve narozených autorů. Ale to je zadání na rozsáhlou vědeckou práci, kterou by měl uskutečnit někdo ambicióznější, než jsem já.

Jak takový literární seminář probíhá, resp. lze úspěšně „vystudovat na spisovatele“?

Před lety jsem k semináři tvůrčího psaní sepsal anotaci, podle níž se doposud řídím. Tady je její zkrácená verze:

Seminář je určen těm, co si chtějí buď potvrdit, že jejich schopnost písemného projevu je předurčuje k údělu spisovatele (profesi publicisty), nebo vyzkoušet, jestli by to dokázali. Kromě toho se mohou přihlásit i zájemci z pouhé zvědavosti, neboť vedoucí semináře jim poodhalí zákonitosti, zmatek, úskalí, radosti, soužení, opojnost, odpudivost i přitažlivost procesu, na jehož konci je fejeton, esej, povídka, novela, román… či „jen“ několik veršů. Ale poodhalovat nebude jen vedoucí semináře, protože hlavní metodou porozumění (nikoli učení) „tvůrčímu psaní“ je psaní samo. Zúčastnění budou muset předkládat vlastní texty různých literárních žánrů, číst je svým kolegům, přijímat i rozdávat připomínky, tříbit vztah ke skladbě slov, vět, myšlenek, nálad, příběhů… a snad se nakonec stanou poučenější. Na předmětu Tvůrčí psaní je nejdůležitější to, že: mnohé od psaní zavčas odradí, některé k němu s pokorou přiblíží.

Na závěr moudrost: „Když už musíte, pište z lásky, ale publikujte pro peníze.“

---

Ing. Antonín Bajaja, spisovatel a novinář, absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Brně (1964), poté pracoval nejdříve jako zootechnik JZD (1965–1973), později jako zaměstnanec Zemědělské oblastní laboratoře (1973–1991). Roku 1991 se stal redaktorem brněnské redakce Československého rozhlasu, od roku 1992 pracoval v pražském deníku Prostor a týdeníku Týden. Od roku 1991 byl navíc externím spolupracovníkem a posléze redaktorem Radia Svobodná Evropa. Je spoluzakladatelem časopisu pro kulturu a společenské dění Zlínského kraje Zvuk a stál také u vzniku pěveckého spolku Wlastenci při Českém centru Mezinárodního PEN klubu, kde je členem výboru. Od roku 1996 vedl semináře tvůrčího psaní na Fakultě multimediálních komunikací UTB a na FF UP, kde působí doposud.
Je držitelem Výroční ceny nakladatelství Mladá fronta za románový diptych Duely, ocenění v soutěži Evropský fejeton a Ceny Křepelek za tvůrčí podíl na publicistickém pořadu Hlasy a ohlasy z domova Radia Svobodná Evropa. Za romaneto Zvlčení byl v roce 2004 oceněn Magnesií Literou. Na stejné ocenění a na Cenu Josefa Škvoreckého byl nominován za knihu Na krásné modré Dřevnici, za kterou loni obdržel Státní cenu za literaturu.

Připravila V. Mazochová, foto M. Otava

---