Senátoři a rektorské volby

Vážím si univerzitních senátorů, kteří zvedli rukavici a v Žurnálu reagovali (R. Kubínek, E. Sovová, J. Lach, T. Parma, ŽUP 4/19) na můj kritický příspěvek „Podivuhodná pasivita senátorů“ (ŽUP 3/19) napsaný pod dojmem předvolební diskuse s rektorskými kandidáty. Cením si toho zvláště v kontrastu s vědomím, že jiný jejich kolega mě raději přišel osobně přesvědčovat, že není dobré podobně kritické texty publikovat v periodiku, které čtou i lidé vně UP. Že prý nám to může uškodit. (:-))

Dovolím si tu polemizovat s hlavními argumenty svých oponentů. Oba kandidáty prý znají natolik dobře, že víc ptát se netřeba. Dlouhodobé pozorování obou adeptů a spolupráce s nimi jim poskytly mnohem více informací, než kolik by daly odpovědi na nějaké nové otázky. Ačkoliv tato znalost je samozřejmě velice užitečná, o ni nejde při veřejném představování. I já jsem položil některé otázky, u kterých jsem předem věděl, jak kandidáti odpoví - u jednoho přesněji a u druhého přibližně, v rozumné toleranci. Jde především o to, že odpověď zazní veřejně a stane se tak závazná. Řekne-li kandidát před volbami veřejně, že hodlá problém A řešit způsobem X a je poté zvolen, dá se (a mělo by se) očekávat, že tímto způsobem se k problému také postaví. I pokud bych věděl na základě osobní zkušenosti, že daný kandidát preferuje způsob X, pokud bych ho nepřiměl říci to nahlas, zůstane situace nejasná: zájmová uskupení preferující řešení problému A způsobem Y budou mít volné pole k manévrování a přesvědčování rektora o své pravdě. Pro ty, kteří mají rádi zákulisní jednání a politiku výměn jednoho ústupku za jiný, to může být vítaná alternativa. Považuji ale za užitečnější, když je rektorovo konání čitelné, transparentní a předvídatelné. I přes  veškerou různorodost zájmů naší košaté akademické obce pak můžeme počítat s tím, že v celouniverzitní politice jsou určité konstanty, které můžeme brát jako pevné, a neplýtvat úsilím při testování manévrovacího pole pro každý náš krok.

Ačkoliv to explicitně nezaznělo v textech mých oponentů, setkal jsem se s názorem, že předvolební sliby netřeba brát vážně, že to stejně dopadne jinak. Takovouto rezignaci ale považuji z principu za špatnou. Pokud má někdo pocit, že kandidáti nedostáli svým předchozím slibům, právě na veřejném slyšení před volbami by se to mělo vyúčtovat: „Před minulými volbami (rektorskými či děkanskými) jste sliboval řešení problému A způsobem X. K problému jste však přistoupil způsobem Y a problém A nadále trvá. Proč jste postupoval takto? Jak mám na základě této zkušenosti věřit, že současným slibům skutečně dostojíte?“ Právě u senátorů bych očekával, že si s takovouto inventurou dají práci. Pokud by se žádný z kandidátů s podobnými otázkami nedokázal vypořádat dostatečně přesvědčivě, je podle mého názoru zcela legitimní házet bílé lístky. Jak mám ale bílé lístky číst teď - jen s vysvětlivkou, že senátoři kandidáty už „znají“? Prokoukli je jako lháře, kteří nedostáli svým slibům, a jen už je nechtějí ztrapňovat takto tvrdým dotazem? Nebo jsou jen po těch letech soužití natolik znudění a prostě by si přáli změnu pro obveselení - nějakého toho Jezdce z neznáma?

Dovolím si také nesouhlasit s požadavkem na zveřejnění sestavy prorektorského týmu. Odhaduji, že hlavním motivem je dosavadní nespokojenost senátorů s prací některých prorektorů. V tom případě bych považoval za férové vstát a říct „Domnívám se, že prorektor C nezvládá svou funkci v tom a v tom a chtěl bych na jeho místě vidět jinou osobu. V případě zvolení byste počítal se změnou nebo s personální kontinuitou?“. I současný rektor by měl pádný argument ke konkrétní akci již nyní, místo toho, aby byl tlačen do pozice, kdy musí (1) přesvědčovat potenciální nové prorektory (být prorektorem opravdu není takové terno, jak by si snad někdo představoval) a licitovat o podmínkách, za jakých by do toho s ním šli a (2) udržet si loajalitu současných prorektorů ještě několik měsíců do konce volebního období. Za chod univerzity zodpovídá rektor a je zcela na něm, aby svou odpovědnost delegoval způsobem, který uzná za vhodné - senát ať posoudí výsledek. Považuji za mnohem lepší, když je rektor transparentně zavázán senátu i veřejnosti tím, co napíše do svého programu a veřejně slíbí, než když musí plnit ještě další zákulisní sliby, které dal před volbou svým prorektorům. Představme si navíc situaci, kdy daný prorektor skutečně nekoná tak, jak by měl. V prvním případě má rektor dostatečný mandát jej vyměnit s poukazem na nutnost plnit volební program. Změna (pokud k ní ovšem najde rektor odvahu) pak může být snadná, transparentní a zcela pochopitelná. Ve druhém případě je ale sama osoba prorektora součástí volebního programu. Možná bude s výměnou prorektora většina senátorů souhlasit, ale jiní to budou považovat za závažné porušení předvolebního slibu a třeba budou vyžadovat jiný ústupek. Prorektoři budou mít silnou pozici - vždyť byli zvoleni se svým rektorem - třebaže nemuseli vytvářet volební program a veřejně se k něčemu zavazovat. Ovšem pokud nastane nějaký problém,  je tu přece rektor, na kterého se to může shodit - vždyť on za to ze zákona zodpovídá.

V době psaní tohoto textu nevím, kteří z navržených kandidátů kandidaturu přijali, mezi jmény však vidím řadu lidí, které znám a vážím si jich. Současného rektora Dvořáka považuji - při vědomí, že nikdo nejsme dokonalý - za dobrého rektora, ale zcela respektuji touhu našich senátorů po změně. I já jsem dobrodružná povaha a je docela dobře možné, že jiný rektor posune univerzitu dobrým směrem. Doufám, že si ale senátoři před volbou dají dostatečnou práci v tom, aby nové kandidáty poznali alespoň natolik dobře, jak podle svých slov znají ty dosavadní. Doufám také, že přimějí kandidáty  dát se poznat i ostatním členům akademické obce natolik, aby bylo dostatečně zřejmé, proč vybrali právě takovouto osobu.  Přejme jim (i sobě) šťastnou volbu.

---