S dr. Tomášem Hanzlíkem o barokní hudbě

Vivaldi a dobové nástroje? Jako by to hrála rocková kapela

Mgr. Tomáš Hanzlík, PhD, patří bezesporu k zajímavým osobnostem naší alma mater. Již léta je vedoucím souboru Ensemble Damian, který se specializuje na barokní hudbu. Skládá opery, organizuje přehlídky barokní hudby a samozřejmě učí na Katedře hudební výchovy PdF UP. Je zakladatelem dnes již proslulého hudebního festivalu Baroko, za který mu byla letos udělena jedna z Cen Olomouckého kraje za rok 2008.

Jak se daří v Olomouci provozovat barokní hudbu a jaké je to psát ve volném čase opery? Nejen o tom se dočtete v následujícím rozhovoru:

Asi nejvíce jste v povědomí lidí spojen s Ensemble Damian. Můžete něco říct o tomto opravdu nevšedním souboru?

Soubor jsem založil už za studií na Katedře hudební výchovy a muzikologie. První veřejný projekt v roce 1996 byl spojený s tématem zápalné lidské oběti v hudbě ranného baroka. To nebyl úplně první koncert, ale poprvé pod názvem Ensemble Damian. Postupem času jsme se od hraní barokní hudby na historické nástroje dostali i k interpretaci současné hudby, ale opět spíš takové barokizující s minimalistickými prvky. Největší díl repertoáru soudobé hudby jsem obstarával já a kolega Vít Zouhar, rovněž pedagog na Katedře hudební výchovy. Kromě tohoto máme v repertoáru významnou minimalistickou video operu „Three tales“ proslulého Steva Reicha. Vzhledem k nákladnosti jsme ji ale hráli pouze jednou na festivalu pořádaném filharmonií v Hradci Králové asi před dvěma lety. To bylo takové opravdu velké jednorázové sousto. Je levnější si něco v tomto duchu napsat sám.

Od založení Ensemble Damian se pak odvinul i nápad na založení festivalu Baroko, protože jsem chtěl svým kolegům ukázat, jak se to dělá jinde, tím myslím hraní barokní hudby na dobové nástroje. V tom prvním ročníku bylo mým cílem přivést ostatní soubory do Olomouce (Pavel Klikar a Musica Antiqua Praha, Musica Flora, Capella Regia atd.). Postupně se během let podařilo přivést všechny soubory, které se této oblasti hudby věnují. A tím, že jsme rozšířili i repertoár na soudobou hudbu, rozšířila se i nabídka festivalu Baroko. Jsou tam i světové premiéry skladeb, které s barokem souvisí třeba jen textově. Třeba skladby mé a kolegy Zouhara jsou napsány na barokní libreta, která zůstala zachována, ale hudba se ztratila. Společně jsme přemýšleli, jak tehdejší hudba asi mohla vypadat, ale nesnažili jsme se být nějak příliš autentičtí. V podstatě vznikla hudba, která ten barokní styl parafrázuje.

 

Jakým způsobem jste sháněli dobové nástroje? A je těžké sehnat na ně hráče?

Hudebníky jsem obstarával dost intrikánským způsobem. Chodil jsem totiž poslouchat za dveře na hodiny zpěvu, protože instrumentalisty jsme měli z konzervatoří a akademií z Kroměříže a Brna. Takže s těmi jsem problém neměl, ale zpěváky jsem byl skutečně nucen hledat tímhle podivným způsobem. Takže když jsem někoho oslovil, tak mi ten člověk zase třeba doporučil někoho dalšího. Základ souboru, kde jsem vlastně v té době ještě i zpíval, zůstal v podstatě nezměněn.

Nástroje si někteří členové souboru nechali postavit na vlastní náklady, některé nástroje jsme měli půjčené přímo z depozitáře Moravského zemského muzea v Brně. To je dost mimořádné štěs­tí, protože jsou to nesmírně cenné nástroje. Já sám jsem například mohl hrát na violu z poloviny osmnáctého století.

 

Jak to fungovalo prakticky? Při takovém počtu lidí je těžké zorganizovat nějaké pravidelné zkoušky?

V počátku jsme se scházeli jednou, dvakrát týdně, než jsme udělali první koncert. Amatérské podmínky se ale nedaly dlouho udržet, takže postupem času už to bylo tak, že se zkoušelo jen před konkrétním projektem. I u těch hodinových oper se to dělá na můj vkus velmi rychle. Je těžké dát dohromady všechny lidi, kdy každý je z jiného města, má práci, zkrátka je to problém. Ale když máte okruh lidí, o kterých víte, co od nich můžete očekávat, tak to i v těch extrémních časových podmínkách naplánujete tak, že se to zvládne. Extrémní situace např. nastala, když jsme zkoušeli operu Coronide, která je velmi exponovaná, a já jsem dostal od kolegy Zouhara noty až týden před premiérou. Tehdy nám týden připadal šílený a dneska zkoušíme operu třeba jenom tři dny. Mám tu výhodu, že lidé chodí na zkoušku připraveni a že jsou schopni sami si obstarat korepetici. Profesionálně se zkouší opera dva měsíce, to my si dovolit nemůžeme.

 

Baroko a Olomouc jde jistě dohromady, ale přesto, necítíte se trošku na okraji toho hudebního proudu? Nemáte třeba nedostatek posluchačů?

Má to dvě stránky. Když už si někdo poslechne barokní hudbu hranou na dobové nástroje, tak ho to zvukově může překvapit a může tam nalézt spoustu styčných bodů právě třeba s tou populární, nonartificiální hudbou. Například zpěváci, kteří se na tento směr specializují, nepoužívají to, co většině lidí vadí – vibrato, takový ten velký hlas, který způsobí, že není rozumět textu. Autentici mají mnohem přirozenější projev. Je tam spousta styčných plošek. Třeba Vivaldi – to když slyšíte na dobové nástroje, máte pocit takové syrovosti, jako by to hrála rocková kapela. Zkrátka zvukově to může dnešní publikum oslovit.

Pravdu máte v tom, že pokud se na koncertech nehraje něco opravdu známého, jako třeba právě Vivaldi, tak ta návštěvnost není úplně ideální. Publikum se mi nepodařilo oslovit tak, aby na koncerty chodili zasvěcení posluchači. Na každém koncertě vidím úplně nové tváře. V čem to je, to jsem ještě nějak ­nerozlouskl. Nejsmutnější je pro mě to, že se na festivalu vždy snažím premiérovat skladby, které mají nějakou vazbu na region. To znamená olomoucké kapelníky. Je to hudba srovnatelná s Vivaldim nebo Bachem, ale tím, že jsou to neznámá jména, tak regionální posluchač nepřijde. Nějaký Václav Gurecký nikoho nezajímá a je to strašná škoda. Přitom jsou to krásné věci a měly by naplnit každého patriota hrdostí.

 

Prozradíte mi, na čem teď zrovna pracujete? Vím, že je to další opera s antického prostředí …

Je to opera z krétské mytologie, téma Mínos, Íkaros, Daidalos. Libreto píše David Hrbek a jsme teď asi v polovině. Musím říct, že David Hrbek mi už napsal Tvarůžkové Ódy, Dětskou operu, Romeo a Julie a Strašnou travestii o těhotném starostovi.

 

To ale nezní moc barokně …

Je to všechno barokizující. Baroko přece pojilo i to vysoké s tím nízkým. Ta travestie, to je taková commedie dell arte, kdy se jde v textu i vizuálně úplně až na dřeň. Kopou se různě do zadku a tak podobně. V tom se mi právě to baroko líbí, že opery mají komické i vážné složky.

Ta naše poslední opera, na které pracujeme, se bude jmenovat Labyrint vášně. A zatímco všechny ty předchozí věci byly v podstatě komedie, tak toto je, nechci říct přímo tragedie, ale spíš drama. Jsou tam místa, kde se budete smát, ale dojde i na lámání chleba a jsou tam i vraždy. Vždyť sama ta mytologie je dost drsná, jsou tam různé incestní a zoofiliní vztahy, býk s Pasiphae a vznikne z toho Minotaurus. To se všechno snažíme přivést na scénu. Má to mít ­premiéru 17. listopadu v rámci oslav, měla by se na tom spojit univerzita s městem a krajem a účinkovat by měl Ensemble Damian s okruhem stálých spolupracovníků, do kterého teď už patří i Soňa Červená, která dostala Radokovu cenu za operu Zítra se bude … o procesu s Miladou Horákovou.

 

Je těžké sehnat peníze? A jak vás podporuje univerzita?

Univerzita nám dává zadarmo k dispozici prostory, kde můžeme zkoušet. To je velmi důležité, protože bez toho by to prostě nešlo. Peníze ale musí přicházet z více stran, takže sháníme sponzory, spolupořadatele, sháníme granty a speciálně na tuto operu jsem získal peníze z ministerstva – alespoň na její vznik. Tohle je druhá věc, kterou mám nějakým způsobem zaplacenou. Jsou to stovky hodin, co se nad tím musí sedět, tu práci si těžko někdo umí představit. Je jasné, že se to nedá dělat pro peníze, za to by nevstal normální dělník ani z postele. Mojí odměnou je to, že to snad někoho pobaví, dojme, změní k lepšímu …

 Připravil T. Chalupa, foto M. Otava a archiv dr. Hanzlíka

---

Mgr. Tomáš Hanzlík, Ph.D. (1972), skladatel, muzikolog a pedagog, umělecký vedoucí Ensemble ­Damian a impresário vlastního kočovného divadla Theatrum Schrattenbach. Je absolventem kateder muzikologie a hudební výchovy UP. V roce 1998 založil v Olomouci hudební festival BAROKO, který se soustavně zaměřuje na uvádění novodobých premiér neznámých děl. Tématem jeho disertace byla  hudba piaristických skladatelů 17. a 18. století. České i latinské texty piaristů pak využil i při kompozici řady vlastních oper. Vedle pedagogické činnosti se věnuje kritickým edicím staré české hudby a pravidelně koncertuje jako dirigent, vokalista a hráč na smyčcové nástroje. S Ensemble Damian uvádí vedle staré hudby a vlastních děl také soudobé autory z minimalistického  okruhu. V roce 2004 provedl v řadě Bušení do železné opony Národního divadla v Praze opery Yta innocens, Torso a Coronide, v řadě Barokní opera a oratorium pražského FOK operu La Nascita del Diamante. V listopadu 2006 nastudoval českou premiéru opery Three Tales Steva Reicha. Na objednávku Národního divadla v Praze složil latinskou operu Lacrimae Alexandi Magni, jejíž premiéra se uskutečnila v lednu 2007 ve Stavovském divadle.
Svůj vlastní skladatelský styl Hanzlík označuje jako neobarokní minimalismus, charakteristický zacyklením historizujících harmonických a melodických fragmentů.

---