Roman Kubínek: „Jsem rád, když můžu dělat lidem radost ...“

Docenta Romana Kubínka, nynějšího vedoucího Katedry experimentální fyziky PřF,  zná akademická obec hlavně jako dlouholetého předsedu Akademického senátu UP. Po své nedávné rezignaci na tuto funkci bude mít možná více času věnovat se svému koníčku - hře na housle.

Vaším koníčkem je hudba. Hrajete v kapele - zkuste nám ji představit.

Hraji na housle v kapele Country Expres a příležitostně i v celé řadě dalších hudebních sdružení. Není to profesionální kapela, je to spíše takové sdružení, které hraje přátelům na různých akcích, případně na základě dohody v různých restauracích nebo klubech. Primárně to byl koníček, který vznikl z potřeby relaxovat a přijít na jiné myšlenky. Možná už i akademická obec univerzity si mě všimla na různých akcích, třeba na parkánu Rektorátu. Hráli jsme i na plese Přírodovědecké fakulty nebo v Podnikatelském inkubátoru při pravidelných oslavách jeho „narozenin“.

Jak jste se vlastně dostal k hraní na housle?

 O houslích se říká, že je to obtížný nástroj, který vyžaduje hudební sluch, a je pravda, že moje hudební začátky byly velmi komplikované. Já jsem ten nástroj v dětském věku nenáviděl. Většina rodičů chce, aby jejich děti na něco hrály, třeba aspoň na flétnu. U nás doma to bylo tak, že jsem housle našel někde ve skříni. Byly to housle mého dědečka, který byl za první republiky šikovatelem vojenské hudby a později hrál v Moravské filharmonii. Možná to bylo skryto v mé genetické výbavě, že u mě ten zájem o housle vznikl také. A tak jsem si doma vybrečel a vymohl, že na ty housle chci hrát. Rodiče mě vzali do Lidové školy umění, jenže tam mě nejdřív nepřijali, protože jsem tehdy nedokázal vytleskat nějaký rytmus. Nicméně byl tam učitel pan Daněk, který hrával s dědou ve filharmonii, a ten si mě vzal pod patronát. Vzpomínám si, že mě celých sedm let, co jsem tam chodil, prosil, abych mu donesl ty dědovy housle, že by si na ně chtěl zahrát. Já jsem hrál na nějaké bazarové housle za pár korun, abych ty dědovy nezničil. Dnes mám trochu výčitky, že na ně hraji a tahám je do různých restaurací, klubů a vůbec prostředí, kde by asi být neměly. Například hrát na Posposu na dvoře PřF při mínus devíti stupních musí být pro to fajnové dřevo přímo šok. Ale zase si říkám, že na housle se má hrát, že nemají být zavřené někde v trezoru.

Jiný hudební nástroj vás nikdy nelákal? Třeba kytara bývá hodně oblíbená…

U mě to bylo naopak. Já jsem housle po dvou letech, co jsem se je snažil zvládnout, začal nemít rád. Byl jsem ale nucen rodiči dokončit nějaký ten základní sedmiletý kurz. Pak jsem housle s úlevou hodil do kouta a už jsem je nechtěl ani vidět. Někdy v devatenácti letech jsem zjistil, že by děvčata ráda slyšela nějaké tóny na kytaru, tak jsem začal drtit kytaru. Zjistil jsem, že je to snadnější než housle. Nakonec jsem se ale zase k houslím vrátil. To mi už zůstalo dodnes a odpor k houslím jsem definitivně překonal. Což na sobě poznám i podle toho, že je dokážu hrdě nést po ulici. Na kytaru hraji spíš doma nebo u táboráku s přáteli, protože k ní mohu současně zpívat. Společně s houslemi se mi to nedaří. To bych musel hrát mnohem víc, víc cvičit a na to mi čas už nezbývá. V kapele máme výborného kytaristu Jirku Štěpánka a s ním děláme čas od času nějaké vystoupení ve dvojici. Několikrát nás olomoucká veřejnost mohla vidět na vernisážích. Pravidelně hrajeme třeba ve Slatinicích pro lázeňské pacienty. Je to skvělé, když přijdou po těch všech procedurách a je na nich vidět zájem. Rádi si zazpívají a zapomenou chvíli na své zdravotní problémy. Jsme rádi, když můžeme lidem dělat radost.

Snad každý hudebník si během svého života projde stádiem, kdy řeší, jaké ambice by měl svému hraní dávat. Zda chce být jen amatérský hudebník, nebo jestli třeba nemá na to se hudbou živit, objíždět velká turné a být slavný. Jak je to u vás?

Při pravidelných školních koncertech jsem poznal, že mám vždycky velkou trému. Bylo to dáno i tím, že jsem moc necvičil. Takže v té době housle s hudebními ambicemi neměly nic společného. Pak už šlo vlastně jen o zábavu. Nešlo mi ani o to založit kapelu, jednou mě pozval ten, pak zase onen. Začínal jsem s kamarádem v hospodě U Morousů, hráli jsme tam čas od času dlouho do noci a viděli jsme, že dokážeme udržet zábavu. Pak se mi ozvala skupina Kajmani, která vlastně hraje dodnes, a já tam působím jako hostující hráč. Na co jsem obzvláště pyšný, to je skutečnost, že jsem byl u zrodu kapely Frgál, což je cimbálová kapela. Brzy jsem zjistil, že tam nezapadám ani věkově ani muzikantsky. Mám ale kladný vztah k lidové muzice, na jižní Moravě jsem hodně načichl tou jejich muzikou a říkal jsem si, že by bylo krásné hrát a zpívat, jako ti lidé tam. Jenže oni tu muziku mají v krvi a hrají a zpívají opravdu dobře. Všichni snad musí projít houslovou školou a pak přecházejí na jiný nástroj. Já jsem moc necvičil a vždycky jsem to musel nahradit spontánností. Navíc zjišťuji, že udělat i malý krok k té dokonalosti už je ohromně těžké. Naše poslání ale není v dokonalosti, my chceme prostě bavit lidi.

Jakou máte rád hudbu?

Já můžu opravdu úplně všechno. Jsem schopen poslouchat třeba i vážnou hudbu. Začalo to samozřejmě lidovou hudbou. Baví mě hodně Čechomor, od těch máme v repertoáru i několik písniček. Delší dobu teď fandím třeba Johnny Cashovi. Natočili jsme pod dojmem filmu Walk the line (autobiografický film o Johnny Cashovi) několik jeho hitů. Klukům z kapely se to napřed moc nelíbilo, připadalo jim to nudné, tak jsem jim řekl, ať si pustí ten film a pochopí, o čem ta muzika je. Taky jsme zařadili do repertoáru Suzanne od Leonarda Cohena.

Relaxujete u hudby, když hrajete?

 Samozřejmě. Po tom všem, co člověk na univerzitě prožil a prožívá, je hudba tím pravým způsobem relaxace. Zrovna teď, po té mojí rezignaci, když jsem trošku vychladl, tak jsem byl v konviktu na konferenci o víně, kde jsme hráli s kapelou z naší fakulty. Ta kapela je jenom takové příležitostné sdružení (3+1), je tam třeba Tomáš Opatrný, který výborně hraje na banjo. Tak na té konferenci jsem si zahrál a zazpíval a přišel jsem ten večer úplně na jiné myšlenky. Potřeba relaxace byla zřejmě extrémně silná. Snad nepodrazím své kamarády, když řeknu, že jsme s Jožkou, Tomášem a Jitkou pokračovali v muzicírování ve vinárničce naproti konviktu do ranních hodin.

Na co nejraději vzpomínáte ve vaší hudební kariéře?

 Toho je opravdu hodně. Každá akce, kde se lidé baví, je přínosná a rád na ni vzpomínám. Třeba když jsem slavil společně s profesorem Mašláněm padesátiny, tak tam bylo asi sto lidí a já jsem s Country Expresem hrál a zpíval a vlastně jsem nikomu nechyběl. Lidé se bavili sami. Byl jsem rád, že jsem se jim mohl prostřednictvím hudby věnovat všem najednou. Je to lepší, než kdybych se bavil jednotlivě někde v kuloárech, to bych ani nestihl. Měli jsme také možnost hrát na loňském ročníku Rallye Rejvíz, který je neoficiálním mistrovstvím světa zdravotnických záchranářských týmů. Tam jsem mohl být současně pyšný na skvělý úspěch studentského týmu z LF UP, který porazil i předchozí vítěze této soutěže. Letos jsme pozvaní rovněž a rádi budeme záchranářům a záchranářkám dělat večer hudební kulisu. Pak mám taky hodně rád takové ty nečekané akce, kdy mi někdo zavolá – přijď někam do vinotéky, budou tam nějací další hudebníci. Společně si zahrajeme, vznikne úplně neskutečná atmosféra, všecko je to spontánní, nepřipravené, a přitom se bavíme my a nakonec jsou spokojeni všichni okolo.

Ptal se T. Chalupa, foto archiv doc. R. Kubínka

---