Pozvánka na sympozium na téma Smíření

Představte si, že máte dlouhodobé problémy se zrakem. Rozhodnete se proto navštívit očního lékaře. Ten chvíli poslouchá, co mu říkáte, potom sundá své brýle a podá vám je.
LÉKAŘ: „Zkuste si je. Nosím je už deset let a moc mi pomáhají. Mám doma ještě jedny, takže si je můžete klidně nechat.“
Nasadíte si nabízené brýle, ale vidíte ještě hůř než předtím.
VY: „To je hrozné! S vašimi brýlemi nevidím vůbec nic!“
LÉKAŘ: "Něco není v pořádku? Já s nimi vidím, výborně. Musíte se více snažit. Co je to vůbec s vámi? Myslete pozitivně.“
VY: „Fajn. Pozitivně Vám říkám, že nic nevidím.“
LÉKAŘ: „Člověče, co byste chtěl? Vy jste neuvěřitelně nevděčný. Dělám všechno, abych vám pomohl, a vy takhle...“
[in Covey, S.,2006:229]

Šli byste k takovému lékaři znovu? Pravděpodobně ne. Není důvod chodit za někým, kdo vás vůbec neposlouchá. Ten člověk u vás ztratil veškerý svůj kredit. Ve skutečnosti jednáme v našem životě při komunikaci s druhými obdobně, naši profesi nevyjímaje.

Klientovi určujeme diagnózu už ode dveří. Každý dobrovolník v Africe je zase jen další, co se snaží zneužít bělocha apod. Jako lidé nejsme příliš vybaveni schopností naslouchat. Jde o praktickou dovednost, která vyžaduje trénink (sebeovládání nejen v práci, ale i doma či při komunikaci se svými blízkými).

A co teprve, když nás od toho druhého dělí násilná minulost, křivda či jiná újma. Jak v takové situaci dokážeme naslouchat? Jak jsme schopni se mu otevřít, odpustit mu, ba dokonce jednou snad se s ním smířit? Jinými slovy, jak nestavět barikády, ale mosty?

Připravované symposium CMTF a ETF na téma SMÍŘENÍ tyto a další otázky otevírá. Diskutovat přijedou praktici i teoretici z různých institucí (např. B. Baštecká, L. Beneš, P. Kolínský, L. Dušková, W. Bugel a další).

Program

 

---