Poslední dopis prof. PhDr. Edvardu Lotkovi, CSc.

Vážený pane profesore,

když před několika dny zesnul profesor Togner, bylo to jako příslovečný blesk z čistého nebe. Pomyslná obloha Vašeho zdravotního stavu se ale chmuřila už od jara a marnost očekávání příznivé prognózy nade vše stvrzoval fakt, že člověk tak společenský a komunikativní, jakým jste po celý život byl, odmítal v poslední době návštěvy i telefonáty. Hodlal jsem tuto barikádu překonat dopisem, doufaje, že před Vašimi blížícími se osmdesátinami by Vás několik vzpomínek a také poděkování za společně strávená léta, samozřejmě s vyhlídkou na další, snad mohla od bývalého studenta a pozdějšího pedagogického kolegy alespoň trochu potěšit. Jak už to bohužel chodí, okolnosti byly rychlejší a zpráva z 9. 12. nekompromisně konstatuje, že už si nepřečtete nic a od nikoho. Přesto svůj záměr uskutečním a budu doufat, že tento dopis si svého adresáta přece jen najde.

Když jsem jako bohemistický novic před téměř pětatřiceti lety mámil od zkušenějších, na které přednášky se vyplatí chodit, tak mezi těmi jednoznačně doporučenými přednášejícími jste figuroval Vy, a to, jak jsem se záhy i sám přesvědčil, hlavně díky logickému a příkladně systematickému výkladu, podávanému rétoricky vytříbeným způsobem. Ne nadarmo byla rétorika Vaším oblíbeným oborem, který jste za vskutku mimořádného posluchačského zájmu přednášel ještě zcela nedávno. Další vzpomínka je sice stále spojena se studijními léty, ale překračuje práh učeben a přednáškových sálů. Byl jste totiž jedním z instruktorů na lyžařském kurzu, který jsme absolvovali na slovenské Čertovici, kde jsem v praxi poznal princip nomen omen. Ale nebezpečí příkrých sjezdovek se rozplývala při večerních posezeních s kytarou, která k Vám neoddělitelně patřila.

A to i v létech, kdy už jsem se stal Vaším učitelským kolegou a kdy jste s docentem Hádkem patřili neodmyslitelně ke strůjcům zábavy a příjemné atmosféry při každé katedrové oslavě. Tehdy už jsem dobře věděl, že počátek Vaší akademické kariéry byl spjat především s úspěšným několikaletým pobytem na krakovské Jagellonské univerzitě, který se uskutečnil na přelomu 50. a 60. let a z něhož jste mj. vytěžil monografii „Funkcje syntaktyczne bezokolicznika w gwarach zachodniocieszyńskich. Studium na tle porównawczym“ (1964). Též jsem s respektem registroval, že mateřskou Univerzitu Palackého jste na delší dobu opustil i v roce 1970, během kterého jste absolvoval semestrální pobyt v Kodani. To už ale bylo v časech, kdy byla Vaše více než slibně rozbíhající se akademická kariéra důsledkem politické situace na dlouhá léta pozastavena, a habilitace zahájená v roce 1968 mohla být proto úspěšně završena až v roce 1990. Mezitím jste vydal řadu skript a odborných publikací, namátkou připomínám „Lexikální negaci v současné češtině“ (1973), „Jazyk a jazykovědu I.“ (1974, spolu s M. Čejkou), „K aktuálním metodologickým otázkám jazykovědy“ (1978, spolu s M. Komárkem), „Rétoriku v současné praxi“ (1986) nebo „Polštinu a češtinu z hlediska typologického“ (1987). Nebylo tedy divu, že záhy (konkrétně v roce 1992) následovala profesura a poté, co jste v roce 1994 ukončil jedno volební období ve funkci proděkana pro pedagogickou činnost, stal jste se na pět let vedoucím Katedry bohemistiky. Ani během funkcionářské služby jste nepolevil v odborné práci, jak dokládají tituly „Zrádná slova v polštině a češtině. Lexikologický přehled a slovník“ (1992), „Synchronní konfrontace češtiny a polštiny”, „Kapitoly ze současné rétoriky“ (obojí 1997) či „Slovník lingvistických termínů pro filology“ (1999). O jejich kvalitě a užitečnosti pak vypovídají četná nová vydání a dotisky. Proto se mi zdálo velmi paradoxní, že na publikování Vaší badatelské bilance „Srovnávací a bohemistické studie“ se sháněly finance velmi obtížně. Nakonec se to v roce 2009 podařilo, a já byl velmi rád, že to bylo i za mé asistence. Vůbec mne tehdy nenapadlo, že půjde o Vaši knihu poslední.

Vážený pane profesore, těch příjemných či obdivných vzpomínek bych tady mohl navršit mnohem víc, stejně jako by mohl být výčet Vašich vědeckých, pedagogických a organizátorských zásluh a úspěchů mnohem obsáhlejší. Domnívám se ale, že mnohem důležitější je Vám za to všechno poděkovat, a to nejen jménem svým, ale i jménem té spousty Vašich českých, polských, slovenských i odjinud pocházejících kolegů, bakalářů, magistrů, doktorů, docentů a profesorů, kterým jste byl při jejich studiu i práci nápomocen, a to s noblesou, kultivovaností, erudicí a nezištností sobě vlastní.

S úctou              

Prof. Lubomír Machala, CSc., v Olomouci 12. 12. 2011

---