Pamětníkova úvaha nad paměťmi
V člověku je zřejmě zakódována touha zanechat nějakou stopu po sobě, než navždy odejde z tohoto světa. Projevem této touhy po omezené nesmrtelnosti jsou jak pyramidy, tak literární dílo (Ovidius si je jist, že jeho básně jsou „kovu trvalejší“) a v něm důležité místo mají paměti či vzpomínky. Historie usiluje o zobecnění – není tomu tak dávno, co marxistická historie zobecnila středověk na vykořisťování poddaných feudály a novověk na vykořisťování dělníků kapitalisty. Kdo v této poslední éře žil, musel mít jisté pochybnosti o tom, zda je to celá pravda, protože věděl o kapitalistech, kteří za své postavili studentské koleje (podnikatel Josef Hlávka) a znal i baťovské dělníky, kteří na svého vykořisťovatele nedali dopustit. Ale i dnes se najdou velkorysí zevšeobecňovatelé: V Literárních novinách ze 7. XII. jistá Tereza Spencerová v článečku kárajícím Švýcary za referendum s výsledkem zamítnutí stavby mešit shrnula středověk a novověk v jedné větě: „kolik desítek milionů křesťanskému fanatismu padlo za oběť, asi nikdo nespočítá“. Mohl bych jí napsat, že jako absolvent VUMLu si pamatuji, že soudruzi přednášející mluvili jen o statisících obětí fanatického křesťanství – a zda si tedy paní Spencerová ty desítky milionů neplete s činností Stalina.
Čtenář asi již ví, kam pisatel míří. Je potřeba zaznamenat osobní vzpomínky. Jednak aby opravili ona zevšeobecnění, jednak aby ukázali na osudy, které si mnozí potomci neradi připomínají. Těmito potomky teď mám na mysli členy KSČ. Po velkém tlaku veřejnosti pronesli omluvu za popravu dr. Horákové (s podotknutím, že doživotí by byl adekvátnější rozsudek). Ale nečetl jsem nikde omluvu např. za Dr. Antonína Suma: jeho anglicky psanou knížku o příteli českého národa, hraběti Lützovovi, autoru anglické knihy o české historii (mimochodem, kolik Čechů kromě Suma v té době bylo schopno vydat něco v angličtině!), předal starosta Prahy Edisonovi při jeho návštěvě Prahy 1911. Sum, zaměstnanec ministerstva zahraničí jako předtím jeho otec, byl za druhé světové války osobním tajemníkem Jana Masaryka. Po Vítězném únoru byl odsouzen na 22 let, z toho strávil ve vězení 13 let, a po propuštění až do roku 1968 se musel živit jako kominík.
Habent sua fata libelli (Knížky mají své osudy) se říkalo, když knihy šly do stoupy (včetně skript Úvodu do historie Velké Británie). Ale ještě více platí Habent sua fata homines (Lidé mají své osudy).
Dnes se konečně začíná oceňovat i u nás tzv. orální historie. V Americe s tím začali, jakmile byly vynalezeny jednoduché nahrávací přístroje, a tak knihovny mají bohaté zvukové archívy výpovědí vzpomínek na otrokářství na Jihu, vzpomínek na původní život Indiánů, vzpomínek na hospodářskou krizi 30.let, vzpomínek vojáků ze všech válek.
S rozvojem vydávání knih po 2.světové válce se stalo na Západě běžným, že o jedné osobnosti nevznikla jediná biografie, ale dvě i tři (týkalo se kdekoho, od anglických panovníků až po osoby ze současného veřejného života). U nás čtyřicet let bylo nemyslitelné, aby někdo vydal jiné než stranické paměti (Fierlinger apod.).
V anglistice existuje pouze hrst titulů v tomto žánru. Autor prvního anglického slovníku, profesor pražské univerzity V. A. Mourek, pověděl něco o svém životě jen ve dvou článcích, reagujících na jeho dvě úřední cesty do Skotska před 1.světovou válkou: pražská univerzita ho vyslala jako delegáta na oslavu výročí univerzity v Aberdeenu. Kromě popisu ceremonií jeho vzpomínková reportáž obsahuje poznámku o hezkých skotských studentkách v Aberdeenu. Když za pět let jel opět jako delegát na oslavy do Glasgowa, jela s ním jeho skotská manželka. V popisu této ceremonie chybějí poznámky o hezkých skotských studentkách v Glasgowě. Nebo tam skutečně nebyly?
Druhé paměti z anglistiky jsou paměti zakladatele univerzitního oboru, Viléma Mathesiuse. Dočteme se zde mimo jiné, jak tehdy se dalo naučit anglicky – Mathesius chodil na hodiny k duchovnímu evangelické církve, který v mládí si osvojil angličtinu během studia v kalvínském Skotsku. V této souvislosti doporučuji třídílné paměti spisovatele Broučků, Karafiáta, který tam také studoval.
První skutečné paměti napsal až vedoucí poválečné brněnské anglistiky, profesor Josef Vachek. Nazval je skromně „Vzpomínky anglisty“ a vydal je v málo známém nakladatelství – asi Akademie neměla zájem. Soustředil se hlavně na své vědecké kontakty s cizinou – asi si uvědomil, jaká vzácnost to tehdy byla, ale dočteme se i o jeho mládí a předuniverzitní dráze, např. jak se tři středoškolští kantoři složili na předplatné londýnských Timesů, a tak on dostával každé třetí číslo.
Profesor Vočadlo měl pohnutý život, ale bohužel sepsal jen vzpomínky na idylickou předválečnou dobu, kdy Karla Čapka provázel po Anglii a byl jeho tlumočníkem. Když zemřel, byl jedním z mála Čechů, o nichž Timesy uveřejnily nekrolog.
Poslední dva příspěvky osobností anglistiky jsou z Prahy, v obou případech však tyto životopisy jsou vlastně jen úvodem k prezentaci svého vědeckého nebo překladatelského díla. Autoři jsou profesoři Jiří Stříbrný a Martin Hilský.
Když jsem v mladém věku napsal první anglickou recenzi jakési knihy a dal ji přečíst prof. Poldaufovi, pravil: „Pane kolego, vy píšete ve stylu anglických recenzentů.“ – „Jaký je to styl?,“ zeptal jsem se. „Nu, než dojdete k jádru věci, píšete o mnoha jiných příbuzných věcech.“ Obávám se, že i tento článek odpovídá Poldaufově definici, protože původně jsem chtěl psát jen o pamětech docentky Julie Novákové a profesora Peřiny.
Ale nyní už ad medias res. Opravdu musíme být vděčni Univerzitě Palackého, že kromě orální historie, jíž se ujal dr. Urbášek, měla odvahu dokonce založit edici pamětí učitelů UP. S úmrtím mnohých významných i zajímavých osobností historie jejich života je nenávratně ztracena. Za komunismu totiž učitelská generace nikdy neprozrazovala podrobnosti ze svého života, jednak tehdy ještě platil přirozený generační odstup, jednak byla obava, že „cokoliv řeknete, může být použito proti vám“. Tehdy to platilo nejen u policie, ale i u kádrováků. Tak např. jsem neslyšel od prof. Poldaufa, ani jako jeho asistent, ani slovo o tom, jak prožil rok studia v Británii 1946-47, od doc. Rochowanské, jaké to bylo, když jako mladá studovala rok na univerzitě v USA. O tom, že prof. Cejp v mládí sjížděl s klubem zvaným „Vysokoškolský sport“ evropské řeky na kánoích, jsem se jen náhodou dočetl ve vzpomínkách jiného člena klubu.
U Julie Novákové editoři vybrali z rozsáhlejšího rukopisu, pokrývajícího celý život, jen roky jejího působení v Olomouci, 1948-1961. Škoda, že tím se ztratilo její mládí, protože tehdy se formuje osobnost, vlivem četby, zážitků, poznáním určitých. Nevím, zda její první četbou byly antické pověsti. Moje první četba, resp. maminčino předčítání, byla povídka o zvířatech od kanadského spisovatele Ernesta Thomsona Setona. Že by první semínko „anglicky mluvící svět je zajímavý“ padlo na úrodnou půdu již ve čtyřech letech?
Julii Novákovou jsem znal od vidění, ale nikdy neměl příležitost s ní promluvit – ostatně tehdy mladí čekali, že starší se iniciativně k nim skloní. Nepůsobila jako osoba nešťastná, usmívala se, ale jak známo, úsměv může být klamný. Teď vidím, že v podstatě to byl nešťastný člověk, protože její život neblaze ovlivnilo několik okolností: její obor byl malý (počtem posluchačů), za komunismu málo potřebný (neaktuální), navíc univerzitě hrozilo rušení nebo přeložení do Ostravy, a last but not least, nepadla si do oka s vedoucím katedry. Ten požíval velké prestiže, měl mezinárodní ohlas. Při četbě tohoto jsem se musel pousmát, jak za komunismu se mezinárodním vědcem stal ten, kdo měl přednášky nebo něco publikoval ve východním Německu.
Co mi chybí v její autobiografii? Ač si psala záznamy pro sebe a nemínila je vydat, takže mohla psát otevřeně, není tu téměř zmínky o režimu (procesy se Slánským, kádrování na univerzitě, měnová reforma), zato podrobně se líčí výlety katedry se zpěvem „Hercegovina samá rovina“. Zdá se, že za 13 let nepřečetla jedinou knihu kromě věcí ze svého oboru, nebyla ani jednou v kině nebo na výstavě, nenahlédla do jediného z osmi kostelů v centru Olomouce. Nezajímalo ji, proč Cejp spáchal sebevraždu. Nikdy nezapochybovala o tom, že komunismus je to nejlepší pro nás.
Hned poté jsem četl paměti prof. Peřiny, světově proslulého optika, který s velkou nesnází se nakonec dostal na studium (otec – kulak byl dva roky vězněn, rodina vystěhována do pohraničí). Píše podrobně o svém nelehkém mládí, překvapilo mně, jak intenzívně, dokonce závodně sportoval (já vděčím za svou zachovalost v pokročilém věku tomu, že jsem nikdy v životě nesportoval). Poučné je srovnání izolované éry Julie Novákové a svobodné éry: je úžasné, kolik dotyčný odborník mohl po 1989 předvést na světovém fóru vědy. Neméně poučné je to, jak jeden člověk za komunismu mohl na pracovišti brzdit talenty a ztrpčovat život podřízeným. Peřina si nebere servítek, když líčí poměry na PřF v Olomouci, a muž jménem Novák, původně důstojník, který obor optiky kádrově ovládal, je tu přiléhavě prezentován jako přihlouplý, ale přitom rafinovaný Satan. Vůbec mě ale překvapilo množství intrik existujících tehdy v přírodních vědách v republice. Na anglistice v republice proti tomu byla idyla.
Jsem také rád, že jmenuje. Eufemismus byl charakteristický pro komunistickou éru: byly „maďarské události“ , ne maďarské povstání, byla „cenová úprava“, ne zvýšení cen. Bohužel i dnes se více dovíme o obětech než o těch, kdo tyto oběti měli na svědomí - prokurátoři, soudcové, kádrováci.
Závěr už bude stručný. Děkujeme za obě knihy a přejeme slibné pokračování z iniciativy Vydavatelství UP, dr. Tomáše Hrbka a dr. Pavla Urbáška.
Prof. J. Peprník, CSc.
Edice Paměť UP
Ediční komise UP schválila statut ediční řady s názvem Paměť UP v září 2007 s cílem doplnit obraz rozvoje Univerzity Palackého o nezastupitelné, byť subjektivní svědectví těch, kteří z vnitřní potřeby nebo z vnějšího popudu sepsali či sepisují paměti související s jejich působením na olomoucké univerzitě. Univerzita Palackého touto edicí poskytuje autorům pamětí prostor pro jejich publikaci. Považuje je, při vědomí osobní zaujatosti jejich autorů, za cenný pramen k poznání historie UP a oborů na ní pěstovaných. Jde o ojedinělou edici v praxi českých vysokých škol. Impuls k vydávání pamětí učitelů a vědeckých pracovníků UP vyšel od ředitele Archivu UP PhDr. Pavla Urbáška. První publikací byla komentovaná edice pamětí klasické filoložky doc. J. Novákové, DrSc., kterou připravil a odbornou studií opatřil Mgr. Tomáš Motlíček. Pod názvem Paměti aneb Autobiografie a s podtitulem Třináct olomouckých let (1948–1961) ji vydalo Vydavatelství UP na podzim 2008. Vzpomínky a kronikářské zápisky profesora Jana Peřiny s názvem Proměny doby k vydání připravili PhDr. Tomáš Hrbek a PhDr. Pavel Urbášek. Vydavatelství UP ji vydalo na podzim minulého roku.
Aktuální zpravodajství a publicistiku z Univerzity Palackého najdete na stránkách Žurnálu Online.
