O příčinách i možných perspektivách dalšího vývoje současné ekonomické krize s profesorem Janem Švejnarem

Přednáška světově uznávaného ekonoma, který do Olomouce přijel na pozvání Univerzity Palackého v rámci festivalu Americké jaro 2009, přilákala do Arcibiskupského paláce bezmála tři stovky zájemců. Příležitosti jsme využili i my a položili mu několik otázek:

Ve své přednášce jste se zaměřil na dva rozdílné přístupy k řešení současné světové ekonomické krize – americký a evropský. Jak se liší?

Rozdíl je především v tom, že Američané – a Obamova administrativa zvlášť – říkají, že ekonomická krize je velice vážná, a že je proto lepší postupovat velice rychle a s velkými výdaji, které by zlomily spirálu, která nás žene dolů a vytvořily naopak takovou, která nás požene směrem nahoru. To znamená rozjet konjunkturu. Riskantní je to v tom, že se USA a spojenci, kteří s nimi do toho půjdou, krátkodobě více zadluží. Výhoda ale spočívá v tom, že jestli se to podaří, tak bychom měli poměrně rychle vyjít z recese, nastoupit cestu vzrůstu a potom – z daňových poplatků, které budou muset být mnohem vyšší – moci splatit vzniklý schodek, respektive dluh. Alternativa, kterou se nyní ubírá Evropa, řekněme Německo a ostatní země, které jsou v té „koalici“, doporučuje naopak spíše velké výdaje neuskutečnit a doufat, že krize nebude trvat dlouho. Nebezpečí spočívá v tom, že by krize dlouhou dobu skutečně trvat mohla, podobně jako ve třicátých letech minulého století, a že bychom se nakonec zadlužili ještě více, protože např. počet dlouhodobě nezaměstnaných bude velmi vysoký atd. Jsou to tedy dva pohledy, které mají své argumenty pro i proti a je otázka, který z nich představuje lepší recept.

 

Existuje i riziko, že se rozjedou oba ty modely nezávisle na sobě?

Ano, a to je i můj argument, proč by bylo mnohem lepší, kdyby byly tyto přístupy koordinovány a harmonizovány, to znamená, aby všichni očekávali, že ten efekt bude silný, místo toho, aby se víceméně všem investorům naznačovalo, že žádná shoda neexistuje.

V souvislosti s příčinami současné krize se často mluví i o oslabené odpovědnosti jejich aktérů, na zejména finančních trzích. Konkrétně jaká odpovědnost a za co?

De facto jde o obrovský paradox: nastal obrovský pokrok v oblasti vývoje nových finančních nástrojů a instrumentů – tedy v inovacích, které jsou většinou blahodárné, ale ve finančním sektoru zároveň způsobily, že došlo k velkým operacím s dalekosáhlými následky, nad kterými neexistoval žádný dozor, natož regulace. A tyto operace se vymkly z rukou a následkem, který vidíme, je právě ona finanční krize.

 

Jde o nějaký zcela nový aspekt v dosavadním vývoji ekonomik? Byla ta odpovědnost nebo dokonce nějaký morální aspekt přítomna vždy a byla tak důležitá, jako třeba před padesáti lety?

Ano, je tam i morální aspekt i nový aspekt, ale ta odpovědnost, dozor, v tradičním finančním sektoru existoval a existuje – banky jsou regulovány, v našem případě Českou národní bankou, a jde o silný dozor. Tyto nové nástroje a instrumenty byly ale natolik nové, že je tento dosavadní dozor nezachycoval. Tudíž se rozšiřovaly velmi rychle a měly velký dopad, aniž jsme kdo byli schopni – ať už na národní či nadnárodní úrovni – jej sledovat.

Kategorie morálky spočívala spíše v tom, že někteří z aktérů, kteří byli uvnitř toho systému, si sice uvědomovali, že nafouknutí oné finanční bubliny nemůže být blahodárné a nemůže trvat stále, ale hráli v tom systému, protože v něm krátkodobě měli obrovské zisky.

 

O jaké nové instrumenty či inovace konkrétně šlo?

V tom prvním stádiu krize došlo k nešťastné kombinaci několika faktorů. Amerika se na počátku tohoto desetiletí pokoušela dostat z recese a Americká centrální banka se snažila rychle rozjet ekonomiku tím, že snížila úrokové míry. To mj. znamenalo, že si mnoho lidí mohlo dovolit půjčky na získání hypotéky. A jedna z těch inovací, které se na finančním trhu objevily, bylo to, že se vytvořila situace, kdy banky byly schopny tyto hypotéky prodat nějaké další finanční instituci a získávaly vlastně peníze tím, že za určitý poplatek prodej zprostředkovávaly. Toto rázem změnilo chování amerických bank v tom smyslu, že měly zájem vydávat co nejvíce hypoték i přesto, že nebyly kvalitní – banky už vlastně neměly další zodpovědnost. Původně, když vydaly hypotéky, držely je po dobu splácení, a tudíž zajišťovaly, že budou opravdu kvalitní, protože chtěly, aby jim zájemci půjčky skutečně spláceli. V této nové situaci tedy banky hypotéku prodaly další instituci, ta ji dala do balíčku spolu s dalšími hypotékami, popřípadě s jinými dluhopisy, např. i z Japonska a z jiných části světa, a tyto komplexní balíčky potom byly prodávány dál do světa. A ratingové společnosti, na které jsme se většinou spoléhali, často dávaly těmto balíčkům mnohem vyšší ohodnocení, než – jak se ukázalo – bylo správné. Takže v této situaci vznikl nedostatek informací – vyskytly se i asymetrické informace – a tím se rozjel celý ten systém, který potom kolaboval.

 

Pokud vím, za hlavní hráče v době hluboké krize považujete veřejné instituce, resp. vlády. Jak by podle vašeho názoru tedy měla konkrétně česká vláda nyní postupovat v oblasti školství?

V období recese utrácejí jednotlivci, rodiny a podniky méně, protože se bojí dělat velké investice, a jejich chování tak vlastně způsobuje další propad. Takže ten třetí aktér, to je vláda nebo vlády na celém světě, do toho musí vstoupit a tu poptávku zvýšit. A je tedy otázka, jak ony vládní peníze utratit, kam je vložit, aby měly co nejvyšší efekt – kromě stimulu poptávky jde také o to, aby každá země střednědobě i dlouhodobě posílila svoji konkurenceschopnost. A tam jsou podle mého názoru investice do školství, vědy a výzkumu velmi důležité. Ostatně hlavní aktéři v zámoří – USA a Čína – už vkládají velké fondy právě do těchto oblastí.

 

Na závěr nelze nepoložit otázku ze zcela jiné oblasti: Budete v příštím volebním období kandidovat na funkci českého prezidenta?

Záleží na situaci. Dívám se na to následovně: když jsem se rozhodl kandidovat, bylo to velké rozhodnutí. Vidím to jako službu, nikoli jako rozhodnutí přes noc a na jeden den. Pokud bych tedy mohl sloužit, a dobře sloužit, tak jsem připraven do toho vstoupit. Samozřejmě, jestliže nebude příležitost, nebude podpora, tak kandidovat nemá smysl.

Za rozhovor poděkovala

V. Mazochová, foto archiv prof. Švejnara

---

Profesor Jan Švejnar, světově uznávaný ekonom v oborech ekonomie rozvojových zemí, práce a strategie transformací, se narodil v Praze, vystudoval ekonomii na Cornell University a Princeton University. Je spoluzakladatelem a předsedou řídícího a dozorčího výboru CERGE-EI, společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. V letech 1992–1998 působil jako zakládající ředitel Národohospodářského ústavu AV ČR, kde dosud působí jako vedoucí vědecký pracovník. Od roku 1996 je profesorem na University of Michigan, od roku 2005 řídí Centrum pro mezinárodní politiku (Gerald R. Ford School of Public Policy) tamtéž. V letech 1994–2003 působil jako ekonomický poradce prezidenta Václava Havla.
Více na www.jansvejnar.cz.

---