O životní cestě do Santiaga de Compostely se Štěpánem Byrtusem

Z turisty poutníkem

„Když jsem dne 20. května 2009 vycházel z domu, nevěřil jsem sám sobě, že budu psát tyto řádky. Tehdy jsem mámě odevzdal klíče, objal ji a se slzami v očích jsem řekl: Mami, tak já jdu,“ vzpomíná ve své pozvánce na přednášku o svatojakubské pouti Štěpán Byrtus, student čtvrtého ročníku Rekreologie FTK UP. Ke své cestě do španělského Santiaga de Compostela říká: „Šel jsem sám se sebou, křížem krážem Evropou čtyři a půl měsíce.“ Odpověď na otázku proč přináší následující rozhovor:

Jak se stane, že se člověk vydá na takovou cestu? Co vás k ní přivedlo?

Splnil jsem si svůj životní sen. Asi sedm let jsem totiž snil, že si jen tak sbalím batoh a půjdu... A našel jsem sám sebe, přátelství, věnoval se spiritualitě duše a nejpřijatelnější formou se naučil jazyky. Skutečně tuto výuku jazyků považuji za nejpřirozenější. Na rozdíl od výměnných pobytů, které jsou výborné především pro svou finanční stránku, je tato forma daleko svobodnější. A já k životu potřebuji svobodné rozhodování, nesedět na jednom místě a blížeji vidět svůj vývoj. Na cestě se každý den učíte. Ovšem jinak než ve škole. Já se chci učit a považuji tuto formu za úžasnou.

Odešel jste v květnu, došel v říjnu ...

Poutníkem se stáváte, učíte se jím být a necháte se postupem času unášet cestou. Najednou vám den připadá jako týden. Kdyby se mě někdo zeptal, co se stalo včera, tak bych nebyl schopen odpovědět. Stalo se toho mnoho. Člověk se mnohem více sžívá s přírodou, začnete zcela jinak vnímat čas a začínáte si všímat úplně jiných věcí. A když se vás pak někdo zeptá, co bylo včera, tak nejste schopni odpovědět. Protože si všímáte mnohem více věcí, stalo se toho pro vás tolik. Naše společnost je založena na plánování a vy jako poutník plánovat přestanete. Necháte se unášet časem a vzpomenete si na své zasuté schopnosti, např. intenzivně dokážete vnímat energie. Po určitém čase, kdy jsem šel sám, spal v otevřeném prostranství, na loukách, jsem najednou nebyl schopen spát s lidmi v jedné místnosti...

No dobře, ale v naší společnosti založené na plánování si v tuto chvíli každý řekne: Jak jste se vypořádal se školou?

Ze školy jsem vlastně utíkal. Už to byly tři roky, co jsem byl na jednom místě, a to mne ničilo. Veškerou energii jsem dával škole, která však nenaplňovala mé očekávání. Díky cestě do Santiaga už dnes vím, že cokoli očekávat je špatně. Ale ptáte-li se na mé závazky spojené se školou, téměř vše potřebné jsem udělal v předtermínu a vytvořil jsem si podmínky pro to, abych mohl mít ještě jeden semestr volno. Chci vysokou školu dodělat. Ne ovšem pro to samé dokončení. Její dokončení mne musí nějak obohatit. Volný semestr mám pro motivaci.

Jak jste se na cestu připravoval?

Podle mne věci přicházejí tak, jak přicházet mají. Já k životu moc nepotřebuji. Takže jsem se připravoval asi tak, že jsem na tuto cestu dva roky myslel. Pak jsem si koupil základní vybavení. V úterý jsem se nachystal, zhruba tak jako do školy, a ve středu vyrazil. Dnes bych to asi udělal stejně. Vlastně s jedním rozdílem. Batoh bych měl rozhodně lehčí. Vyrazil jsem totiž s dvaadvaceti kily na zádech. Záhy jsem pochopil, že to mé tělo nezvládne, a tak jsem v prvním beskydském lese zahodil štangle salámu od maminky a na jednom z patníků nechal několik knížek. Třeba někomu přišly vhod. Na váhu cca osmnáct kilo se mé tělo již bylo schopné adaptovat.

Můžete svou trasu letmo přiblížit?

Šel jsem tři týdny, než jsem opustil ČR. To jsem šel jako turista, neboť jsem měl naplánováno, kam každý den dojdu. Kdybych šel jako poutník, tedy se s lidmi zastavil, kde by bylo potřeba pomoci, pomohl, šel bych i tento úsek déle. Přešel jsem pak Rakousko, Lichtenštejnsko, Švýcarsko. Oblast Švýcarska jsem prošel středem, kde není tolik měst. V nádherné francouzské krajině jsem ušel asi tisíc kilometrů. Ve Francii jsem se pak napojil na historickou část svatojakubské cesty, která vede přes oblast španělského Baskicka, horského pásma Pyrenejí, až do Santiaga de Compostely.

Který úsek byl fyzicky nejtěžší?

Velmi těžké bylo vypořádat se s Alpami. Představte si, že jdete ve vlhkém prostředí, spíte v mokru, vstáváte za mokra. Jdete tak dva týdny, je mlha a prší, mokré věci tedy nevysušíte. A pak si představte přechod mezi Švýcarském a Francií a to, že jdete do horka... Jdete asi týden dehydrovaný podél cesty. Na tento úsek si pamatuji jen matně...

Jak po cestě lidé reagovali na to, že jste poutník?

Procházíte-li např. malou vesnicí, vždy se někdo najde, kdo za vámi přijde a zeptá se, co tu děláte. Jste-li otevřen pozitivně a máte úctu k zemi, v níž se nacházíte, lidé to velmi citelně vnímají. A když jim pak řeknete, kam jdete a odkud, kolik kilometrů máte před sebou a kolik jste už ušli, většinou se rozzáří a s údivem se ptají: To lidi dnes ještě dělají? A pak mají tendenci se rozdat.

A co moment krize?

Krizí bylo samozřejmě hodně. Z fyzické stránky je dobré dát si pozor na to, že člověk hodně zhubne. Po cestě hodně trpí křížové vazy, počítejte se spousty puchýřů. Poznal jsem ale, že s dennodenní pohybovou aktivitou se tělo neuvěřitelně regeneruje. Pamatuji si na dny, kdy jsem byl dehydrovaný, zcela jistě jsem měl úžeh a po jednom ibuprofenu a chvíli spánku jsem byl schopen v cestě pokračovat. Krize však přichází i po stránce duševní. Extrémní osamocení učiní své. Učíte se být sám se sebou, a to je někdy velmi těžké. Jdete např. týden a nepotkáte živou duši. Když si na chvíli sednete, jste rádi, že si můžete popovídat například s krávami. Může se vám tento styl života však tak zalíbit, že zvažujete, zda se vůbec vrátíte... Já dnes můžu říci, že miluji samotu a miluji lidi.

Který zážitek byl pro vás největší?

Záleží na tom, na co se konkrétně ptáte. Zážitků mám spousty. Největší jsou však ty, kdy se mi lidé „otevřeli“. A to se stávalo hodně často. Vzpomínám na úžasný pocit štěstí, když mi lidé podávali jídlo...To bylo hodně silné. Svatojakubská cesta není cesta extatických duchovních zážitků, je to cesta pokory, oběti, vytrvalostí a otevřenosti.

A neměl jste někdy chuť to vzdát?

Ne. Když mi na něčem záleží, nevzdávám se.

Jaký jste pak měl pocit v cíli? Jaké je Santiago de Compostela?

Santiago je zvláštní, staré místo, které má energetický náboj. Nic velkého jsem ale neočekával. Nechal jsem se unášet tím, jak na mne toto místo působí, ale žádnou extázi jsem neprožíval. Byla to pro mne spíše chvíle rekapitulace cesty. Účastnil jsem se mše ve zcela zaplněném sále katedrály společně s ostatními, kteří dorazili do Santiaga. Vlastně až nyní, s odstupem času, si uvědomuji, o čem všem tato cesta byla. Člověku mnohé dochází až zpětně.

V rámci této mše se sděluje, kdo absolvoval svatojakubskou pouť?

Když přijdete do Santiaga, odevzdáte pro oficiální uznání pouti v poutnické kanceláři průkaz o cestě. Do něj sbíráte po cestě razítka, která obdržíte na určitých místech spojených s ubytovnami pro poutníky. Já jsem sbíral razítka jen na těch místech, která pro mne byla něčím významná. Věřící lidé mají nádherně vyzdobený průkaz, ostatní mají pak jednodušší s vyobrazením sv. Jakuba. Pro mne toto ale nebylo až tak důležité. V tu chvíli tak registrují vaši národnost a ta se sděluje v rámci mše. Přesto, že nejsem věřící, absolvoval jsem tuto mši s chvalozpěvy, motlitbami a poděkováními třikrát.

Jaký je život v ubytovně?

Proběhne motlitba, najíte se a jdete spát. Může tam být shromážděno i dvanáct lidí. Druhý den pak pokračujete ve své pouti ...

Můžete pokračovat společně ...

Můžete a nemusíte. Traduje se to, že pokud máš někoho potkat, potkáš ho na cestě. Člověk se neuvěřitelně otevírá v komunikaci. Hovoříte o důležitých věcech s lidmi, které jste v životě neviděli – a pak jdete dál svou cestou. Toho člověka pak už třeba nikdy nepotkáte. Dali jste si to, co jste si měli dát. A pak se vaše cesty zase rozdělí...

Myslím, že páter František Lízna absolvoval svatojakubskou pouť několikrát a snad si tím pomohl od velmi těžké nemoci. Co si o tom myslíte?

Věřím tomu. Jakýkoliv fyzický projev nemoci má svou psychickou příčinu. Emocionální jev může nastartovat cokoliv. Vím, že naše tradiční, západní, medicína takto nemoc nevnímá, ale já věřím tomu, že pozitivní energie, spiritualita a denní aktivita zmůže mnohé.

Absolvoval byste tuto cestu znovu?

Ano. Mám v plánu v těchto cestách pokračovat. Nyní přemýšlím o cestě do Santiaga kolem severního pobřeží. Také ale plánuji cestu na Yukon, na západě sousedící s Aljaškou. Je to nesmírně energetické místo. Chtěl bych tam natočit dokument a psát pro sebe články. Až dokončím školu, rád bych se také vydal na kole na východ, do Japonska.

S jakou reakcí jste se setkal po své přednášce na domovské Fakultě tělesné kultury?

S velmi příjemnou. Ti, kteří přišli, totiž viditelně o tom, co jsem říkal, přemýšleli. A to je pro mne nejcennější. Cením si toho, když se mi v lidech podaří probudit zájem, když je nějaká událost vede k tomu, že přemýšlejí sami o sobě. Já o sobě přemýšlím neustále, nemůžu vypnout...

Ptala se M. Hronová, foto archiv Š. Byrtuse

---