O studijní stáži, výzkumu a životě v pákistánské Lahoře

Odmaturoval na střední škole technického zaměření a absolutně nevěděl, co by měl dále studovat, případně čím by se měl živit. „A tehdy mi můj děda řekl, že by bylo dobré zaměřit se na humanitární problematiku. Začal jsem tedy studovat bakalářský obor Sociální a humanitární práce na Caritas – Vyšší odborné škole sociální Olomouc. Později, když jsem si podal přihlášku do navazujícího magisterského studia na Katedře rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, přidal jsem k humanitárnímu zaměření i rozvojovou sféru,“ říká Žurnálu UP Martin Vylíčil, dnes absolvent oboru Mezinárodní rozvojová  studia. Martin Vylíčil se před časem vrátil z neklidného Pákistánu a po Ukrajině a Ázerbajdžánu tak získal další cennou zkušenost.

Proč právě Pákistán?

Jednoduše jsem chtěl na vlastní oči vidět, jak vypadá stát, který se hroutí. Pákistán patří dlouhodobě do  první desítky zemí v žebříčku „Failed States“, tedy skupiny nefunkčních států. Jeho nefunkčnost je mj. determinovaná  velmi zranitelným hospodářstvím, politickou nestabilitou, institucionální ochablostí a výskytem organizovaného zločinu a terorismu. Tyto pojmy samy o sobě pro mne byly natolik abstraktní, že jsem zatoužil na vlastní kůži zakusit, jaký mají reálný obsah. Druhým důvodem, proč jsem zvolil Pákistán, byl zájem o fenomén islám. Islámská kultura byla pro mne do návštěvy Ázerbajdžánu, kde jsem působil jako pozorovatel při prezidentských volbách v roce 2008, velkou neznámou. Pobyt v Pákistánu měl mé poznání rozšířit.

Jakým způsobem jste se na tento pobyt připravoval?

Koupil jsem si průvodce. Četl jsem cestovatelské praktické manuály. Vesměs to ale byly obecné záležitosti jak se chovat k lidem, např. nevyjadřovat svou kulturní nadřazenost.  Studentská organizace AISEC, i díky níž jsem mohl v Pákistánu pobýt, organizuje pro uchazeče o zahraniční stáž speciální přípravné dny. Dva takové jsem absolvoval, stejně jako jsem absolvoval testy psychické odolnosti, testy z angličtiny atd. Přípravu není dobré podcenit, ale když už máte alespoň nějaké zkušenosti z pracovních pobytů v zahraničí, pak vás žádný seminář obecných zásad asi nepřekvapí.

Můj tříměsíční pobyt v Pákistánu byl kombinací dvou programů. Pod záštitou organizace AISEC jsem si nejprve našel v systému celosvětové nabídky stáží tu nejpříhodnější. Poté jsem zažádal o výzkumný grant MŠMT Mobility a vyjednal si studijní výzkum na univerzitě v místě stáže – pákistánském historickém městě Lahore. Propojení obou aktivit (stáž a výzkum) mělo tři zásadní rozměry: Ekonomický, praktický a společenský. Zaprvé se mi podařilo pokrýt náklady cesty i pobytu, za druhé mi bylo umožněno zkoumat teoretickou i praktickou rovinu dané problematiky a v neposlední řadě jsem získal přístup k různým společenským třídám, zejména mladým lidem na univerzitě.

Pracovní stáž dohodnutá prostřednictvím AIESEC byla dojednána s organizací, která se zabývala dlouhodobě posilováním lidských práv v zemi. Mým úkolem bylo vymyslet k pěti již fungujícím projektům další tři, úspěšně je podat a získat na ně finance. Byl to ale problém, neboť neziskovka, pro níž jsem pracoval, se nacházela ve stavu, ve kterém nebyla schopna nést další projekty bez větších strukturálních zásahů. Přesto jsem za dobu svého působení napsal dva projektové záměry. Jeden se týkal lidí, kteří jsou dlouhodobě ve vazbě, druhý výzkumu vztahů administrativy a kmenových vůdců na území NWFP, severozápadního Pákistánu. Plat ve výši pět tisíc korun na měsíc mi stačil k přiměřenému vyžití po celý měsíc.

Kromě práce pro neziskovku jsem se ještě zabýval výzkumem pro svou diplomovou práci. Pracoval jsem na výzkumném projektu v rámci UP, který se týkal programů zaměřených na nekvalifikované pracovní síly ve venkovských oblastech, tedy oblastech, které se vyznačují vysokou nezaměstnaností a nízkým příjmem. Jedná se o území, kde je většina obyvatel závislá na příjmech ze zemědělské činnosti. V těchto končinách neexistuje bankovní sektor, lidé mívají příjem zhruba jedenkrát do roka a záleží pouze na jejich schopnostech, jakým způsobem jej dokážou rozložit. V momentě, kdy v takové oblasti vytvoříte nějaká pracovní místa, může příjem těchto lidí vzrůst do té míry, že jsou schopni vytvářet úspory tolik potřebné pro další investice a potažmo rozvoj či překlenutí nenadálé situace (například povodně). Je však důležité správně daný rozvojový program nastavit. Je to jako s pobídkami, které jsou designovány tak, aby podporovaly určitý model chování. V případě veřejných prací – workfare - je přidanou hodnotou fakt, že zaměstnaní vytvoří veřejné statky – aktiva - , která jsou schopna v budoucnu generovat další zisk. Příkladem budiž stavba přehrad a silnic. Projekty s tímto zaměřením se provádějí ve všech rozvojových zemích, nejvíce snad v Indii. Jejich synergický efekt byl předmětem mého zkoumání.

V čem konkrétně pak spočívala vaše práce v neziskové organizaci?

Nadnárodní organizace, jako např. UNICEF, disponují pobočkami v různých zemích a Pákistán není výjimkou. Vlastní projekty ovšem nerealizují přímo, nýbrž skrz prostředníky. Místní neziskové organizace jsou většinou oněmi subjekty, na kterých finální realizace projektů  spočívá. Vztah mezi pobočkami mezinárodních organizací a místními neziskovými organizacemi pak funguje přes určitou síť. V praxi to vypadá asi tak, že pobočky inzerují prostřednictvím reliefweb, webových stránek, novin atd., že jsou ochotny sponzorovat projekty zaměřené na určité téma, v určité oblasti za určitý peníz na dané období. Místní neziskový sektor pak soutěží o možnost takové projekty realizovat prostřednictvím podání tzv. rozvojových záměrů - project proposal. Projekt získá ta neziskovka, která předloží nejlepší nabídku. Moje stáž probíhala v jedné z místních malých organizací. Věnoval jsem se nabídkám možných projektů, zjišťoval jsem, zdali na jejich realizaci nezisková organizace, v níž jsem pracoval, má a případně jsem se snažil vytvořit příslušný dokument a o projekt požádat. Bylo to velmi zajímavé, neboť se tato práce  propojovala i s lobbingem i sociální terapií. V těchto souvislostech se mi např. stalo, že jsem v jeden den snídal v chudinské čtvrti a večeřel u ministra pro informatiku v Islámábádu. Jeden den, dva odlišné světy, dvě odlišné role. Umět komunikovat se zástupci vlády a administrativy i s těmi, kteří jsou na nejnižších stupních dané společnosti, není lehké. Když nad tím tak uvažuji, právě v této dovednosti jsem se určitě zdokonalil

Na svém blogu popisujete velmi náročný úvod pobytu*. Jak probíhaly další dny?

Veselé moc nebyly. První tři týdny jsem pobýval v jednom komplexu budov a nemohl jsem vycházet ven. Nebyl jsem si totiž vůbec jistý svou bezpečností. Ředitelka mé neziskové organizace, jež dříve působila jako novinářka, byla v té době na služební cestě, a tak se po celé tři týdny nenašel nikdo, kdo by se mne ujal, nikdo, kdo by mne zasvětil do života ve městě, do komplikované situace organizace. Nebyl tam jednoduše nikdo, kdo by mi řekl, co bude mou náplní práce. Nakonec jsme se přece jen dohodli, že nejprve začnu pracovat na studii pro americké nadace. Předmětem výzkumu byly oblasti, které jsou ohniskem většiny nepokojů v zemi. Měl jsem shromažďovat data, týkající se toho, proč je státní administrativa v kmenových územích tak neoblíbená.
První měsíc byl pro mne tedy hodně náročný tím, že jsem byl zavřený bez nějakých velkých sociálních kontaktů – pracoval jsem převážně s elektronickými zdroji. Navíc hned v úvodu mého pobytu začala na východě země ofenzíva ozbrojených složek. Armáda plošně obklíčila určité území. Uprchlíky propouštěla přes své linie. S nimi do týlu pronikli i mnozí teroristé, kteří pak prováděli pravidelné útoky ve všech městech včetně Lahore, kde jsem se nacházel. Informace o bezpečností situaci jsem měl z médií, a sám jsem měl možnost vnímat dusnou atmosféru na ulicích (checkpointy, ozbrojená vozidla, vojáci s automatickými zbraněmi na každém rohu atd...). Silný pocit ohrožení, který jsem hned v úvodu po příjezdu do Pákistánu získal, ve mě přetrval po dobu asi čtyř týdnů. Poté se začal rozmělňovat úměrně tomu, jak jsem se adaptoval na místní podmínky. Ostražitost mi ale zůstala. Do vlastní kultury Pákistánu jsem více proniknul až v průběhu dalšího měsíce.

A ten vypadal jak?

Můj pracovní den byl velmi obyčejný. Ráno se člověk probudí, sedne na motorku a půl hodiny jede do kanceláře. Byl jsem rád, že mám světlé vlasy schované pod přilbou. Trasu do práce jsem měnil, aby můj pohyb nebyl až tak sledovatelný. Ano, choval jsem se skutečně velmi ostražitě. Pracoval jsem do šesti, do sedmi do večera a pak jel zpět. Nikde jsem se moc nezastavoval. Neuměl jsem místní jazyk a angličtina na ulici spíše poutala nežádoucí pozornost. Sociální život jsem měl takřka nulový. Kromě občasných styků na univerzitě a s mezinárodními stážisty, jsem do kontaktu s místními přicházel až prostřednictvím druhých osob, sekundárně. Přesto se mi podařilo navázat opravdová silná přátelství, která stále udržuji alespoň na dálku prostřednictvím sociálních sítí.

Co byste naopak na Pákistánu vyzdvihl?

Tamní smysl pro rodinu, a to smysl pro rodinu rozšířenou – nikoliv pouze nukleární – si zaslouží ocenění. Rodina je v Pákistánu skutečně základní jednotka, je velkou institucí. Sňatek je v této zemi považován za sňatek dvou rodin. Je pravda, že jsou manželství  z devadesáti procent dohodnutá rodiči novomanželů, ale podstatné je, že je to právě rodina, která v Pákistánu zajišťuje ekonomické i politické přežití. Přestože stát deklaruje právní prostředí, tak bez kontaktů je zde právo jen velmi těžko vymahatelné. To je např. jeden z důvodů, proč se do Pákistánu nehrnou investoři. Rád bych také řekl, že Pákistánci jsou neuvěřitelně pohostinní. Jsou pohostinní vůči všem, kteří přicházejí v dobré víře, s dobrými úmysly, s přibližným horizontem odjezdu. I na ulicích mne zastavovali kolemjdoucí a třásli si se mnou rukou a upřímně se radovali, že v zemi ještě nějací cizinci jsou. Že je tam pořád s nimi někdo, kdo sdílí jejich úděl. Podzim roku 2009 byl totiž charakteristický vlnou stahování zahraničních pracovníků ze země z důvodu zhoršování bezpečnosti.
V průběhu pobytu jsem měl možnost se pustit i do hlubších rozprav s místními obyvateli mimo pracovní kancelář. Dříve či později jsme však narazili na témata jako náboženství či politika, kde Pákistánci zastávají velmi pevné avšak často i netolerantní postoje. Hlavní příčinou je podle mne absence spolehlivých a ideologií prostých informací. Všude přítomná je státní televizní propaganda, veškeré informace jsou cenzurovány, internetové pokrytí je v řádech promile. Vzpomínám si na nedůvěru, kterou mezi Čechy rozdmýchával časopis Spiegl začátkem devadesátých let u nás, když brojil proti Klausovým reformám. Dostávalo se mu sluchu, protože lidi si po čtyřiceti letech komunismu nedokázali kapitalismus dost dobře představit. Tak i dnes mnozí Pákistánci po dvaceti letech pronikání islámu a jeho struktur k politické moci nejsou ochotni veřejně připustit, že Evropa může přispívat k rozvoji jejich společnosti. Spíše mají daleko blíže k pranýřování evropské morálky, individualismu a neodpovednosti. Sami ale touží se jednou do Evropy dostat. To je paradox mezi rétorikou a výsledným jednáním jednotlivců či rodin a jistě není dobrou vizitkou.
 

Jak mnoho to, co říkáte, souvisí s  vírou?

Víra je jedna věc, druhá je politika a správa státu. V islámu se obojí dost prolíná, proto je jednoduché toto náboženství obvinit jako původce oprese a zaostalosti. Já si myslím, že víc než islám za problémy v Pákistánu může politika klientelismu a korupce. Ta je v Pákistánu realitou a s islámem jako takovým nemá nic společného. Islám asi může umocňovat tamní postavení ženy v podřízené roli vůči muži. To ale nelze paušalizovat. Najdete rozdíly v postavení žen napříč zemí i příjmovými skupinami. Je např. rozdíl, pochází-li dívka z bohaté rodiny, či chudinské čtvrti. Majetek v Pákistánu znamená hodně. Jednoduše řečeno: Když máte džípa, tak jedete na červenou. Tak si i majetná žena může dovolit větší výstřelky než žena chudá, negramotná, bez informací. Mnohé ženy z vlivných rodin působí dlouhodobě v politice – viz např. zesnulá Benazir Bhutto. Své to vypovídá o místních mužích. Nevím, nakolik je násilí běžné v místních rodinách. Ale udržujete-li ženu v podřízeném postavení tím nejtupějším způsobem – tedy násilím, nejste pravděpodobně příliš zdatní v argumentaci, protože prostě místo slov přijde rákoska. Úspěch majetných žen ve veřejné sféře – paradox pákistánské kultury – může být důsledek toho, že muži prostě nejsou zvyklí se se ženami přít a argumentovat – jednoduše vyklízejí pole, protože rákoska leží doma.

Ekonomická nesouměřitelnost je další charakteristikou Pákistánu. Velmi často zde můžete vidět aroganci majetných vůči nemajetným. Např. k dobrému standardu místních rodin patří mít v domácnostech i firmách k dispozici služební personál. Je to záležitost, na niž se těžko zvyká, protože je jedno, jestli ten člověk umí číst, psát, počítat. Jde pouze o to, mít jej tzv. k ruce a mít jich hodně. Úplně stačí, když na jednoho z nich  jednou za den zakřičíte: kafe! Takový člověk je ve firmě či domácnosti ne proto, aby udělal nějakou práci dobře, ale proto, aby byl pán spokojený. Evropan si velmi těžko zvyká na ten dvojí svět - svět pánů a sluhů. I v naší neziskové organizaci byl zaměstnán takový člověk. Neuměl číst, psát, měl osm dětí a v organizaci byl zaměstnán z milosti.

Jak vnímáte tamní politickou situaci?

Nevím, jestli se obecně ví, které zájmové skupiny proti sobě v Pákistánu vlastně stojí. Jsou to duchovní, jež získali moc již v zárodku budování této země a stále ji upevňují. Tito lidé mají velký politický vliv. Od Indie se Pákistán oddělil na základě náboženského klíče. Jejich Ústava dodnes obsahuje náboženské odkazy. Ostatně ne náhodou zní plný název země Pákistánská islámská republika. Za současný odklon od náboženství některých ekonomických elit může ekonomický rozvoj a vzdělání. Čím je populace vzdělanější, tím méně je ovlivnitelná, a to se duchovním nelíbí. V Pákistánu mají ale velké slovo i skupiny, které jsou sdruženy v jakémsi konsorciu vlastníků půdy. Nejsou to většinou původní Pákistánci nebo Indové. Tito lidé přišli vesměs ze severu, z Číny, mají velký zájem o politiku a mají – i díky pozemkové reformě - velký vliv. To ovlivňuje např. obchod s Indií, jinými slovy brzdí obchod, protože z toho mají další zisky. Tato skupina lidí má monopol na potraviny v Pákistánu. Další zájmovou skupinou jsou v Pákistánu průmyslníci, kteří vyznávají zcela jinou obchodní politiku. A aby toho nebylo málo, komplikují situaci ještě politické strany, které jsou povětšinou provinční a velmi často jdou proti sobě i pomocí „špinavých“ triků. Pro úplnost zmiňme ještě ozbrojené složky se svými zájmy, které vysávají státní rozpočet jako houba. Pákistánská armáda je, myslím, pátá největší na světě. V takovémto prostředí není stabilním prvkem právo, ale menší celky, jakým je rodina, případně zájmové sdružení, ke kterému se člověk řadí.

Plánujete se do Pákistánu vrátit?

Uvažoval bych o tom, ale nyní bych chtěl raději získat profesní zkušenosti. Zajímá mne oblast přerozdělování veřejných financí. Trochu jsem se touto problematikou zabýval už ve své diplomové práci, nyní bych se rád věnoval odpovědi na otázku jakým způsobem přerozdělovat peníze v rozvojových zemích. Z českých akademiků se problematice věnují např. Hana Brixi, Igor Tomeš a Martin Potůček. České zkušenosti a znalosti se sociální politikou mohou být inspirací pro rozvojový svět. Věřte, je to docela věda, která souvisí s redukcí chudoby na naší planetě. Východiska pro další výzkum mám tedy bohaté.
V létě mne navštívili studenti z Pákistánské univerzity, kde jsem působil. Poprvé se dostali za hranice své vlastní země, kultury i kontroly svých rodičů. Prožili si určitě kulturní šok. Podivovali se nad takovými „samozřejmostmi“, jako že se mladí lidé drží za ruce, města jsou uklizená, nikde žádná kontrola, dohled a komandování, historie dýchá z každého nároží, poledne ohlašují zvony a lidi se usmívají. Myslím si, že přes žabomyší války politické a jiné nesváry žijeme v krásné zemi a máme povinnost o ni nejen pečovat, ale naše klady uplatňovat také v zahraničí – třeba v Pákistánu.

Ve spolupráci s M. Vylíčilem M. Hronová
foto archiv M. Vylíčila

* Další pákistánské zkušenosti M. Vylíčila na http://vylicil.bigbloger.lidovky.cz/c/106226/Unesen-v-Pakistanu.html).

---