„Myslím, že Bach byl matematik,“ říká Emil Viklický, host Festivalu MusicOlomouc 2009

foto: -mo-

Emil Viklický je jednou z nejvýraznějších postav tuzemské hudební scény. Svým syntetickým přístupem již dávno přesáhl hranice jazzu a co navíc: je olomoucký rodák a absolvent Univerzity Palackého. Právě ta jej nedávno pozvala do rodných končin – tentokrát na hostování na festivalu MusicOlomouc 2009, během něhož poskytl Žurnálu UP následující rozhovor.

V rámci festivalu MusicOlomouc jste spolu se Stevem Houbenem odehráli v Redutě vynikající koncert. Jak se vám hrálo v prostředí, které není až tolik typické pro jazz?

Netypické jazzové prostředí nám nevadilo, právě naopak. Jazz se většinou hraje na mikrofony. Pokud ale nemáte dobrého zvukaře, dopadne to špatně. Takže si myslím, že pro nás bylo osvěžením zahrát si akusticky. Uděláme si kompletní dynamiku na jevišti sami dva, můžeme ubrat až do pianissima, a zase zpátky. Hrát ve spodním registru takhle na altsaxofon, je strašně těžké. Rychlé laufy v takhle nízké dynamice, to je jedna z nejtěžších věcí, jaké se dají na ságo zahrát. Velmi nás to bavilo. Prostředí v Redutě je pro jazz netypické tím, že tam nejsou cigára, víno, opilí turisti a netleská se v průběhu skladby. Nehráli jsme však tu nejtypičtější jazzovou formu – téma, sóla a téma. Rozvíjené variace postupně vplývaly do sebe. Tím pádem forma byla jiná a publikum nemělo možnost tleskat po sólech.

Přesto atmosféra, kterou jste vytvořili, byla velmi dobrá …

Výborná. Měl jsem k dispozici dobré piano a oba nás hraní bavilo. Vždycky ale nejde hrát akusticky, například s bicími, protože ty by ostatní přehlušily. Ale takhle v duu … Duo je do takového prostředí vhodné.

Jsou pro vás, jako zdejšího rodáka, koncerty v Olomouci něčím specifické?

Specifičtější je to jen tím, že sem trefím. Vím, kde je Reduta, vím, kam mám jet a kde zaparkovat, vím, kam jsem chodil do školy … Ale pochopitelně, v Olomouci už nežiju od roku 1974, tak těch známých ubývá.

Přesto na olomoucké koncerty určitě vždy nějací známí přijdou, všimli jsme si, že jste se hned s někým zdravil …

To byl pan kapelník Ing. Jindřich Závodný a olomoucký mág Richard Pogoda. Byl tam také můj první rockový spoluhráč, se kterým jsme spolu hráli v kapele Démon, baskytarista a kapelník Mirek Ryška. V Olomouci bylo v šedesátých letech několik rockových kapel, například Bluesmen, Démon nebo Chickens. Tehdy to tu jelo, bylo nám třináct, čtrnáct let a kopírovali jsme Beatles a Rolling Stones …

Jak vzpomínáte na svá studia v Olomouci?

No tak chodil jsem do školy, studoval jsem matematiku, kamarádil jsem se spoustou různých děvčat … (smích).

Hudbě jste se chtěl věnovat odmalička, proč jste tedy začal studovat matematiku?

Protože jsem byl poslušný chlapec. Můj otec tady učil výtvarku a jednoduše mi řekl: „Mít dalšího umělce v rodině – to ses zbláznil, nebo co?“ Protože náš strýc, Viktor Viklický, byl malíř, kterého komunisti v březnu 1948 zavřeli a umístili do sběrného tábora … Vlastně nic neudělal, ale byl tam pět let, takže z toho vypadl. On byl za první republiky velmi úspěšný portrétista, potom za komunismu už tak úspěšný nebyl. Takže ta otcova poznámka byla naprosto přesná. Můj otec dělal asistenta malíři Janu Zrzavému, od roku 1946 do roku 1948. V osmačtyřicátém se Zrzavý rozhodl, že už s komunisty nechce mít nic společného a utekl zpátky do Prahy. Otec ho stěhoval. Ale abych se vrátil k matematice. Nejspíš jsem zdědil jakýsi matematický talent. Studium mi nedalo moc práce, dokonce moje diplomová práce o symetrických polynomech byla navržena na doktorát. Sice jsem chtěl dělat jiné téma: „Hudba jako Markovovský řetězec“, ale to mi nepovolili. Končil jsem studia v roce v květnu 1971, po dubnovém plénu, kdy se dostal k moci Husák, a všechno tak hodně zatuhlo. Když jsem pak kvůli doktorátu přišel na děkanát, narazil jsem na soudruha proděkana Sedláčka. Ten řekl: „Já vám kašlu na vaše symetrický polynomy. Když chcete doktorát, tak budete studovat marxismus-leninismus, až se z vás bude kouřit“. Tak jsem se otočil, neřekl ani slovo a odešel. Tím jsem nadobro skončil s matematikou.

To je smutný…

Není to smutný! Cha, učil bych teď někde matematiku … Jsem rád, že jsem z toho utekl a že hraji jazz! Ten doktorát by mi byl stejně k ničemu.

Promítla se nějak vaše znalost matematiky do způsobu, jakým vnímáte a tvoříte hudbu?

Rozhodně. Já myslím, že Bach byl matematik. Hudba a matematika spolu souvisí, v tom bych vás odkázal na autoritu, kterou je v tomto smyslu MUDr. František Koukolík, který říká, že existuje několik druhů talentů a jednou ze skupin je matematika-hudba. Součástí matematiky je i teorie systémů. A improvizace v jazzu jsou také jakési systémy.

Vaše první LP nese název „V Holomci městě“ a částečně vychází z moravského folklóru. Mohl byste přiblížit, jakou roli hraje folklór ve vaší tvorbě?

Na této desce jsem se pokusil zakomponovat do hudby i moravský folklór, ale je tam toho víc. Shorterova modální koncepce atd., není to jen ten folklór. Nikdy jsem nebyl folklorista, čichl jsem k tomu spíš z druhé strany přes Leoše Janáčka. Folklór v Olomouci nikdy moc nefičel, spíš fičí tam dole na Moravě, okolo Hradiště. Zajímala mě ale východiska Janáčkovy tvorby. Sbíral lidovky, tak mě to zaujalo. Navíc, když je člověk z Moravy, nemůže předstírat, že je černoch a kopírovat Američany. Musí si najít vlastní cestu. Když se mi něco nabízí na stříbrném podnose, proč bych po tom nesáhl.

Kromě zmíněných folklórních inspirací se ve vaší tvorbě objevují i další žánrové přesahy, věnujete se vážné hudbě, píšete filmovou hudbu … Kde berete inspiraci?

Tohle škatulkování je problém novinářů, kteří potřebují vše zařadit do nějakých kategorií, které si sami vytvořili. Já tuto potřebu nemám. Ať dělám to nebo ono, tak přemýšlím stejně. Tyto umělé hranice mi vždycky vadily, odjakživa jsem z té jazzové krabičky vyskakoval jinam.

Složil jste již tři opery. Jak se liší komponování opery a jazzových skladeb? Přeci jen se oproti jazzovým kompozicím jedná o mnohem větší formu. Jak jste se s tím vyrovnal?

Forma opery je samozřejmě jiná a svým způsobem specifická. Ale když při kompozici dojde na atomizaci konkrétního problému, kam půjde tahle nota, co se udělá s tímhle veršem, nebo kam se pohne harmonie, uvažuji stejně jak v opeře, tak v jazzu.

Váš zatím poslední projekt s Georgem Mrázem se jmenuje Moravian Gems …

To není poslední, ale předposlední projekt. Na konci loňského roku jsme s Jirkou natočili v New Yorku novou desku, která vyjde co nevidět v Japonsku. Pracovní název je „Janáček of Jazz“. Na bicí hraje Lewis Nash, jeden z nejlepších jazzových bubeníků. Upravil jsem pro toto nahrávaní Janáčkovu klavírní skladbu č. 4 z cyklu „V mlhách“, a árii z „Její pastorkyně“(8. výstup, 2. jednání, „Toť zrovna jde“).Výstup začíná slovy „Děkuji Ti Laca“, je to nádherná melodie. Osoby, které říkají, že Janáček je nemelodický, nemají pravdu.

Moravian Gems je zatím poslední vydané album, na kterém je osm písniček s Ivou Bittovou a čtyři instrumentální skladby, například jazzová verze 3. věty Janáčkovy „Sinfonietty“, což je ­pochopitelně záměr. V Anglii na mě asi před deseti lety nalepili místní novináři nálepku „Janáček jazzu“. Tehdy jsem nevěděl, jestli se mám smát, nebo to brát vážně, ale pak jsem zjistil, že je to celkem dobrý marketingový tah, tak se tomu nebráním.

Jak se vám spolupracovalo s Ivou Bittovou?

Ivuška je bezvadná … Původně s námi na té desce měla dělat Zuzanka Lapčíková, ale její manažer se nepohodl s majitelem firmy. Ten mi pak zavolal a řekl: „Je tam u Vás nějaká jiná zpěvačka?“ Druhý den jsem zavolal Ivě Bittové. Zareagovala: „S tebou a s Jirkou Mrázem? Ano, kdy?“ A bylo vymalováno. Pro mě to až tak jednoduché nebylo, protože to, co jsem nachystal pro Zuzanu, jsem musel předělat.

V čem se lišila spolupráce s Ivou Bittovou oproti Zuzaně Lapčíkové, která zpívala na předchozím projektu Morava?

Ony jsou každá jiná. Zuzanka má tu svoji krásnou lyrickou polohu. Dokáže text zazpívat tak, že vás naprosto chytí u srdce. Trochu jí ale chybí ty dryjáčnické polohy, které má Iva. Iva samozřejmě někdy hodně tíhne k avantgardě. A to bylo dobře, protože najednou vznikal střet těchto dvou světů, krásně to jiskřilo. Teď, když už se víc známe, to na koncertech jiskří ještě víc.

V Olomouci jste vystoupil se Stevem Houbenem. S jakými dalšími hudebníky spolupracujete?

Těch je moc! Se Stevem dělám asi nejvíc. Často také hraju s britským saxofonistou Julianem Nicholasem. Na festivalu Devět bran, 27. června, budu v Praze hrát se skotským saxofonistou Bobby Wellinsem a bubnovat bude Angličan Dave Wickens.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Nejbližší pondělí (27. 4.) letím do Ameriky, kde mě čeká týden zkoušek a 2. a 3. května koncerty v Iowě s Cedar Rapids Symphony, dirigovat bude americký dirigent Timothy Hankiewich*.

Chtěl byste něco popřát festivalu Music­Olomouc do dalších let?

Přeji festivalu, aby se zde udržel a aby se snažil přinášet moderní muziku ze všech stran světa, pokud to půjde. A doufejme, že budou chodit diváci. Pravidelnost snad lidi k návštěvě postupně přiměje.

Za rozhovor poděkovali Marek Pechač a Gabriela Szabová

*Více na:

www.crsymphony.orgattendconcerts_concertseries.asp?ConcertId=115#concert_115

Emil Viklický (*1948), olomoucký rodák, pianista a skladatel, patří bezpochyby mezi přední osobností nejen české hudební scény přelomu 20. a 21. století. Po absolvování oboru numerická matematika na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci začal působit jako klavírista Armádního uměleckého souboru. Profesionální hudebnickou dráhu nastoupil v první polovině sedmdesátých let kapelách Jazz sanatorium Luďka Hulana a SHQ Karla Velebného. Mezinárodní úspěch sklidil v roce 1976, kdy vyhrál soutěž jazzových pianistů v ­Lyonu a získal první cenu v autorské soutěži monacké konzervatoře se skladbou Zelený satén. V roce 1977 odjel na rok do Spojených států, kde studovat na prestižní Berklee College of Music v Bostonu. Hrál s předními světovými jazzmany, jako jsou např. Joe Newman, James Williams a Bill Frisell. Jako skladatel překračuje hranice jazzu. Nechává se inspirovat moravským folklórem (alba V Holomóci městě a Morava), píše hudbu k filmům (např. Smyczův snímek Krajina s nábytkem) a v poslední době se věnuje také soudobé vážné hudbě (opery Faidra, Oráč a smrt, Máchův deník aneb Hynku, jak si to představuješ?). K folklórním inspiracím se opět vrátil v nedávném projektu Moravian Gems, na kterém spolupracoval s Georgem Mrázem, Laco Troppem a Ivou Bittovou.