„Můj sen je pískat na paralympiádě ...“

Mgr. Jakub Válek je vyučujícím na Fakultě tělesné kultury UP, a není proto příliš překvapivé, že jeho koníčky se týkají hlavně sportu. Přesto se dá říct, že jeho největší koníček je výjimečný a v naší zemi ojedinělý. Mezinárodní licenci rozhodčího basketbalu vozíčkářů mají totiž v České republice jen dva lidé. Jedním z nich je právě Jakub Válek.

 

Jak jste se k rozhodcování dostal?

Mám basketbal v rodině. Tatínek byl dlouholetý ligový i reprezentační trenér, také bratr je trenérem basketbalu. Basketbal jsem začal pískat už v osmdesátých letech a dělal jsem to asi šest let. Po revoluci jsem začal pískat basketbal na vozíku - trochu partyzánsky, protože to u nás v té době nikdo neuměl. V současné době jsme tři rozhodčí ve střední Evropě, kteří pískáme basketbal na vozíku na mezinárodní úrovni. Jsme dva Češi a jeden Polák. Mezinárodní licenci jsem získal před devíti lety. Ligové zápasy pískám už nějakých osmnáct let, ale ty mezinárodní, jako jsou poháry nebo Mistrovství Evropy, pískám od roku 2001.

Jak se liší pískání basketbalu „normálních“ hráčů a hráčů na vozíku?

Termín normální a nenormální hráči bych raději vůbec nepoužíval. Basketbal se označuje jako basketbal chodících či running basketball, někteří lidé jsou na to dost hákliví… Jinak pravidla jsou z devadesáti procent stejná. Je tam jen upraven dribling. Na každé dva záběry rukou na obruč kola si hráč musí aspoň jednou bouchnout o zem nebo přihrát či vystřelit na koš. Fauly se dělají samozřejmě hlavně vozíkama. Hráči do sebe v podstatě neustále vráží, blokují nebo se cloní. Rozhodčí hodnotí, co je povolené a co je nepovolené, kdo byl na daném místě dřív a v dovoleném postavení apod. Když jsem začal pískat basketbal vozíčkářů, zdálo se mi, že je to mnohem jednodušší než klasický basketbal, protože je to pomalejší, nemusí se tolik běhat, těch faulů není tolik a celkově je to pomalejší. Když do toho člověk ale pronikne hlouběji a začne sledovat třeba tzv. „paths“, tedy kdo a kde je odpovědný za srážku, tak zjistí, že je to na pískání naopak těžší. Fauly jsou úplně odlišné od klasického basketbalu a člověk musí pískat hodně let, aby získal zkušenosti jak ty situace posuzovat.

Rozhodčí je dost nevděčná role, alespoň v jiných sportech, jako je třeba fotbal. Hráči na rozhodčí často nadávají, někdy i přímo ve hře. Je to stejné i v basketbalu vozíčkářů?

V klasickém basketbalu, který hráči hrají za peníze, emoce samozřejmě jsou. Naopak v basketbalu vozíčkářů se u nás nepohybují v podstatě žádné peníze. V naší republice jsou jen tři kluby a fungují jen dva, které hrají společnou ligu s Rakouskem. Je to u nás taková jedna velká parta. Já znám velmi dobře osobně všechny naše hráče a oni znají mě. Od vidění se znám i s hráči po celé Evropě. Celá ta společnost je úplně jiná než v profesionálním sportu, hráči, rozhodčí i funkcionáři spolu tráví volný čas na turnajích, normálně se spolu baví, a to by v profesionálním sportu nefungovalo. U nás je takových osm hráčů, kteří se tímto sportem dokonce i živí, ale ti hrají 1. ligu v Německu, Itálii nebo Francii, což jsou mnohem lépe placené soutěže. Nejlepší český hráč v současnosti hraje například za Galatasaray Istanbul. U těch jižních národů ty emoce jsou. Když pískám v Itálii, ve Španělsku nebo v Turecku, tak je to úplně něco jiného než tady ve střední Evropě.

Jak se vyrovnáváte s tím, když uděláte nějaké špatné rozhodnutí a jeden tým poškodíte?

V basketbalu je ta výhoda, že člověk píská co deset patnáct vteřin. Jedno rozhodnutí nemůže vůbec ovlivnit výsledek utkání. Tedy může, samozřejmě, když je utkání vyrovnané, ale ne tolik jako třeba ve fotbale, kde jedním písknutím úplně otočíte zápas. Rozhodčí dělá chyby a hráči udělají na hřišti těch chyb patnáctkrát tolik. Člověk na to prostě nesmí myslet. Když udělá špatné rozhodnutí a už při zápase se jím v hlavě zaobírá, začne dělat další a další chyby. Lepší je to úplně vypustit z hlavy a soustředit se na utkání.

Hodnotí se nějak vaše výkony po zápase?

Na mezinárodní úrovni jsou na každém zápase komisaři, kteří hodnotí každé utkání. Rozebírá se to třeba půl hodiny. Když někdo dělá moc chyb, tak nemá šanci pískat těžší utkání play off nebo o medaile.

Na jaký zápas nejraději vzpomínáte?

Určitě na Mistrovství Evropy v Paříži v roce 2005. To byl krásný čtrnáctidenní zážitek a pískal jsem semifinále, což bylo moje nejdůležitější utkání. To bylo pro mě vlastně svým způsobem potvrzení, že už v tom pískání něco umím. Také rád vzpomínám na finále poháru ve španělském Vigu, kde hráli domácí proti jednomu italskému klubu a tam jsem zažil to, co tady člověk nezažije. Plná hala diváků, povzbuzování, fandění… U nás chodí diváci jen na nejlepší týmy jako je Nymburk, Prostějov a Nový Jičín, jinak se na utkání tolik nechodí. Na vozíčkáře chodí většinou rodinní příslušníci, známí a kamarádi hráčů. Když jsem pak odlétal ze Španělska, díval jsem se do novin a tam se na třech stranách rozebíral basketbal na vozíku. Zkrátka je to tam úplně jiná atmosféra a mentalita než u nás.

Co chybí našemu basketbalu vozíčkářů, aby byl tak populární jako v jižních zemích?

U nás je obecně sport číslo jedna fotbal, pak hokej a basketbal je až na nějakém čtvrtém, pátém místě, nikdy nebude tak populární jako v USA nebo jižní Evropě. Basketbal na vozíku má však jednu výhodu - je to na světě nejpopulárnější sport vozíčkářů. Fotbal se hrát nedá, ale nastává velký rozmach sledge hokeje. Naši hokejisté se dostali na paralympiádu, místo jednoho týmu jich tu máme šest. Basketbal u nás hraje neustále jen jedna úzká parta lidí. U nás člověk po úraze, po absolvování rehabilitace, většinou skončí doma u televize nebo u počítače a nechá se obsluhovat svým okolím. Málokterý postižený má chuť chodit se svým handicapem někam ven. Sport stojí i finance, protože kluby nemají na to, aby jim platily dojíždění. Tím pádem je u nás hráčská základna strašně slabá. Okolo basketbalu se pohybuje zhruba čtyřicet hráčů už deset patnáct let. Mnoho z nich dělá i nějaký další sport. Popularizace tu existuje, vydávají se časopisy, ale všechno je to o penězích. Třeba v Itálii, kde hrají ti nejlepší hráči z celé Evropy, chodí na ligové zápasy davy diváků. Kluby si mohou hráče koupit a platit je. Pro hráče je to jejich zaměstnání. V České republice je to koníček, kdy se člověk musí rozhodnout sám, jestli chce sportovat, nebo dělat něco jiného.

Co byste chtěl v rozhodcovském řemesle ještě dokázat?

U rozhodčích v basketbalu vozíčkářů naštěstí nehraje tolik roli věk. Člověk si může splnit své cíle klidně i v padesáti, což v klasickém basketbale není možné. Problém je v systému mezinárodní basketbalové federace. Všechny velké sportovní akce, jako jsou mistrovství a poháry, jsou organizovány tak, aby to stálo co nejméně peněz. Každá národní federace nebo klub si platí svého rozhodčího. Já jezdím do Rakouska, protože tam rozhodčího s mezinárodní licencí nemají, ale jinak je ta šance pískat někde v zahraničí poměrně malá. Samozřejmě můj cíl je pískat paralympijské hry, ale je to poměrně nereálné. Když tam budou týmy z Anglie a z USA, tak tam budou mít rozhodčí z těchto zemí. Případně tam pozvou i rozhodčí z neutrálních zemí, ale z těch, co jsou blízko. Bylo velké překvapení, když můj kolega měl pískat na hrách v Pekingu před dvěma lety, jenže se mu narodilo dítě, takže tam nejel a další možnost asi nedostane. Velká šance by byla leda tehdy, kdyby byly OH a tudíž i paralympijské hry v Praze nebo aspoň někde ve střední Evropě, ale to není s ohledem na současnou ekonomickou situaci moc reálné.

Ptal se T. Chalupa, foto archiv Mgr. J. Válka

---