Mezigenerační dialog: Jak to vidí současný student a bývalý rektor

Žurnál UP se rozhodl přinést záznam rozhovoru profesora Josefa Jařaba, emeritního rektora UP, a Ondřeje Martínka, studenta, který většinu doby svého studia zasvětil studentským organizacím a aktivitám. Oba dva se od počátku rozhodli vést interview spíše jako rovnocenný dialog s cílem vykreslit konfrontaci názorů dvou lidí, které sice spojuje stejná univerzita, ale zároveň je mezi nimi velký zkušenostní, generační i společenský rozdíl.

O. Martínek: Setkáváme se v době, kdy si připomínáme dvacet let od sametové revoluce, jejímž aktivním účastníkem jste byl i vy. Jak prožíváte jako vysloužilý revolucionář poslední dny a týdny?

J. Jařab: Po tom, co se mi stalo ve Spojených státech, kdy jsem se podruhé narodil, se naplno vracím zpět do života (prof. Jařaba postihl infarkt a mozková mrtvice zároveň, pozn. red.). Musel jsem se všemu učit znovu – mluvit, chodit… Teď už občas i něco napíšu a zase učím, ale určité zdravotní problémy přetrvávají. Ale o tom ví snad každý, protože nedávno to sdělily celé Olomouci Radniční listy (smích). A samozřejmě, všichni si teď připomínají dvacet let od Listopadu, takže i já se ohlížím zpět a sám v sobě rekapituluji.

A jak jste spokojeni vy, studenti, po dvaceti letech svobody a demokracie?

O. M.: Zrovna onehdy jsem někde psal, že z listopadových událostí, kdy mi bylo šest let, si pamatuji jen to, jak jsme s rodiči chodili na nádraží ve Svinově pozorovat nakládání sovětských tanků a ve škole jsme se učili soudružkám neříkat soudružky. Každopádně je bezesporu, že se za těch dvacet let mnoho věcí posunulo k lepšímu, ale mnohdy mi přijde, že na onu svobodu a demokracii, které byly tehdy vydobyty, je dnes spíše nahlíženo jako na samozřejmost než jako na povinnost a závazek.

J. J.: Ano, musíme se ještě stále učit, jak v nich žít, tedy jak bych řekl – slušně a s respektem k těmto hodnotám. Nicméně, pokud jde o vysoké školy, což je oblast, kde by se mohla projevit větší spokojenost než někde jinde, máte určitě více možností jak studovat. Tehdy studovalo na vysokých školách čtrnáct procent mladých lidí, dnes je to skoro padesát. Snad jsou i lepší kantoři, snad je lepší obsah studia. V čem je tedy zásadní nespokojenost studentské obce, je-li tedy nějaká? Je tu něco, za co by šli studenti znovu demonstrovat? A byli by vůbec schopni se sjednotit za společným cílem?

O. M.: O tom nejsem až tak přesvědčený. Naopak mám spíš dojem, že rok od roku je student ve vztahu ke své alma mater více a více apatický, že to pouto je čím dál volnější. Většina studentů nahlíží přeci jen na dobu strávenou na vysoké škole jednak jako na nutnost a cestu k diplomu, jednak jako na jakousi zastávku na cestě životem, na které není třeba se zdržovat déle, než je nutné. Čekají na svůj „autobus“, ale nemají potřebu hned zastávku opravovat, vymalovat… dělat něco navíc. Jistě jsou tady tací, kteří se angažují nad rámec, ale určitě jich není tolik, kolik by mohlo být.

J. J.: Musím říct, že v době, kdy jsem byl rektorem, tak se i po roce 1989 objevovaly čas od času momenty, kdy se studenti ještě pořád dokázali spojit a vzedmout. Jedním takovým příkladem byly koleje a jejich zdražování. Ale to mi přišlo spíše jako dnešní hádky o třicetikorunový poplatek u lékaře. Osobně to pro mě bylo i jistým zklamáním, protože šlo o zdražení třeba jen o dvacet korun, což bylo tehdy opravdu nezbytné. Mě potěšila jedna věc, a to, že jsem se počátkem devadesátých let mohl opírat právě o podporu studentské obce. Tehdy šlo o Informační centrum a snahu některých kateder je zlikvidovat, protože nechtěli knihy svěřovat „cizí“ knihovně. A byli to právě studenti, kteří viděli, že centrální knihovnu potřebujeme, a oni ji podrželi.

O. M.: Pohybuji se na univerzitě šest let a na moc případů sjednocení studentů za určitým cílem si nevzpomínám. Dejme tomu majálesy, ale ani ty už nejsou poslední tři čtyři roky s to fungovat tak, jako v jiných městech. Navíc participace studentů na jejich přípravě je dnes nulová. Nikdo nemá čas, nikomu se nechce. Navíc, a co je asi nejpodstatnější v procesu rozhodování, zda být aktivní či ne, nic za to nikdo nedostane. Já sám jsem více než čtyři roky vedl občanské sdružení vydávající studentský časopis Helena v krabici, sdružení, které iniciovalo snahy o vytvoření unie studentů a spoustu dalších aktivit a vše ve výsledku skončilo na základě nezájmu, nedostatku času, lidí a financí. Upřímně, iluze o zlepšení situace a zaktivizování studentů jsem už ztratil, naštěstí ne víru v ně.

J. J.: Hlavně si myslím, že posláním studentů není být revolucionáři, ale studovat a poznávat, učit se profesi. Občas je ale strašně zajímavé sledovat, co je tím bezprostředním signálem pro vzedmutí studentů. Jako například v roce 1989 falešná zpráva o smrti neexistujícího studenta Martina Šmída.

O. M.: Ještě k té pasivitě studentů. Myslím si, že jde ruku v ruce i s dalšími aspekty, jako je například rozvoj univerzity. Učitel už pod sebou nemá dvacet, ale dvě stě studentů, a tak více méně vymizel fenomén osobního vztahu mezi kantorem a jeho studentem. Ale stejně tak spolu řádně nekomunikují ani katedry či fakulty.

J. J.: Ano, to je pravda. Ale podobné to bylo i tehdy. Dnes je to jen ještě výraznější, protože fakult je osm a studentů přes dvacet tisíc. Je zřejmé, že od kvantitativního růstu musíme teď přejít ke zvyšování a upevňování kvality.Vyžaduje to konkurence, a to dokonce mezinárodní, do níž teď stále výrazněji vstupujeme. Čili i nové úkoly pro nové vedení.

O. M.: Jak hodnotíte výsledek volby nového rektora a průběh samotné volby?

J. J.: Myslím,že bylo dobře, že se  při druhé volbě rozhodovalo mezi více kandidáty než v prvním kole. I když já bych čekal, že bude alespoň šest sedm kandidátů. Potěšilo mě, že při představování kandidátů v druhé volbě byla aula plná lidí, a tedy že se o volby začali zajímat, i když možná trochu pozdě. Ale to je takový náš český zvyk. Já jsem mnohokrát říkal i Václavu Havlovi „Vy jste se, pane prezidente, začal zajímat trošku pozdě o to, kdo bude vaším nástupcem,“ protože před koncem svého mandátu pole zcela vyklidil a teď není úplně šťastný ze svého nástupce. A já taky ne (smích). Ale to platí nejen v politice, ale i ve školství – myslet na to, co přijde po mně, že zanechávám nejen stopu, ale také linii, kterou by měl a mohl někdo následovat. Já sám se o to snažím, když učím. Na druhou stranu, rektoři po mně neměli již tak heroické možnosti jako já. Když jsem se rozhodl, že něco bude tak a tak, do týdne to opravdu bylo. Ve vší neskromnosti musím říct, že tehdy jsme byli dost odvážní, a právě ta odvaha podle mne u mých následovníků trochu chyběla.

Kolega Mašláň, se kterým jsem se setkal u obhajob projektů, mi připadá jako muž velmi věcný a zodpovědný. Při představování kandidátů mi přišlo, že právě on se dostal nejblíže k akademické obci, svým způsobem vyjadřování i schopností překročit ten pomyslný prostor mezi administrativou a akademickou obcí.

O. M.: Mně je sympatické i to, že chce profesor Mašláň na mnoha úrovních zavést manažerské postupy řízení univerzity…

J. J.: Z čistě manažerského přístupu k řízení já mám trochu strach a doufám, že to tak nebude. Záleží také na tom, koho si vybere do týmu prorektorů. Každopádně se nedomnívám, že se dá řídit univerzita čistě manažersky. Například – informační centrum a knihovna – tady nelze uvažovat jen manažersky, ale je třeba na věc nahlížet z hlediska odborného. Podobně jako knihovna na univerzitě v USA, kde jsem letos učil. Tamější knihovníci spolupracují se všemi profesory a dávno před začátkem semestru se dohodnou, co je potřeba za knihy a skripta, co mají a nemají, co je třeba objednat… A tady se to zatím v tomto směru moc neděje. Čili co chci říct, je to manažerská práce, ale je to i práce odborná. A výsledek? Na americké škole se mi nestalo, aby student přišel a řekl, to jsem nenašel, to jsem nepřečetl. Tady, i když vyberu texty volně přístupné na internetu, někteří studenti si je nepřečtou, buď nemají čas, nebo chuť. Nestudujeme tady průběžně, nevyužíváme času smysluplně. Když jsem v USA onemocněl, mohl jsem formálně předat výsledné známky studentů pro konec semestru, a to proto, že jsem s každým během roku průběžně pracoval a věděl jsem, co v kom je. Tady to zatím tak nefunguje, minimálně tedy u společenských a humanitních věd. To je třeba změnit a řešením není nějaký čistě manažerský přístup. Vzdělávací proces by se měl zaměřovat na rozvoj intelektu, znalostí a dovedností, ale neměl by přestat být i procesem humanizujícím. Každopádně držím profesoru Mašláňovi a nám všem palce.

O. M.: S tím nezbývá než souhlasit, ale je třeba vůle a také názoru, který musí umět člověk prosadit. Stejně tak musí být ale rektor schopen kompromisu, pokud je možností a cestou. Pokud se ještě vrátím k volbám - poprvé v historii se stalo, že z první volby nevzešel vítěz. Osobně mi přišlo, že akademický senát v prvním případě, kdy proti sobě stáli dva kandidáti, nerozhodoval ve volbě ani tak o tom, koho zvolit, jako koho nezvolit, respektive, že ani jeden kandidát nebyl pro senátory tím, koho by chtěli vidět na postu rektora, a spíš jim o šlo o možnost opakování voleb.

J. J.: To je česká politika, víte? To máte Paroubek, Topolánek a Klaus. Cokoliv udělal Klaus, tak Paroubek nepřemýšlel o tom, co vlastně Klaus udělal, ale protože to byla podpásovka Topolánkovi, tak ji uvítal. Bohužel se to naučil z politické scény i náš akademický senát. Tady se zdá být daleko důležitější, že někdo dal někomu facku, než že by to bylo dobré pro národ, pro potencionální voliče.

O. M.: Myslím, že i díky tomu nakonec zvítězil právě profesor Mašláň, že pro senát představoval dostatečně silnou osobnost, hodnou vedení univerzity. Z vašeho pohledu, rektor a jeho pravomoci - měly by být větší, menší?

J. J.: Ony nejsou zase tak malé. Určitě jsem ale velmi opatrný v podpoře všeho v Bílé knize. Určitě bych se bál toho, dělat z veřejných univerzit znovu státní, a právě k tomu to směřuje. Vím, že pan profesor Matějů, který koncept Bílé knihy vytvořil, vychází údajně z americké zkušenosti, ale to není celá pravda. On vychází ze systému, který je na univerzitách v jednotlivých státech federace, tedy že guvernér jmenuje členy správní rady. Ale státní univerzity nejsou ty nejúspěšnější. Na malé soukromé univerzitě, kde jsem působil v létě já, stejně tak na Harvardu, máte celý systém přípravy volby dalšího člena správní rady, a to buď někoho z akademické obce, nebo někoho, kdo je s akademickou obcí propojen a je nějak užitečný. Myslím, že ono to také záleží na osobnosti rektora, jestli si umí prosadit své, respektive přesvědčit. Alespoň mně se zdálo za těch sedm let, kdy jsem byl rektorem, že jsem o všem musel přesvědčovat. A tak to má být. Ne všechny jsem přesvědčil, ale když jsem přesvědčil alespoň většinu, nebo dostatečnou sílu, tak se to prosadilo.

O. M.: Myslíte si, že naše generace, která teď dospívá a přímo nezažila rok 1989 či první porevoluční léta, může do budoucna změnit českou politickou scénu?

J. J.: Já doufám, i když nevidím bezprostřední lék na to, co tu teď máme. Jestli už to náhodou není nevyléčitelná nemoc, která se přenáší… Napadá mě, že by bylo dobře rozpustit všechny politické strany a začít znovu, ale to není možné. Svým způsobem se to teď děje tím, že se fragmentují. Najednou máme TOP 09, přátele Miloše Zemana apod. Fragmentace není zdravá perspektivně, v této chvíli je to ale možná součást léčby. Ty dvě velké politické strany rozhodují o všem, i když by neměly, a možná že ani nemají tak velkou podporu. Jak jste říkal k volbě senátu - jedna nebo druhá strana jsou voleny, aby nebyla zvolena ta druhá.

O. M.: Fenomén „hlavně ať není zvolen ten druhý“ sekundárně přispívá k tomu, že se neprosadí ty menší subjekty. Tedy v senátu a ve sněmovně. Ve volbách na regionální a obecní úrovni lze přitom vidět čím dál tím větší podporu malých stran či nestraníků.

J. J.: Ale je to zásluhou i toho, že média máte rozdělena do dvou politických bloků, tedy kromě lidovek, které se staly novinami Hradu. Ty už jsou proti Paroubkovi i Topolánkovi a mluví jenom za Jakla, Weigla, Hájka atd. Podle mne na tom byla média lépe, než jsou teď. Dnes jsou v hrozném stavu. Já sám jsem rok strávil členstvím v Radě ČT a musím říct, že to byla strašná ztráta času.

O. M.: Určitě souhlasím. Nestačil jsem se divit, když se formovala TOP 09. V podstatě to je médii vytvořená strana. Neznámý subjekt, který nebýt toho, že spojil tři čtyři pět osobností, si, s dovolením, na stránkách novin ani neškrtne. A najednou byla TOP 09 vyzdvihována, zařazována do preferenčních anket, představitelé strany byli zváni do televizí. A přitom, kdykoli se tady dříve objevil pokus o založení podobných stran, tak je média „zabila“ na druhý den. Výklady událostí jsou čím dál častěji přeinterpretovány ne jednou dvakrát, ale několikrát. A vždy podle toho, jak se to hodí a nehodí.

J. J.: Média jsou jednoznačně veliké zklamání. Přestože mají vysoké školy nějaké nedostatky, tak stejně je jejich stav polistopadovým vítězstvím. Média rozhodně ne, politika také ne.

O. M.: Bohužel je smutné, že média dokáží ovlivnit právě vysoké školy nebo jejich pověst a povědomí o nich u většiny obyvatel země. Počínaje srovnávacími tabulkami vysokých škol, které v podstatě nemají reálný základ, a konče například PR články soukromých společností lobujících za participaci na státních maturitách nebo přijímacích řízeních na vysoké školy. A pomineme-li medializování kauz typu Plzeň, nemají podle mě vysoké školy do médii zrovna snadný přístup, respektive není jim věnováno mnoho prostoru. Přitom se oblast terciárního vzdělávání týká pomalu každého druhého člověka do třiceti let a vysoké školy patří k největším zaměstnavatelům v mnoha regionech.

J. J.: To máte jako s našimi politiky. Ti si dovolí klást mezi priority vzdělání, vědu, ohánějí se jimi v programech a pak je to první věc, na kterou se vykašlou. Například Zeman v době povodní sáhl nejdřív pro peníze na školství, protože to nemá bezprostřední dopad. Povodně znamenají bezprostřední škodu, ale škoda, která vzniká, kdy něco vezmete ze školství, ta se projeví až za takových deset patnáct let. Řekl bych, že to je jeden z revolučních úkolů nové generace. Je třeba dívat se na to dokonce až z pohledu vlastního zájmu. Musíme být vzdělaní, abychom obstáli ve světě.        

Připravil -mar-, foto -mo-

 

---

Prof. PhDr. Josef Jařab, CSc., dr. h. c. (1937) vystudoval anglistiku a rusistiku na FF UP. V roce 1990 byl jmenován profesorem anglické a americké literatury. V letech 1990-1997 byl prvním porevolučním rektorem Univerzity Palackého. V letech 1996-1998 a 2000-2006 byl senátorem Parlamentu České republiky. Absolvoval několik studijních a vědeckých pobytů ve Spojených státech, roku 1989 byl hostujícím profesorem na Harvadově univerzitě. Zabývá se dějinami americké literatury, zvláštní pozornost věnuje černošskému písemnictví a jeho místu v severoamerickém kulturním kontextu. Patří k významným politickým a kulturním osobnostem nejen v kontextu UP a Olomouce, ale i České republiky.

Bc. Ondřej Martínek (1983) absolvoval v roce 2007 studium žurnalistiky na FF UP, v současnosti je studentem Ruštiny se zaměřením na hospodářsko-právní a turistickou oblast. V roce 2004 spoluzakládal studentský časopis Helena v krabici, který následující čtyři roky vedl. Inicioval vznik Unie studentů UP a organizoval nebo se podílel na řadě studentských akcí. Významně přispěl k navázaní komunikace mezi jednotlivými studentskými organizacemi a univerzitou. Nyní se stará o PR organizace ESN UP Olomouc a klubu 15minut. Kromě toho pracuje od letošního roku jako redaktor v Oddělení komunikace RUP.

---