„Krize znamená rozhodující chvíli, po níž dochází ke katarzi“

Projev děkanky CMTF UP RNDr. Gabriely Ivany Vlkové, Th. D., při slavnostní inauguraci

Vaše Magnificence, pane rektore, Vaše Excelence, pane arcibiskupe, akademická obci a vzácní hosté!

Předstoupit před toto shromáždění a přednést inaugurační řeč podruhé je těžší než poprvé. Ujímá-li se někdo úkolu zcela nového, vstupuje na neznámý terén, což může vyžadovat určitou odvahu i nasazení víry, avšak má výhodu, že se těší onomu druhu podpory, která je zpravidla poskytována těm „novým“, kteří dosud neměli čím zklamat. Do druhého funkčního období vstupuje každá děkanka či děkan sice s cennou výbavou zkušeností, nicméně zatížen či zatížena vším, co uplynulá léta poznamenalo, ať už kladně či záporně. Ví, že některé plány naplněny byly, ale stejně tak leckomu či lecčemu vyhověno být nemohlo. Od „staronového“ děkana se očekává nejen odvaha podívat se dopředu, ale i odvaha ohlédnout se nazpět; a také unést fakt, že napříště je vystaven mnohem přísnějšímu hodnotícímu pohledu akademické obce, jíž se ze svých rozhodnutí zodpovídá.

Nicméně mám-li se dnes ohlédnout či bilancovat, chci zaměřit náš pohled dál než jen na předchozí funkční období děkanky, protože právě tyto dny věnuje Cyrilometodějská teologická fakulta oslavám dvacátého výročí svého znovupřivtělení do svazku Univerzity Palackého. Pro mnohé pracovníky fakulty představuje zmíněných dvacet let podstatnou část jejich profesního života, života spjatého s institucí, která je víc než zaměstnavatelem: je místem našeho poslání. Ač zkoumavému zpětnému pohledu nemůže uniknout ani to, co bychom si bývali přáli jinak, přesto věřím, že dominuje pocit vděčnosti: za to, co bylo; za ty, s nimiž jsme se díky fakultě mohli potkat; za ty, na jejichž intelektuální i duchovní formaci jsme se mohli podílet. Chci proto využít této chvíle a vyslovit poděkování těm, kdo se o obnovu a rozvoj teologické fakulty na Moravě zasloužili: panu profesoru Jařabovi, prvnímu rektorovi Univerzity Palackého v porevolučním období, ale i dalším rektorům, kteří dali fakultě v r. 1990 šanci a v následných letech svou důvěru a podporu. Nemenší vděk si zaslouží bývalí děkani a funkcionáři obnovené fakulty, jednak za své nasazení pro rozvoj teologie i ostatních studijních oborů, ale také za jejich podíl na vytváření prostoru a podmínek pro bádání. Díky patří i všem neakademickým zaměstnancům fakulty, kteří nám poskytovali a poskytují nezbytné zázemí pro akademickou činnost.

Živě si vzpomínám na slova svého předchůdce, který při zhodnocení svého děkanského působení přirovnal fakultu i univerzitu k vzácné stavbě budované po staletí a nás zúčastněné ke kamenům, které mají v této stavbě nezastupitelné místo. Ten příměr platí stále. Přesto bych jej ráda doplnila o další. Při zamyšlení nad tím, kde jsme byli před čtyřmi lety a kde jsme nyní, se mi totiž vybavuje i obraz řeky. Krajina, kterou ta řeka protéká, se do značné míry proměnila, nakolik se proměnila společnost a nakolik jsou jiné výzvy a úkoly, s nimiž jsme konfrontováni. Při vzpomínce na to, co nás znepokojovalo před čtyřmi lety, mohu vděčně konstatovat, že žádná nesnáz nebyla nepřekonatelná. S využitím příměru řeky: vším jsme propluli. A přece se neocitáme v klidné krajině! Plavba, o nic méně náročná, pokračuje. A bude tomu tak i za čtyři roky. Mým (nebo spíše naším) předsevzetím do dalšího období proto není a nemůže být provést fakultu neklidnou dobou poznamenanou reformou terciárního vzdělávání a dorazit do bezpečného přístavu. Můžeme pouze pokračovat, ve stavbě i v plavbě, zdolávat překážky a nakonec předat budované dílo a kormidlo dalším, spolu s výzvami či problémy, o nichž dosud nemáme tušení.

Přesto je třeba připustit, že právě současná situace je v akademické sféře vnímána jako zvlášť neklidná, dokonce jako určitá „krize“. Pochází-li však slovo krize z řeckého krínein, čili rozlišovat, pak smíme a dokonce máme považovat krizi (tak jako v klasickém řeckém dramatu) za rozhodující chvíli, po níž dochází ke katarzi a obnovení zásadního nasměrování. Krínein je nelehký úkol, jímž akademická obec prostřednictvím svého senátu pověřuje děkana či děkanku. Nejdůležitější krínein však není vyhrazeno vedení fakulty. Leží-li nám na srdci fakulta jakožto instituce s dobrým renomé, je nezbytné, aby se skutečné umění krínein co nejzřetelněji projevovalo především v práci jejích akademických a vědeckých pracovníků: těch, kteří se věnují studiu a interpretaci teologických pramenů, i těch, kteří hledají cesty aplikace ve sféře pastorace, výchovy, sociální práce a společenského dialogu na všech úrovních. Před časem mne zaujalo, když jedna známá kazatelka charakterizovala podstatu své profese takto: „V jedné ruce Bibli, v druhé noviny – odložit jedno či druhé, by znamenalo zpronevěru poslání.“ Taková charakteristika může docela dobře inspirovat i nás, akademiky na teologické fakultě. Přála bych si, aby se nám dařilo vyvarovat se pokušení pomyslně „odložit noviny“, nevnímat krajinu, jíž naše řeka protéká; přála bych si, aby se naše vzácná stavba nikdy nepřeměnila v intelektuální ghetto. Ovšem přála bych si též, aby se nám dařilo vyvarovat se pokušení pomyslně „odložit Bibli“, tedy abychom nerezignovali na úkol porozumět způsobům a důvodům, jimiž a pro něž minulé generace vyjadřovaly svou nejpodstatnější zkušenost se světem, životem a tím, co je přesahuje, aby se nám dařilo odlišit v odkazu předchozích generací to, co je trvale platné, od toho, co je dobově podmíněné. Jen tak můžeme přispět k tomu, aby nejen naši studenti, ale i společnost, v níž žijeme, dokázali odlišit skutečné náboženské hodnoty od náboženských předsudků. Přála bych si, abychom zbrkle nebourali letité ploty, jež zdánlivě omezují, aniž bychom náležitě vyhodnotili nebezpečí, před nimiž plot chrání. Přála bych si, abychom podle doporučení apoštola Pavla uměli „plakat s plačícími“ i „radovat se s radujícími“, avšak abychom tuto výzvu k solidaritě nezaměňovali za nic neřešící (byť snazší) „nadávat s nadávajícími“.
Krínein představuje nelehké balancování mezi dvěma krajními pozicemi. Díky všem, kdo se o to na naší fakultě snažíte. Přece jen však nechci opomenout, že od zmíněného slovesa je odvozeno i slovo kritický. Konečně bych si tedy přála, aby se nám dařilo kriticky odhalovat především vlastní rezervy, aby naše úsilí bylo nakonec shledáno ryzím před zraky Toho, jenž nám svěřil hřivnu právě tohoto, a ne jiného času. Jemu za ni patří náš dík.

Již jsem děkovala těm, kdo se pro rozvoj fakulty nasazovali v minulosti, ať už šlo o minulé čtyřletí či minulých dvacet let. Zbývá mi tedy ještě poděkovat novým proděkanům, členům nové Vědecké rady i dalších grémií za přislib aktivní pomoci a spolupráce při rozlišování, které nás čeká v létech příštích.
Děkuji i vám všem přítomným za vaši pozornost.

RNDr. G. I. Vlková, Th. D., foto M. Otava.

RNDr. Gabriela Ivana Vlková, Th.D., vede Cyrilometodějskou teologickou fakultu UP od roku 2006, kdy se stala první ženou v čele teologické fakulty v historii ČR. Do této funkce ji podruhé nominoval Akademický senát CMTF UP v dubnu t. r. Na CMTF přednáší Všeobecný úvod do Písma svatého, Všeobecný úvod do Starého zákona (konkrétně do prorocké a mudro-slovné literatury), Biblické základy řeholního života, dále vyučuje hebrejštinu a vede odborné biblické semináře. Je autorkou vědeckých publikací a řady odborných a popularizačních článků, jakož i kapitol v monografiích a příspěvků ve sbornících. Je členkou České kongregace sester dominikánek.