Jak to vidí lidé bez domova (a jak to vidíte vy)

Divadelní spolek Úlet nabízí kaleidoskop osudů, postojů i předsudků

Potkáváme je cestou městem už téměř denně, a zvláště ve vybraných lokalitách jsou nepřehlédnutelní, když osamoceně či v hloučcích postávají v ulicích. Mnohdy se na nás obracejí s pokornou prosbou o finanční výpomoc, jindy budí pozornost svým společensky ne zcela přijatelným chováním a někdy kolem sebe procházíme s oboustranně projevovaným nezájmem. Někomu se přitom může zdát, že jejich osud se ho netýká, jiným proběhne hlavou, že k tomu, aby se kdokoli ocitl v situace lidí bez domova, může stačit souhra jen několika fatálních okolností. Těm, kteří se chtějí dovědět, jak tuto část reality světa kolem nás vidí ti, kteří v ní žijí, je určeno představení, které se svými klienty připravili zaměstnanci Charity Olomouc. V čele tvůrčího a realizačního týmu stojí dramaturg, režisér a spoluscénárista Divadla Úlet Bc. Alexandr Dvořák, absolvent CMTF UP, nyní sociální asistent střediska Samaritán.

Co vás přivedlo k záměru angažovat lidi bez domova pro divadelní představení?

Moje motivace vycházela především z přesvědčení, že divadlo mimo jiné pomáhá komunikaci a navazování kontaktů mezi lidmi, a navíc je to také zábava. Proto má podle mého názoru smysl i pro lidi bez domova – jejich volný čas je většinou velmi jednotvárný a současně mají co říci okolní společnosti. Jejich příběhy stojí za to, aby se dostaly do širšího povědomí. Inspiroval jsem se mj. aktivitami pražského divadelního souboru Divadno, které mě přesvědčilo, že to může fungovat.

Jak jste motivoval své klienty? Bylo těžké je přesvědčit, aby vystoupili na „divadelní prkna“?

Protože jsme se záměrem vytvořit divadlo s lidmi bez domova přišli někdy v lednu, musím přiznat, že jsme trochu sázeli na to, že pro naše klienty bude velkou motivací zima a že teprve postupně je zaujmeme natolik, že budou pokračovat dál. A skutečně se sem zpočátku mnohdy chodili především ohřát. Pokusili jsme se vytvořit program zkoušek, který by byl pro ně přitažlivý. Hlavně jsme se snažili vytvořit bezpečnou a snad i přátelskou atmosféru, aby ze zdejšího prostředí cítili, že je to pro ně zázemí, kde se mohou vyjádřit, kde je někdo bude poslouchat a bude s nimi pracovat, kde se mohou podílet na něčem, co k něčemu vede a má smysl. Tento způsob motivace se odrazil i v tom, že naše společná setkávání vlastně přesáhla samotné divadelní zkoušky – klienti mi začali například nosit své vlastní texty, básně, pohádky, které chtěli v představení použít. A některé z nich jsme do scénáře skutečně zařadili.

Jde tedy o kolektivní autorské představení?

Ano. Divadlo Úlet se chce zabývat problematikou života lidí bez domova a konkrétně toto první představení je především o předsudcích vůči této skupině. A to tak, jak je pociťují právě oni, lidé žijící na ulici. Jednotlivé postavy a stavba scénáře postupně vznikaly na základě toho, co se tady dělo na zkouškách. Šlo zpočátku především o improvizaci, která vycházela z vlastních zkušeností a osobních sdělení jednotlivých herců. My zaměstnanci jsme se pak pokusili vše uchopit a dát tomu nějaké hranice, mantinely a konečný tvar.

Jaká jsou specifika práce na divadelním představení s lidmi bez domova?

Určitě jde o jinou komunikaci, než jaká je obvyklá v běžném divadle. Někteří naši herci měli často problém např. s tím, že nebyli zvyklí mluvit před publikem, také jejich herecká výbava k tomu není předurčena, třeba i ze zdravotních důvodů. Takže bylo třeba hodně dbát na artikulaci, na to, aby se na svůj projev soustředili a pokusili se některé handicapy překonat. Znamenalo to také hledat pro konkrétní herce ideální role. Když třeba někdo mluvil hodně potichu, našli jsme pro něj postavu, která je víceméně pasivní a ve které hrál spíše sám sebe.
Je také třeba brát v úvahu, že tato skupina je hodně nestálá, protože jejich životní situace se rychle mění. Pokud třeba ze dne na den některý z herců získá práci, což je samozřejmě šťastná zpráva, může to zároveň znamenat, že bude dělat třeba dvanáctihodinovky, takže ze souboru odejde zrovna ve chvíli, kdy už se učil roli a počítali jsme s ním. Také se mohou objevit zdravotní problémy, nebo bohužel i výkon trestu. S touto proměnlivostí musíme počítat v předstihu a průběžně i scénář upravovat.

Rovněž zde musejí být nastavena nějaká vzájemně respektovaná pravidla, která musíme všichni dodržovat, např. že je třeba na zkoušky chodit včas, omluvit se dopředu, nikdo nesmí být pod vlivem žádné návykové látky a podobně.

Jak byste představení charakterizoval?

Více než klasické divadlo je to výpověď o konfliktu mezi společností a lidmi bez domova. Naším hlavním cílem je přimět diváky, aby se zamysleli nad danou problematikou, nad svým přístupem k ní, a ukázat jim, že člověk bez domova není jenom ten, na kterého si mohou ukázat, který nic nedělá a o nic se nesnaží. Rádi bychom, aby představení bylo i dokladem toho, že naši klienti chtějí ukázat, že mají snahu a chuť něco dělat, třeba divadlo, a dělají to. Pokud po představení diváci odejdou s nějakou emocí, budu rád, že to k něčemu bylo.

Po premiéře...
Režisér:
„Zpočátku byla znatelná velká nervozita, ale herci to zvládli na jedničku, bylo to výborné. Doufáme, že ještě budeme mít příležitost hrát, už teď máme nabídky z některých klubů.“
Herci:
„Líbilo se to – ansámbl dvakrát vyvolaný! A tréma zmizela po pár minutách!“
„Byla to hlavně velká odpovědnost. Velmi rád si zahraju kdykoli příště. Je to pro mne odreagování od mého současného života.“
„Je to skutečně úlet, zábava, kdy člověk může přeorientovat myšlenky někam jinam.“
„Bylo to pěkné, ale člověk nemá být se sebou nikdy spokojený, všecko se dá zlepšit, i tohle divadlo.“
Publikum:
Opakovaný potlesk a živá diskuse se členy souboru nad bábovkou a čajem…       

Ptala se Velena Mazochová, foto -mav-

---

Bc. Alexandr Dvořák, absolvent bakalářského studia v oboru Sociální pedagogika na Cyrilometodějské teologické fakultě UP (2011). Hned po studiu nastoupil na místo sociálního asistenta střediska Samaritán. Třetím rokem působí v divadelně improvizační skupině O.L.I.V.Y.

---