„Gender history je všudypřítomné, jen si jej historikové nevšímali“, říká prof. Jana Burešová

Historie jako vědní obor má minimálně jednu výhodu: hovoří srozumitelným jazykem. Také proto může být publikace Žena v českých zemích od středověku do 20. století určena široké zainteresované veřejnosti. Kniha, splňující všechny atributy vědecké práce, nahlíží na ženu prostřednictvím řady oblastí: partnerství, rodina, zdraví, vlastnictví, veřejný život, vlastní identita, vzdělání, mecenášství, aj., tedy témata, prolínající se dějinami lidské společnosti napříč sledovaným časem. „Oblast historického vývoje v sociálních vztazích mužů a žen je v české historické vědě jedním z nejmladších výzkumných témat,“ říká jedna z autorek díla prof. Jana Burešová z Katedry historie FF UP, která se této sféře věnuje bezmála patnáct let a která při příležitosti završení dlouholeté práce Žurnálu UP poskytla následující rozhovor:

 

Téměř devítisetstránkové dílo vzniklo v rámci výzkumného úkolu. Můžete zmínit konkrétní data projektu?

Kniha vznikla díky stejnojmennému tříletému vědeckému projektu, podpořenému Grantovou agenturou České republiky. Vznikla na několika pracovištích – především na Katedře historických věd FF Univerzity Pardubice, na Katedře historie FF Univerzity Palackého a v Historickém ústavu AV ČR Praha. Pod vedením hlavní řešitelky prof. Mileny Lenderové z Univerzity Pardubice jsem na projektu pracovala společně s dr. Boženou Kopičkovou, vědeckou pracovnicí Historického ústavu Akademie věd ČR v Praze. Při rozvrhování závěrů výzkumu do knižní podoby byl mezi hlavní autory přizván ještě prof. Eduard Maur z UK v Praze. Každý z nás je specialista na jistý časový úsek.

Vlastní široce koncipovaný výzkumný úkol pak zpracovával početný tým specialistů na různé tematické problémy v čase od středověkého období do poloviny 20. století. Z Katedry historie FF UP se na výsledné podobě publikace podíleli také doc. Marie Macková, doc. Jan Stejskal a několik studentek, jež  účelně využily svou činnost na svých diplomových pracích s podílem na grantovém výzkumu. Ostatně zpracovávat kvalifikační práci v rámci zapojení do grantového vědecko-výzkumného projektu je podle mne nejlepší škola už pro magisterské a pak samozřejmě pro doktorské studium. Za všechny jmenuji alespoň současnou doktorandku na Katedře historie FF UP Mgr. Jitku Pelikánovou, dílčím přínosem byly např. i práce Terezy Němcové, Karly Přečkové či Zuzany Kraváčkové.

Tematice Gender history se věnujete delší dobu. Jak jste se k ní vlastně dostala?

Asi tak, jak se k nám  uvedené téma dostávalo. V polovině 90. let minulého století, kdy naše země prošla společensko-politickou proměnou, mne oslovil prof. Miloš Trapl z Katedry historie FF UP, jenž mj. léta zkoumá politický katolicismus a dějiny Československé strany lidové v období první poloviny 20. století, zejména v letech první Československé republiky. S těmito politickými dějinami, propojenými s katolickým náboženstvím, je spojen logicky i jistý širší společenský život i jistý řekněme životní styl. Výsledkem Traplovy práce je mj. kniha o politickém katolicismu v Československu, která byla přeložena také do angličtiny (TRAPL, Miloš: Polical Catholicism and the Czechoslovak People´s Party in Czechoslovakia 1918 – 1938. Columbia University Press, New York 1995), jejíž vesměs kladné recenze ze západního světa však obsahovaly obecně jeden postesk. Recenzenti dílu vytýkali, že se nezmiňuje o  úloze a postavení žen. V českém prostředí se až donedávna tato témata neřešila. Když jsem se poté začala probírat archivními prameny, nestačila jsem žasnout, kolik materiálu se kolem nás nachází. Téma je přítomné všude, pouze historikové si jej do nedávné doby nevšímali.

První dílčí studie jsem zaměřila na zachycení situace žen prostřednictvím aktivity jejich spolků, nejprve ve dvou odlišných společenských prostředích v Československé republice v období první poloviny 20. století: tradiční, konzervativní, těsně s katolickým náboženstvím a životním stylem spojené prostředí, a jako protipól jsem pak zkoumala prostředí dobově  pokrokové, tedy liberální,  usilující o demokratizaci čili zrovnoprávnění postavení mužů a žen ve společnosti. Věnovala jsem se např. otázkám, jež souvisely s možnostmi postupu žen a mužů na veřejnou a  politickou scénu, otázkám souvisejícím s možnostmi studia, výdělečné práce, účasti na veřejném životě, ve spolcích a politických stranách. Srovnání těchto možností bylo publikováno v mé první knize Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, kterou v roce 2001 vydalo Vydavatelství UP a na niž a na práci spoluřešitelek pozdější týmová práce prostřednictvím projektu GAČR navázala a rozvedla ho do dalších tematických výzkumů. Jako první mezi českými historiky jsem k tomuto tématu pro období první Československé republiky přinesla vědecké výsledky, které pak byly publikovány v řadě dílčích studií. V komparaci mužů a žen jsme se snažili zmapovat ženu se vším všudy – její život v rodině, její role v péči o domácnost, výchově dětí atd.

Které kapitole jste se konkrétně věnovala?

Časově nesou celky značnou proměnu. Např. kapitola práce, profese, politika, není obsažena ve středověku, neboť žena patřila do domácnosti, nepřipravovala se na veřejná působení. Postup žen do vzdělávání, veřejného uplatnění s sebou nese až 19. a 20. století, a právě na toto období se specializuji, tomuto období jsem se i věnovala v knize.

Říkáte, že uvedené téma je přítomno všude. Z jakých pramenů jste při výzkumu čerpali?

Studnicí informací jsou např. právní předpisy, zákony, dobová literatura, ale i zápisy z různých jednání institucí, spolků a organizací. O podobě vztahů mužů a žen podávají svědectví také dobové zvyky, tradice, velmi také morálka té které doby a její proměny. Prameny jsou vlastně všude a žena je v nich zmiňována až do 20. století v podstatě v podřízené či druhotné roli .

Chtěla bych ale dodat, že tím, že bylo postupně v průběhu 20. století v jednotlivých státech uzákoněno rovnoprávné postavení žen s muži, což se stalo nejmarkantnějším udělením plného volebního práva i pro ženy, zdaleka to ještě neznamenalo, že se lidé tímto - sice základním, ale stále pouze jen formálně právním - opatřením řídili. Vždy trvá hodně dlouho, než v myšlení lidí zakoření něco nového. Uvedu příklad. Za první Československé republiky často raději zaměstnali méně kvalifikovaného muže než vzdělanou dívku, přestože pravidlo bylo nastaveno jinak. Jednoduše už proto, že si společnost v té době myslela, že by žena na náročnou intelektuální  práci nestačila. Takové smýšlení platilo např. v právnických profesích, zvláště v případě profese soudce, kam se žena dostávala velmi těžko, do druhé světové války prakticky téměř vůbec. A abych obraz první republiky přiblížila, vůbec se nejedná o nějaké „temné období“, právě naopak. První republika byla velmi demokratický, pluralitní stát ve srovnání s předchozím státním zřízením habsburské monarchie, kam české země patřily. První republika byla  naplněna živou činností  ženských spolků, vycházelo velké množství ženských časopisů, brožur s nejrůznějšími tématy, kterými žila doba a proměňující se poměry ve smyslu obecného postupu demokratizace. Dosud se o tom v historických pracích psalo málo. Dobové prameny o proměnách poměrů však vypovídají. Vzdělané ženy se v té době hodně snažily dosáhnout na to, co jim bylo zákonem dané. Snažily se, aby si společnost zvykla, že žena studuje, že chodí do práce a že má zájem pracovat ve veřejné sféře, i v politice. Činnost pokrokově laděného okruhu žen v době první republiky je naplněná snahou přesvědčit společnost, že může být normální, aby muži a ženy pracovali ve stejných intelektuálských profesích a ve společensko-politické práci a že feminismus spočívá v tom, že ženy chtějí s muži spolupracovat. Na přelomu 19. a 20. století zde mluvíme o historických kořenech feminismu, jejichž podstatou nejsou něco jako útoky žen na muže, což někdy z neznalosti historické podstaty je ještě dnes možné slyšet, ale vzájemná spoluúčast. Svým studentům vždy říkám, že pokud by si něco měli z mých seminářů odnést, pak je to právě pochopení společenského vývojového kontextu – kdy, kde a proč se jistý jev, který se často následně stává i fenoménem, bere. Počátky feminismu na přelomu 19. a 20. století mají těsnou souvislost s vývojem celé společnosti, která se měnila v mnoha aspektech a snaha zrovnoprávnit muže a ženy je jen jedna ze součástí tohoto procesu.

Existují vědecky podložené studie profesorů vysokých škol z doby kolem roku 1900, jež hovoří o tom, že žena na studium vysoké školy a náročné intelektuální činnosti nemá. Uvedené dokládá např. názor německého filozofa Arthura Schopenhauera z konce 19. století, že žena je něco mezi mužem a dítětem. Podle něj bylo důležité, aby žena byla vychovávána pro účely domácnosti a k poslušnosti. Velmi konzervativní názory na možnosti pustit ženy do veřejné sféry měla naprostá většina intelektuálů, např. i František Palacký ve druhé polovině 19. století. Postupně se však mezi muži nacházeli jednotlivci, kteří chápali užitečnost rovnoprávnosti mezi muži a ženami. Takovým byl např. T. G. Masaryk. Demokratizace v postavení a možnostech mužů a žen se vyvíjí velmi krátký historický čas – cca sto let.

Dá se z dokumentů také zjistit, jak dlouho a jakým způsobem se s konkrétními změnami společnost vyrovnává?

Tady platí, že zvyk je železná košile. Společnost se s každou změnou vyrovnává velmi těžko a zpravidla je to dlouhý proces.

Jak se tedy vztah mužů a žen za posledních sto let vyvinul?

Teprve v posledních zhruba sto letech dostaly ženy možnost studovat na gymnáziích a vysokých školách. Ke studiu se poprvé mohla dívka zapsat na pražské Filozofické fakultě v roce 1897, v roce 1900 přijali první studentku na Lékařské fakultě. Tehdy to byly skutečně jednotlivkyně. A navíc zprvu se tyto jednotlivkyně mohly účastnit výuky pouze jako hospitantky. To znamená, že seděly vzadu, poslouchaly, ale nesměly se nechat zkoušet, neboť všeobecné povědomí bylo takové, že dívky na to nemohou mít. Teprve po první světové válce se dívky mohly zapisovat ke studiu na dalších vysokých školách. Když pak dívky získaly vzdělání, přišel další velký kámen úrazu. Komplikovaně hledaly uplatnění. Navíc se všeobecně soudilo, že když se dívka provdá, musí zůstat v domácnosti, těžko by mohla zvládat rodinu a domácnost současně. Z dostupných pramenů vyplynuly také mnohé intimní záležitosti doby. Nestejným metrem byla měřena např. taková choulostivá věc, jako je nevěra. Ženu mohly stíhat až kruté tresty, vězení, v dobách hodně dávných mohl muž ženu i zabít. Nevěra muže byla ale považována za minimální prohřešek, jenž se často nijak neřešil. Např. až do roku 1903 platil v Anglii právní předpis, podle něhož si  muž mohl najmout policii, která mu ženu přivedla zpět, když by třeba v důsledku špatného zacházení utekla. V Československu žena získala volební právo v roce 1920, v některých zemích ještě později, ve Francii až po druhé světové válce. Ještě donedávna byla např. svobodná matka a její  nemanželské dítě považována za ženu na okraji společnosti... Nerovnoprávné postavení mužů a žen dokládají stopy napříč našimi dějinami. Až s proměnou společnosti v první polovině 20. století přichází postupný posun ve vývoji zapojení žen do veřejného života. S ním přišly i změny právního postavení ženy – manželské právo, rodinné právo atd.

A jaký je váš osobní postoj k tomu, že tradiční role ženy matky, manželky, hospodyně zůstávají a mnohé další přicházejí?

Ještě do druhé světové války byl strategický úkol i přání ženy dobře se vdát. Motiv byl daný: ekonomické zajištění a v jistém smyslu bezstarostná existence. A hlavně to byla staletí trvající tradice: žena patří do domácnosti, k výchově dětí a péči o manžela, muž se věnoval obživě rodiny a veřejné práci. Když dívka zůstala tzv. na ocet, vidíte to negativní vyjádření, musel se řešit její existenční problém. Dnes v porovnání s dřívější dobou má každá žena možnost volby. Ideální by bylo, kdybychom nemuseli řešit, zda jde o muže či ženu – aktuálně např. pomocí různých početních kvót, o což se v dobrém úmyslu snaží např. některé politické strany při zastoupení žen v různých stranických pozicích. To je totiž  podle mne špatně. Dokončení demokratizačního procesu, tedy zrovnoprávnění mezi mužem a ženou v přirozené podobě nastane ve chvíli, kdy nebudeme muset třídit, jestli je to muž nebo žena. Intelektuálskou práci a další různé činnosti, např. i politiku, bude vykonávat ten, kdo na ni jednoduše má, kdo o ni má zájem a má pro ni schopnosti. Nikdy to nejsou zdaleka všichni, ani ženy ale ani muži. Někde se pak mohou zcela přirozeně objevit samí muži nebo samé ženy. Genderové hledisko by už nemuselo být tím hlavním určujícím.

Samozřejmě biologické, fyzické rozdíly jsou a nemohou nebýt. Tyto však nevnímám jako nevýhodu či výhodu pro kohokoliv, prostě „příroda to tak zařídila“. Já osobně pracuji ráda ve všech rolích, jež mi byly či jsou dopřány – při práci pedagogické a vědecké, i při profesně organizační práci, ale stejně tak i v domácnosti, kolem mého domu a zahrady. Za nejúžasnější považuji však roli matky. Vaší otázkou jsem se dostaly k osobním životům jednotlivců a rodin. Ale ani tomu se historik přirozeně nevyhne – doteku historie se současností a jevů obecných až s věcmi i osobními. Myslím si, že historicko-psychologická témata mají před sebou zajímavou výzkumnou budoucnost.

Projekt dotovaný GAČR byl ukončen, máte v plánu se Gender history věnovat i nadále?

Základní výzkum „dějin žen“ v českých zemích zdaleka nebyl završen. Jeho mezery jsou v naší nové publikaci samozřejmě zřetelné a upozorňujeme na ně. Volba a zpracování podtémat nutně odpovídá stavu našich dosavadních znalostí a dostupnosti či existenci pramenů. Našim základním východiskem byl pohled na podoby a  proměny ženských rolí, postojů a možností. Je třeba zdůraznit, že veškerý výzkum je nutno provádět v kontextu těsného vztahu žen a mužů, takový život byl a je. Snažili jsme se postihnout téma co možná vyčerpávajícím způsobem a sledovat ho v evropském kontextu. Ráda bych podala žádost k řešení dalšího navazujícího projektu. Nyní bych chtěla udělat mikrosondu, detailně zmapovat prostředí Moravy, za první republiky to byla  samostatná země v rámci ČSR, a provést komparaci s okolím.

---

Prof. Jana Burešová působí na Katedře historie FF UP od roku 1985. Zaměřuje se na dějiny 20. století, např. na dějiny společenského postavení žen 1. poloviny 20. století, regionální dějiny, dějiny československé emigrace, zkoumá proměny života na venkově a v zemědělství po nástupu komunistických režimů (s pracovníky ČZU v Praze se podílela na monografii Akce „K“– Vyhnání sedláků a jejich rodin z usedlostí v padesátých letech). Je spoluautorkou a ve finální fázi i organizační a redakční pracovnicí Dějin Olomouce, aktuálně je členkou autorského týmu zahájených prací na Dějinách Uničova. V rámci týmového projektu GAČR vydala v roce 2009 knihu s prof. M. Traplem Bohumil Laušman – proměny života sociálně demokratického politika po nástupu komunistické moci v Československu). Je autorkou učebnice dějepisu pro základní školy Dějepis 9.

Ptala se M. Hronová, foto archiv doc. J. Burešové

Obr. nahoře: obálka knihy
Milena Lenderová, Božena Kopičková, Jana Burešová, Eduard Maur (eds.): Žena v českých zemích od středověku do 20. století. Nakladatelství Lidové noviny 2008.

---