Eva Krutilková si chtěla vyzkoušet, co dokáže. Vybrala si práci v Kibeře /I./

Pro člověka, žijícího v blahobytných oblastech Evropy je až nepředstavitelné, jak uboze a zoufale žijí lidé na jiných místech naší planety v jedenadvacátém století. Eva Krutilková, v současné době studentka pátého ročníku oboru Mezinárodní rozvojová studia PřF UP se za nimi vydala do afrického slumu. Chtěla do terénu, chtěla pracovat v místě, které je velmi nelehké k žití. Když mi pak v létě v redakci Žurnálu vyprávěla o čerstvě nabytých zkušenostech z Kibery, druhé největší chudinské čtvrti Afriky, souhlasně přikývla: Přání se jí splnilo. Na rozloze zhruba pěti čtverečných kilometrů žije poblíž Nairobi  v špatných hygienických podmínkách asi jeden milion obyvatel, tedy třetina obyvatel  tohoto velkoměsta. Pro konkrétnější středoevropskou představu bychom tamní situaci mohli zjednodušeně vidět asi tak, jakoby se např. Pražané - většinou nemocni malárií a AIDS - seskupili na dvěstěkrát menší plochu a obývali chatrče z bláta a vlnitého plechu. Mírné klima by nahradilo období dešťů a sucha a kanalizace se stala výplodem jejich bujné fantazie. S přispěním sponzorů * strávila Eva Krutilková v Kibeře a její bezprostřední blízkosti pět měsíců. A neváhala by se tam vrátit.

Jak se stalo, že jste se dostala právě do africké Kibery?

S rozvojovým světem jsem nabyla zkušeností už v rámci dřívějšího olomouckého studia na Caritas – Vyšší odborné škole sociální. Tehdy jsem vyjela poprvé, na tři měsíce, do Arménie. Vzhledem k tomu, že od té doby už uplynuly více než tři roky, chtěla jsem si ověřit, co umím v terénu. To, že jsem strávila pět měsíců v Kibeře, však byla náhoda. Původní plán byl totiž takový: Najít organizaci, která působí v jedné z těch nejchudších zemí světa, a tam se angažovat v některém z projektů. Přes internet jsem kontaktovala mnoho organizací, hledala projekty, rozesílala životopisy a čekala, zda se mi někdo ozve. Když se mi pak ozvala švédská organizace Global Relation s možností projektů mikrofinancí v Keňi, nebyla jsem z toho moc nadšená. Tehdy jsem Keňu totiž považovala za docela slušně se rozvíjející africkou zemi se silným turismem a žádnými dlouhotrvajícími konflikty. O slumy jsem se moc nezajímala. Keňa mi jednoduše nepřipadala, že by byla tím místem, kde se žije až tak zle, a tak jsem tehdy odepsala, že nabídku zvážím. V Global Relation mne však nenechali jen tak se rozmýšlet. Asi se jim můj životopis líbil, a tak mi začali posílat fotky, různé odkazy o Kibeře, o problematice chudinských čtvrtí, projekty, včetně mikrofinancí, na kterých tam pracují. Nakonec jsem souhlasila, že pojedu, a v rámci studia jsem si změnila téma diplomky, které je dnes o mikropůjčkách a jejich dopadu na ženy. Pak už vše probíhalo celkem rychle – zažádala jsem o nějaká stipendia a oslovila pár sponzorů. Dnes mám zkušenost, která mě patrně oslovila na celý život.

Co jsou mikrofinance?

Všeobecně se jedná o veškeré finanční služby poskytované klientům s malými příjmy. Mezi tyto služby patří např. pojištění, spoření a nebo mikropůjčky, o něž jsem se zajímala já. Tyto programy patří od 90. let 20. století do strategie snižování chudoby, a i když jsou aplikovány pouze v rozvojových zemích, zájem o ně dnes roste také ve středoevropských podmínkách. Dopady těchto malých půjček, které se poskytují jak jednotlivcům, tak skupinám, jsou často hodnoceny pozitivně, hlavně vedou klienty k finanční samostatnosti.

Čemu jste se tedy konkrétně věnovala?

Scházela jsem se celkem se sedmatřiceti ženami. Ty ještě před mým příchodem zformovaly tři skupiny, z nichž každá začala spořit peníze. Ženy, které se ve skupinách mezi sebou velmi dobře znají a panuje mezi nimi důvěra, spoří většinou tím způsobem, že se scházejí a malou částkou pravidelně přispívají do společné kasy. Po určité době, zpravidla to bývá měsíc, z těchto malých příspěvků vytvoří větší obnos a demokraticky rozhodnou, komu částka za dané období  připadne. Mimo to si ženy také spoří na případ nouze nebo nečekané výdaje. Situace v reálu tedy vypadá asi tak, že měsíční nashromážděné peníze obdrží vždy jedna nebo dvě z členek seskupení a je pak zcela na dotyčné, jak peníze využije. Některé začaly díky těmto prostředkům podnikat, jiné si koupily televizi, někdy finanční obnos vystačil tak na zaplacení školného pro děti nebo běžné údržby domácnosti. Mnohdy se ženy ve svém podnikání i spojí a vytvoří něco většího. Například ženy, s nimiž jsem pracovala, si otevřely obchod, ve kterém společně šily oblečení, tašky a navlékaly korále. Jiná skupina žen vytvořila školu pro děti rodičů s diagnózou HIV pozitivní. Velkou roli v celém procesu sehrává vždy situace, v níž  se ta či ona žena právě nachází. Například samoživitelka osmi dětí je ráda, když z těchto peněz zaplatí školné, zcela v odlišné situaci se však nachází žena, která má manžela, jenž sice do rodinného rozpočtu až tak nepřispívá, ale aspoň nějak vypomáhá, a děti má pouze čtyři.

Podstatné je, že systém mikropůjček nabízí i značně chudým lidem určitý stabilní finanční příjem a že díky mikrofinancím mohou ženy získávat finanční prostředky, a v africké společnosti se tak do jisté míry stát samostatné. V africké kultuře totiž není výjimkou, že po smrti manžela rodina odveze společný majetek. Ženě a dětem tak nezbude často nic. Díky mikropůjčkám je i tato žena schopna obstarat si určité prostředky a nemusí být podle kmenových tradic např. zděděna.

Co všechno jste ženy učila?

Mou prací byla výuka finanční gramotnosti. Vysvětlovala jsem jim, jak si vypočítat úrok, co znamená úroková sazba, jak si vyřídit účet v bance a jak s ním nakládat, pokud už třeba měly naspořenou větší částku. Učila jsem je také základní obchodní schopnosti, např. jak si vést záznamy, jak si vypočítat profit, jak a kam postavit stánek se zbožím či jak zabalit zboží. Když pak jedna skupina žen dostala notebooky, učila jsem je práci s počítačem. Některé z žen si pak po čase byly schopny vytvořit přehled o tom, kolik spoří, kolik už naspořeno mají, nebo kolik, na co a komu přispěly. K tomu všemu jsme společně s dalšími organizacemi působícími v Kibeře uspořádali i několik workshopů, které se týkaly základů marketingu, maloobchodních praktik a všeobecně podnikání. Zároveň jsem s těmi, jež popisovaným programem procházejí již alespoň rok, prováděla řízené rozhovory na téma vliv mikrokreditů na postavení HIV pozitivních žen ve společnosti. Zjišťovala jsem hlavně, jestli a případně jak si ženy polepšily v různých sférách – např. ve vztahu s manželem, s komunitou, s rodinou. Ptala jsem se na to, co si za určité období pořídily, jestli ještě, a případně na co spoří nyní. Rozhovory byly mj. zaměřeny také na problematiku HIV/AIDS a v této souvislosti také na to, jakým způsobem respondentky plánují zabezpečit své děti. Výstupy z rozhovorů budou součástí mé diplomové práce.

Zaznamenala jste v životě těchto žen nějaký vývoj?

Ano, ženy kreativní, které se nebojí podnikat a disponují alespoň minimálním vzděláním, jsou si díky mikrofinančním programům schopny nyní polepšit, a to nejen finančně. U těch ostatních, např. žen  bez vzdělání, je potřeba větší a intenzivnější spolupráce. Co se týká mého působení a mého vlivu na samotné ženy, shledávám však posun velmi malý. I když jsme si mezi sebou vybudovaly krásné vztahy, pociťovala jsem mnohdy, že jim dávám spoustu informací, které často neumějí využít v praxi. Příkladem budiž tématika HIV, kterou jsem vždy začleňovala do svých hodin: Hodně žen, které kromě mých hodin prošly i četnými kurzy, nemocničními poradnami, se dodnes nejsou schopné bavit se svými dětmi o tématu HIV a důležitosti ochrany. Jindy jsem např. objevila svou vlastní „omezenost“, když jsem se jim snažila vysvětlit, jak postupovat při krácení nákladů v případě záporného zisku. Klasickým postupem je omezit výdaje, a to tím způsobem, že se vypustí to nejméně důležité. Avšak podnikáte-li ve slumu s minimem finančních prostředků, nedůležitých položek skutečně mnoho není. Naopak, mnohdy jste spíše na hranici svých možností a očekáváte zisk, na němž jste existenčně závislí. Pak rozhodování o tom, co je nejméně důležité, není snadné. Přesto doufám, že aspoň nějaký přínos z mé strany to pro ty ženy mělo. Za půl roku je ale nenaučíte všechno.

Jak se tato výuka – řekněme rodinného hospodaření – projevila např. na vztazích s muži?

V Keni dnes žije více než třicet kmenů, z nichž každý má své tradice, určující nejen životní styl jeho příslušníků, ale i postavení ženy ve společnosti. Část z těchto tradic si lidé často udržují  i poté, kdy přijdou z venkova do města.  Většina mých respondentek z výzkumu pocházela ze silně patriarchálního kmene Luo, v němž by muž měl být po finanční stránce tím odpovědným za zajištění rodiny. Úloha ženy spočívá s financemi hospodařit. Ženy zajišťují jídlo, vodu, starají se o děti i celou domácnost. Podle této činnosti jsou také hodnoceny, a to nejen manželem, ale i rodinou a okolím. Nepečuje-li žena dobře o domácnost a děti, není pro tamní společnost dobrá žena, a zcela běžně to může být i společensky akceptovatelný důvod k odchodu manžela z rodiny. Dnes jsou v této kultuře však primárně muži, kdo ve svých rolích selhávají. Vinou nedostatku pracovních příležitostí, špatné platební morálky firem, také jejich nízkého vzdělání své rodiny jen těžko zabezpečují. Při dlouhodobějším selhávání začnou inklinovat k alkoholu a drogám, za které utrácejí peníze, jež v domácnosti následně chybí. Často dnes muži odevzdají ženě jen minimum finančních prostředků a naopak očekávají, že se žena o vše postará. Situace je ještě komplikovanější, když by měl muž živit několik žen, které považuje za své manželky.  Osobně si vůbec nedokážu představit, jak takové situace zvládaly ženy kdysi. Dnes, díky svému podnikání, jsou totiž schopny přinést denně domů alespoň nějaké peníze, a naučí-li se s nimi efektivně hospodařit, jsou schopny zajistit chod domácnosti. Většina z nich však spoří tajně, o svých mikrofinančních skupinách manželům neříkají. Situace je v tomto směru naprosto jednoznačná v případě žen s HIV pozitivitou, neboť tyto jsou převážně vdovy nebo samoživitelky. Mnohokrát jsem se v Kibeře totiž  setkala se situací, kdy muž opustil celou rodinu právě v momentě, kdy se dozvěděl, že jsou HIV pozitivní. I když jsou všude kampaně na bezplatné testovaní, ženy se svůj status dozví velmi často v období těhotenství. Muži tomu často nevěří, odmítají se testovat, sami se prokazují jako negativní, obvinují svou ženu z nevěry a poté odcházejí. Nechat se testovat odmítají. I přes to, že ARV  terapie je v současné době pro lidi ze slumu zadarmo a lidé HIV/AIDS se mohou dožít vysokého věku, je stále toto téma velkým společenským tabu. Ženy, se kterými jsem pracovala, procházely pravidelně testy a řídily se radami, jak o své zdraví pečovat. Vědí toho o HIV/AIDS hodně, ale těžko říci, jak moc se podle doporučení chovají v konkrétních situacích. Myslím si ale, že tato pomoc je v mnoha směrech účinná. Některé ženy žijí s HIV/AIDS už více než deset let a jsou stále v dobré fyzické kondici, jsou schopné starat se o děti i domácnost. Vypozorovala jsem i silné solidární vztahy. Když např. jedna z žen onemocněla, ostatní ženy ji střídavě vypomáhaly v domácnosti. Staraly se o ni i její děti, pravidelně ji navštěvovaly a někdy i zaskakovaly v jejím podnikání. Tyto ženy vědí, že jsou na jedné lodi a že nikdy nemohou vědět, kdy se něco podobného stane jim samým. Dokonce – zemřela-li jedna z žen, ostatní ženy se ujaly péče o její děti.

Ženy v Kibeře navštěvují nebo navštěvovaly školu?

Jak které. Některé ženy absolvovaly základní školu, maximálně však do 8. ročníku, jiné pouhých prvních pár ročníků a dodnes neumí ani psát ani číst. Přesto jsou však i tyto ženy dobré obchodnice. Naučily se počítat, vědí, kde levně nakoupit a draho prodat. Jsou schopny na svém podnikání profitovat. O vzdělávání dívek v africké vesnici moc nevím, ale z rozhovorů usuzuji, že ženy do vzdělání nebyly tlačeny. Často na to jejich rodiny neměly peníze. Pokud někdo chodil do školy, tak to byli v první řadě jejich bratři. Dnes si tyto ženy důležitost vzdělání uvědomují, tedy hlavně vůči svým dětem. Stálým problémem zůstávají finance. Kromě školného musíte v tamním prostředí koupit dětem uniformu a učebnice. To jsou výdaje, které někdy dělají i třetinu rodinného rozpočtu, zvláště pokud má rodina hodně dětí. Problémem je také kvalita vzdělání. I přes to, že ve slumu najdete stovky škol, mnohé z nich kvalitativně pokulhávají. Nejsou prostředky na jejich vybavení, učebnice a mnohdy ani na  platy učitelů. Výjimky tvoří především školy založené zahraničními neziskovými organizacemi.

Ptala se M. Hronová, foto na str. 9 archiv E. Krutilkové

1) ARV AntiRetroVirární terapie jsou léky na posilování tvorby bílých krvinek a posilování obranyschopnosti organismu

*Touto cestou by Eva Krutilková ráda poděkovala statutárnímu městu Olomouc, Elektru Kvapil, WTC Písečná, Univerzitě Palackého a Nadaci pro rozvoj vzdělání. Bez jejich finanční pomoci by se programu mikrofinancí v africkém slumu Kibera totiž mohla jen stěží účastnit.

---