Emil Viklický se účastnil přednášky o sobě samém

V průběhu prvního ročníku festivalu MusicOlomouc 2009 přednášel profesor Ivan Poledňák, člen Katedry muzikologie FF UP o díle a tvorbě jednoho z nejosobitějších tvůrců přelomu tisíciletí, olomouckého rodáka Emila Viklického. Díky osobní účasti pianisty i jeho jazzového kolegy Stevea Houbena proběhlo 23. dubna v sále Konzervatoře Evangelické akademie velmi zajímavé setkání. „V době, kdy mu bylo asi čtrnáct, hrál už na ,čajích‘ v Bezručových sadech,“ řekl Ivan Poledňák, když v souvislosti s osobou Viklického vzpomněl na jména hudebníků Věroslava Mlčáka a Karla Velebného.

Studenti Muzikologie či zmíněné Konzervatoře, kteří se přednášky spojené s besedou účastnili především, jistě věděli, že Viklický nebyl fandou jazzu odjakživa. „Jeho zvýšený zájem o jazz začal v době studia Numerické matematiky na Přírodovědecké fakultě UP“, řekl Poledňák vzpomínaje na první výstupy hudební iniciativy Viklického z roku 1961 – Kapitolky o jazzu. Než se Viklický Olomouci vzdálil, prošel zde ještě vojenskou službou, již strávil v Armádním uměleckém souboru. V krátké Viklického autobiografii připomněl Poledňák také rok 1974 a s ním spojený Československý amatérský jazzový festival v Přerově. Snad poprvé na sebe výrazně Viklický upozornil, když získal cenu pro nejlepšího sólistu, s čímž začala jeho jakási pomyslná vítězná linie – v roce 1976 zvítězil v mezinárodní soutěži improvizujících jazzových klavíristů v Lyonu a v autorské soutěži Monacké konzervatoře vyhrál první cenu se skladbou Zelený satén. „Emil Viklický je člověk s nevšední muzikálnosti,“ dodal Poledňák, poté co vzpomněl například na folklorní motivy, které Viklický kombinoval s jazzem, aby se v pozdější době zaměřil především na jazz elektrický. „Stalo se tak v souvislosti se studiem na Berklee College of Music v Bostonu (USA), kde jsem mj. poznal i Stevea Houbena,“ doplnil pak přednášejícího pianista Viklický a dodal, že s Belgičanem Houbenem, jedním ze svých současných jazzových partnerů, se seznámil v bubnovém oddělení této prestižní školy. „Já jsem hrál na vibrafon a Steve na piáno. Říkal jsem si tehdy, že ten pianista není moc dobrý a jak jsem se později dozvěděl, Steve si říkal, že já hraji na ten vibrafon také nějak divně… A pak jsme se představili. Já situaci komentoval s tím, že normálně hraji na piano a Steave pak dodal, že normálně hraje na altsaxofon,“ řekl energický Viklický v sále Konzervatoře.

V osmdesátých letech zaměřil Viklický svou pozornost především na spojení jazzu s vážnou hudbou a není možné nevzpomenout i jeho pozdější zájem a neutuchající energii, jež vkládá také do tvorby filmové hudby.

Když muzikolog, pedagog a publicista Poledňák závěrem setkání prezentoval důvody, proč přednášet právě o Emilu Viklickém, zmínil jako jeden z nich také hudebníkův přesah hranic jazzu. Ostatně to, kdo je Viklický, připomněl jednoznačně pianista, skladatel a leader jazzových formací sám, když místo připravené reprodukované ukázky energicky usedl k nástroji a s pozvánkou na večerní koncert v Redutě „vystřihl“ skladbu Jestřáb – a pro velký aplaus se pak ve spolupráci se Stevem Houbenem rozezvučely sálem ještě další dvě skladby.