Edice Paměť UP pokračuje

O založení ediční řady s názvem Paměť UP rozhodla Ediční komise UP v roce 2007 s cílem doplnit obraz rozvoje Univerzity Palackého o nezastupitelné, byť subjektivní svědectví těch, kteří z vnitřní potřeby nebo z vnějšího popudu sepsali či sepisují paměti související s jejich působením na olomoucké univerzitě. UP touto edicí poskytuje autorům pamětí prostor pro jejich publikaci. Považuje je, při vědomí osobní zaujatosti jejich autorů, za cenný pramen k poznání historie UP a oborů na ní pěstovaných. Jde o ojedinělou edici v praxi českých vysokých škol.

První publikací byla komentovaná edice pamětí klasické filoložky doc. J. Novákové, DrSc., kterou připravil a odbornou studií opatřil Mgr. Tomáš Motlíček. Pod názvem Paměti aneb Autobiografie, a s podtitulem Třináct olomouckých let (1948–1961) ji vydalo Vydavatelství UP na podzim 2008.

K vydání druhé knihy této knižnice byly vybrány vzpomínky a kronikářské zápisky profesora Jana Peřiny s názvem Proměny doby. Prof. J. Peřina je začal psát 27. ledna 1986, tj. na začátku roku, v němž oslavil své padesátiny. Za necelý rok vzpomínání dokončil a potom v závěru každého dalšího roku sepsal, co ho v osobním i profesním životě potkalo. Původně psal tyto texty podle svých vlastních slov „pro vlastní poučení a pro informaci svých dětí, či nejvýše dalších členů rodiny a přátel. Rozhodně ne pro širokou veřejnost. Je proto styl psaní přímočarý a někdy značně kritický. Ale taková byla doba, kterou jsem si nevybral.“ Rukopis dal potom číst i svým přátelům, mezi nimi i prof. RNDr. S. Komendovi, DrSc., který mu doporučil, aby text vydal. Inspirován nevšedním Peřinovým osudem napsal prof. Komenda esej David a Goliáš, který je do knížky zařazen jako doslov. O Peřinově rukopise se dozvěděl i ředitel Archivu PhDr. P. Urbášek, když prof. Peřinu v rámci grantového úkolu interviewoval. Publikaci, kterou k vydání připravili PhDr. Tomáš Hrbek a PhDr. Pavel Urbášek, vydalo opět Vydavatelství UP na podzim t. r. Slavnostní křest proběhl 10. 11. 2009 v Uměleckém centru UP.

Jan Peřina: Proměny doby

(Ukázka ze vzpomínky na učednická léta)

Z internátu jsme chodili v průvodu pod dozorem vychovatele do učiliště Na Harfě. Protože jsme byli všichni soudruzi, mysleli jsme, že máme tykat i vychovatelům, konec konců nebyli o mnoho starší. Až se na nástěnce objevil přípis, že žáci jsou povinni vychovatelům vykat. Bylo mezi námi i mnoho děvčat, učila se soustružnicemi a u strojů pracovala ve slušivých přikrývkách na hlavu, protože dlouhé vlasy musí být u strojů z důvodů bezpečnosti kryty.

Výuka byla tři dny v týdnu teoretická a tři dny praktická, v sobotu se pracovalo. Učitelé a mistři měli ještě dobrou úroveň, možná lepší než dnes. Teoretická výuka byla velmi zajímavá, měl jsem ji rád. Sám jsem se naučil počítat na logaritmickém pravítku a začal jsem podle Vojtěchovy knihy Vyšší matematika derivovat a integrovat. Vzpomínám si, jak jsem jednou jel z Prahy na návštěvu tety Anny do Děčína a celou cestu jsem počítal integrály. Přinášelo mi to uspokojení, protože výsledky mi správně vycházely. To je pro samouka obrovský zážitek.

První dílenské práce spočívaly v usilovném pilování destiček na rovinnost z různých stran. Nejtěžší bylo pilování na plocho. Doma jsem nesnášel zvuk pilování a naskakovala mi při něm husí kůže. Zde jsem se stal profesionálem a přestalo mi to vadit. Měl jsem od začátku vynikající výsledky. Na tabuli každé skupiny se uváděly výsledky jednotlivých úloh z kontroly, míval jsem hodnocení většinou vysoko přes 100 % a býval nejlepší.

Když jsem si představoval, že budu fyzikem, měl jsem vždy na mysli plnokrevného experimentálního fyzika. Teprve totální nedostatek experimentálních podmínek mě vedl k rozhodnutí věnovat se teorii, která vyžadovala větší investice jen do literatury. Brzy se na mne začali spolužáci obracet o pomoc při učení. Ochotně jsem všem vycházel vstříc, včetně spolužačky jménem Černá. Když jsem měl vzhledem k otcově situaci odejít z učiliště, všichni se mě zastali. Jen Černá hlasovala pro můj odchod.

V prvním roce učení jsme měli vychovatelku Marii Náprstkovou, která spolu s mistrem Stárkem pro mne udělala v těžkých chvílích mnoho. Byla někde od Loun nebo Žatce. Jednou jsme byli na nějaké manifestaci na Letné. Zrovna vyšla jakási kniha o vesmíru, která se mi líbila. Marie šla a koupila ji. A to měla před svatbou a jistě neměla financí nazbyt. Byla velmi obětavá. Měla pochopení i pro mé tréninky, ochotně je povolovala.

Vše bylo přísně organizováno, různé besedy, návštěvy kina, divadla atd. Vzpomínám si na besedu s Pavlem Kohoutem, seděl v předu ve svazácké košili s Fučíkovým odznakem. Četl své oslavné komunistické básně a podepisoval své knihy. Za vynikající studijní a pracovní výsledky se tehdy rozdávaly tendenční a bezcenné sovětské knihy. Jednu takovou s názvem Jeden z Donbasu jsem dostal, ale při odjezdu z internátu na prázdniny jsem ji nemohl do zavazadel pobrat. Tak jsem ji vyhodil do koše, za víc nestála, i když je to jistě smutné. Přišla na to knihovnice, domluvila mi, ale pochopila.

Začalo se projevovat i mé tréninkové úsilí ještě z Libice, v němž jsem pokračoval i v učilišti. Nad Vysočanami je třešňový sad, v němž jsem téměř denně trénoval. V zimě jsem někdy obíhal okruh od učiliště Na Harfě přes Balabenku a zpět k internátu. Takže jsem vlastně byl předchůdce pozdějších pouličních běžců. Tenkrát na mě kolemjdoucí koukali jako na blázna. V té době jsem ale často trpěl angínami. Když jsem se jednou po neděli nedostavil na start běhu na 1 kilometr při sportovním dnu, přestože jsem v týdnu pořád trénoval, sklidil jsem posměch spolužáků, zejména těch starších z druhého ročníku, považovali to za projev strachu. Ale já jsem ležel doma u maminky s angínou. Všechny další závody na dráze i přespolní jsem pak už bezpečně vyhrával a kredit jsem znovu získal. Porážel jsem také jednoho z bratrů Stanislava Jungwirtha, československého i světového rekordmana, Jaroslava, který se také učil ve stejném učilišti. Byli jsme velmi dobří kamarádi.

První výrazný úspěch přišel při přespolním běhu Stromovkou, později to byl Běh Rudého práva, kterého se zúčastňovala běžecká elita ve všech kategoriích. Dorostenecký závod jsem zcela nečekaně vyhrál. Dostal jsem potom pozvání do atletické školy otce Otakara Jandery, byl jsem tam několikrát, ale způsob tréninku mi nevyhovoval. V krajském kole, které se běželo kolem letohrádku Hvězda na Bílé Hoře, jsem byl o prsa poražen v mrtvém závodě Kupkou, který dlouho patřil do dorostenecké špičky a usiloval o československý rekord. Byl jsem tenkrát nachlazen a ještě na startu jsem strašil se šálou.

Přespolní běhy na 2 kilometry se konaly před sezónou. V celostátním kole v Novém Městě nad Metují jsem skončil čtvrtý. Na dráze v běhu na 1 kilometr jsem jako mladší dorostenec byl v přeboru státních pracovních záloh v Bratislavě druhý, na mistrovství Československa v Opavě šestý. Následovaly závody za závody až do období mé docházky na průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze, Na Příkopě.

Nedlouho po vánočních událostech roku 1952, kdy maminku s bratrem Jaromírem vystěhovali z Odřepes do Arnoltic u Rýmařova, jsem byl večer zavolán z internátu k řediteli učiliště Na Harfě. Tam mě čekali dva soudruzi v kožených kabátech a sdělili mi, že musím okamžitě opustit učiliště a odjet za matkou na státní statek do Arnoltic. Tam byla určitě každá ruka pro rozkvět státního statku potřebná. Nebo to byla péče o celistvost rodiny. Zmohl jsem se jen na to, že jsem jim vyjádřil v komunistické terminologii první republiky můj pocit, že mě „vyhodili na dlažbu“. Oni mi vysvětlili, že nikoliv, že odcházím, abych mohl v zájmu společnosti rozvinout svůj talent. Odešel jsem zpět do internátu. Při různých příležitostech se mnou jako se synem kulaka vychovatelka Marie Náprstková rozmlouvala o svých snech o nové socialistické společnosti, a školila mě, aby vyvrátila můj skepticismus k utopiím. Hned jsem jí vyklopil, jak jsem dopadl. Nechtěla tomu věřit. Ale nesmířila se s tím. Druhý den ráno spolu s mým mistrem Stárkem oběhali všechny možné stranické a státní orgány v Praze, rozhodnutí zvrátili a v učilišti jsem mohl zůstat. Byla na to velmi pyšná a opět si byla jistá svou komunistickou věcí. To se o justičních vraždách padesátých let ještě nic nevědělo. Ale byl to od nich v té době opravdu hrdinský čin a dosud žasnu nad tím, že se to podařilo. Asi se s nějakým klukem nikdo nehodlal zase tak mnoho zdržovat a vychovatelka s mistrem byli příliš důrazní a neodbytní.

Připravil -th-

Prof. RNDr. Jan Peřina. DrSc. (*1936) je absolventem Přírodovědecké fakulty UP. Studium oboru jemná mechanika a optika ukončil ve zkráceném termínu s vyznamenáním v roce 1964 a po roce se na této fakultě stal vědeckým pracovníkem Laboratoře optiky. V roce 1984 z tohoto pracoviště vznikla Společná laboratoř optiky UP a Fyzikálního ústavu ČSAV, prof. Peřina se po roce 1989 stal jejím vedoucím. V roce 1990 byl jmenován profesorem kvantové elektroniky a optiky a po čtyři roky vedl Katedru optiky.

Za dobu svého dosavadního působení získal profesor Peřina řadu ocenění a stal se členem mnoha prestižních odborných organizací: 1983 Rabiho cena na Kolumbijské univerzitě, 1984 voleným členem Americké optické společnosti OSA, 1987–1990 viceprezident Mezinárodní komise pro optiku ICO. Od r. 1992 členem Americké fyzikální společnosti (APS) a předsedou česko-slovenské sekce SPIE. Roku 1995 zvolen členem Učené společnosti České republiky, v roce 2000 získal Cenu města Olomouce. Dne 28. října 2002 udělil prof. J. Peřinovi prezident republiky státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy I. stupně.

Svou přednáškou Tiché světlo zahájil v roce 2003 tradici přednášek významných absolventů UP.

Foto -mo-