Dobrovolnictví a studenti UP: Jen nedaleko odsud se svět „točí“ jinak

Václav Jan Neruda, posluchač druhého ročníku Rekreologie – Management volného času a rekreace na Fakultě tělesné kultury je zkušeným dobrovolníkem. Už několik let pomáhá lidem – především dětem – v Ústavu sociální péče v ukrajinských Vilšanech. Od roku 2003 tak činí pod hlavičkou občanského sdružení Bodaj. „Přeloženo do češtiny to znamená ´kéž by´. Tedy kéž by se podařilo přiblížit životní podmínky tamních dětí našim,“ říká V. J. Neruda, koordinátor dobrovolníků tohoto sdružení, jenž těsně před svou další čtrnáctidenní misí poskytl Žurnálu UP následující rozhovor:

Na jaře, v létě i na podzim jezdíte za prací, chtělo by se říci. A vracíte se bez jakéhokoliv honoráře, chtělo by se dodat ...

Víte, přijde mi velmi zarážející skutečnost, že zhruba den cesty odsud, kde se máme nádherně, žijí lidé, kteří celý den musejí být ohnutí u motyky na poli, aby vůbec měli co do pusy. Že děti šikovné i nemohoucí jsou diagnostikovány zcela shodně. Zaráží mne, jak je možné, že je tak blízko tolik jiný svět. Když se pak  „zastavíte“, uvědomíte si, že naše bezprostřední okolí je vlastně jakýsi skleník. Jen nedaleko odsud totiž lidé sdílejí hodnoty zcela jiné a celý svět se točí jinak.

Jste hlavní dobrovolník, koordinátor dobrovolníků občanského sdružení Bodaj. Jak jste se dostal k lidem na Ukrajině?

Na Zakarpatí jezdili dobrovolníci již někdy po revoluci s humanitární organizací ADRA. Je to oblast, která splňovala snad všechny parametry rozvojové krajiny. ADRA tam mapovala situaci v sociálních zařízeních a jedním z těchto zařízení byl i Ústav sociální péče ve Vilšanech. Dobrovolníci, kteří tam jezdili, založili v roce 2001 občanské sdružení Bodaj na pomoc dětem v ústavech ve střední a východní Evropě. Já jsem se do této oblasti dostal při studiích sociální pedagogiky a teologie na JABOKu, vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické a později na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. A protože práce v tamním prostředí se zdála důležitá nejen mě, rozhodli jsme se navázat na aktivity o. s. Bodaj. Pod jeho hlavičkou jezdíme do Vilšan od roku 2003. Pořádáme tzv. výjezdy pravidelně třikrát do roka: na jaře, v létě a na podzim. Výjezdy jsou čtrnáctidenní, v létě se jezdí na měsíc. V současné době s námi jezdí jako dobrovolníci nejen studenti humanitně zaměřených oborů, ale i pracující.

Kdo jsou lidé z Ústavu sociální péče ve Vilšanech? V čem spočívá vaše práce?

V tomto zařízení je umístěno zhruba 160 klientů – jsou to děti i dospělí s různým stupněm jak mentálního postižení, tak fyzického handicapu. Zařízení je neustále plné a až do letošního léta tam nefungoval lékař. V současné době zde pracuje jedna dětská lékařka na částečný úvazek a jedna zdravotní sestra na směnu. Ošetřit všechny klienty je však velmi náročné. Někteří z nich by se totiž potřebovali občas dostat do nemocnice, neboť jejich potřeby nejsou dětskou lékařkou zajistitelné. Jenže do nemocnice se zde jezdí až v nejakutnějším případě. O těchto zhruba 160 lidí se ve Vilšanech stará osm sanitárek (ošetřovatelek) na směnu, žen z okolních vsí bez odborného vzdělání. Jejich úkolem je zabezpečit hygienu a výživu dětí. Když jsme pak ve Vilšanech my – tedy zhruba to bývá 20 dobrovolníků - s koupáním i krmením pomáháme.

Naše práce spočívá jednak v přímé práci s dětmi (fyzioterapie, výtvarné činnosti, procházky, ošetřovatelské činnosti a tzv. rozvojové činnosti (hry, „učení“) a jednak v podpoře personálu, a to v různých směrech (hygiena, výživa). Snažíme se pracovat na aktivizaci dětí, většinou terapeutického charakteru, které se jim běžně nedostává.

Vnímáte ve vaší činnosti za ty roky nějaký posun?

Rozhodně. I když práce s tamním personálem je tzv. běh na dlouhou trať. Některý personál si stále udržuje odstup, jiný je přístupnější. Čím dál více se však zajímá o to, co děláme a jak to děláme.

Sanitárky jsou s dětmi každý den, celý rok, my pouze třikrát do roka. I proto si myslíme, že práce s personálem je to nejdůležitější. Jinými slovy, naše činnost nemůže být udržitelná, pokud není navázána na činnost personálu. Tamních dětí se totiž nedotýká tolik to, co tam necháte, ale spíše vztah, osobní zaujetí. Podle mne se situace pomalými krůčky zlepšuje -v současné době chystáme ve spolupráci s českými vysokými školami projekt – školení zaměstnanců ve fyzioterapii.

Humanitární pomoc tato oblast nepotřebuje?

Materiální pomoc také potřebuje. Tu ale vozí jiné organizace. My se soustředíme na práci s lidmi. Dětem se věnujeme poměrně intenzivně a díky tomu je v jejich vývoji znatelný posun. Můžu říci, že se za ty roky na nás i těší.

S jakými pocity jste se letos vracel - a vlastně za několik dní už zase odjíždíte?

Vracel jsem se a odjíždím s nadějí. Změnilo se totiž vedení tohoto ústavu. Na rozdíl od předchozího je nové vedení přístupnější, otevřené spolupráci. Mám v sobě tedy naději, že se nyní lépe domluvíme a že se problémy v ústavu začnou řešit rychleji a účinněji.

Jakou činnost vyvíjí Bodaj v průběhu celého roku?

Na různých místech republiky pořádáme výstavy obrázků, které namalovali klienti Ústavu sociální péče ve Vilšanech. Zajišťujeme také popularizační akce a aktivity zaměřené na získávání finančních prostředků. Např. nyní v prosinci proběhne v Praze benefiční koncert skupin Traband a Dva, jehož výtěžek bude použit na činnost Bodaje. V rámci koncertu by měla proběhnout také dražba obrázků a fotografií pořízených v domově. Máme také webové stránky www.bodaj.com.

Ptala se M. Hronová, foto J. Čanda

---