Chřipka aktuálně aneb A/H1N1 život člověka většinou neohrožuje

O prasečí či, chcete-li, mexické chřipce se dnes hovoří snad všude. Nový kmen chřipkového viru A pandemický H1N1/09, jejímž hostitelem se stal člověk poprvé v březnu 2009, se objevil nejprve v Mexiku. Nový virus způsobující respirační onemocnění obsahuje geny lidské, ptačí i prasečí chřipky. Právě na uvedené téma proběhla koncem listopadu na Přírodovědecké fakultě UP v rámci volitelného předmětu Imunologie přednáška dr. Ivany Fellnerové s názvem Chřipka aktuálně! Především studenti molekulární biologie, biochemie, systematické biologie a ekologie se tak mohli dovědět o aktuálních problémech doprovázející uvedené onemocnění a mystifikacích, s nimiž se široká veřejnost často potkává. Zaznělo však jedno navýsost podstatné: Tato chřipka život člověka neohrožuje o nic víc než běžné sezónní chřipky. Z následujícího rozhovoru, který Žurnálu UP poskytla dr. Fellnerová, působící na Katedře zoologie a antropologie PřF UP, pak vyplývá, proč.

Ve víru informací o tom, kolik lidí už zemřelo na tzv. prasečí chřipku a komu a kde je dostupná vakcína, je příjemné slyšet, že netřeba se nechat očkovat za každou cenu...

Myslím si, že se k nám dostává řada demagogických informací, z nichž si laická veřejnost stěží vybírá objektivní fakta. Jsem biolog, a proto se v záplavě informačních zdrojů různé kvality přece jen snadněji orientuji. Za nejuznávanější zdroje v odborných kruzích jsou považovány především publikace v časopisech s tzv. impakt faktorem (IF). Pro širokou veřejnost je samozřejmě dostupná řada dalších seriózních zdrojů, ale vedle nich existuje i mnoho těch méně důvěryhodných, tendenčních, plných polopravd a demagogií. Přestože nejsem lékař, říkám: virus není tak nebezpečný, jak by se na první pohled mohlo zdát.

S jakým typem chřipkového viru tedy máme tu čest?

Jako kterýkoliv jiný virus, patří i virus nové chřipky mezi intracelulární, tedy vnitrobuněčné parazity. Jinými slovy, aby škodil, musí se dostat do buněk, kde se rozmnoží (replikuje). Stane se tak, mimo jiné,  díky tzv. hematoglutininu a neuraminidáze, což jsou dvě povrchové proteinové komponenty viru známé pod označením H a N. Komponenta H (hemaglutinin) pomáhá viru rozpoznat tu „svoji“ buňku a uchytit se na ní. Zdůrazňuji, že samotné uchycení není náhodné. Každý typ viru je totiž specifický k určitým buňkám, orgánům, a tedy i hostiteli, např. současný typ viru ptačí chřipky nenapadne tak snadno člověka, neboť je více specializovaný na buňky ptačího trávicího ústrojí. Komponenta N (neuraminidáza) pak pomáhá vstupu viru do buňky a po jeho zmnožení pak jeho uvolnění z hostitelské buňky. Genetickou informaci viru nese ribonukleová kyselina (RNA), která určuje, jaký typ molekuly H a N virus ponese. Vysoké proměnlivosti chřipkových virů napomáhá fakt, že virová RNA je segmentovaná. Tedy ve chvíli, kdy se u jednoho hostitele sejdou různé typy virů a jejich nukleová kyselina se vzájemně promíchá, může nastat problém. Např. vepř napadený virem ptačí chřipky a virem běžné chřipky může produkovat novou variantu chřipkového viru. Promíchaná genetická informace má totiž vliv na shora zmiňované povrchové proteiny H a N, které zásadně ovlivňují virulenci viru, tedy schopnost viru napadat určitý typ buněk. Nová RNA může být nakombinována tak, že H bude snadno „přilnavý“ na buňky člověka a N bude mnohem efektivnější při pronikání do buněk hostitele. Vznikne tak virový kmen, který se velmi snadno dostane do těla i do buněk, a má tak otevřenou cestu snadno se množit a šířit v populaci, která navíc nemusí mít proti novému viru vytvořené protilátky. To je samozřejmě nejhorší kombinace. Zdaleka ne každá nová varianta viru musí být nebezpečnější, než ta výchozí. Já jsem tímto chtěla jen naznačit základní mechanismus, jakým se mění vlastnosti viru. Povrchové proteiny H i N mají zásadní vliv na virulenci virů, tedy na jejich schopnost napadnout organismus a poté jej využít ve svůj prospěch (viz obrázek). Obecně jsou viry nebezpečné právě pro jejich variabilitu.

To se přece stalo právě s virem prasečí chřipky...

Ano. Viry mutují neustále, ale jak se ukázalo, ten současný H1N1 není až tak nebezpečný. Vždy, když se objeví nový kmen, vyvstane samozřejmě obava, jak se bude chovat. Vždyť současná tzv. prasečí chřipka je vlastně podtypem španělské chřipky, která v roce 1918 usmrtila až sto milionů lidí. Počáteční respekt a opatření byly tedy zcela na místě (i když v případě španělské chřipky se nepochybně na vysoké úmrtnosti podepsala devastace evropské populace v souvislosti s 1. světovou válkou). Jenže doba pokročila a my dnes víme, že i tento chřipkový virus se chová zhruba stejně jako ostatní sezónní chřipky – s jedním rozdílem: viry běžných typů chřipek napadají buňky v horních cestách dýchacích, zatímco nový H1N1 je schopen (pokud ho náš imunitní systém nezastaví)  napadnout i buňky v dolních cestách dýchacích. To je jediný silnější projev této chřipky. Jinými slovy: současná H1N1 má větší afinitu k receptorům buněk v plicích, takže pokud se dostane přes horní dýchací cesty dál, může u oslabených jedinců vyvolat zápal plic. Zdravého člověka však současný vir H1N1 smrtelně neohrozí, neboť správně fungující imunitní systém virovou nákazu dokáže dostat pod kontrolu. Virus zůstává v horních cestách dýchacích a způsobí klasické chřipkové příznaky. Je pravda, že hůře na tom mohou být lidé se sníženou imunitou nebo dalšími zdravotními problémy. V takových případech může mít chřipka komplikovaný průběh a může skončit i smrtí. To však platí nejen o nové H1N1, ale také o ostatních sezónních chřipkách.

Právě těmto rizikovým skupinám lidí se v současné době nabízí vakcína...

Já se rozhodně necítím kompetentní posuzovat vakcinaci u osob se svýšeným zdravotním rizikem. Osobně bych ale i v těchto případech požití vakcíny zvažovala. Nebezpečnost současného viru není vysoká a informace o chřipkových vakcínách jsou přinejmenším kontroverzní. Logicky se pak nabízí otázka, co je spojeno s větším rizikem

Toto tvrzení by bylo dobré vysvětlit...

Vývoj pandemické vakcíny má svá specifická pravidla. Vakcína jako taková se skládá z inaktivovaného viru a tzv. adujvans – nosiče, resp. rozpouštědla, které zvyšuje efektivitu imunitní odpovědi, popřípadě snižuje množství potřebného viru. Svou roli sehrávají  u vícedávkových balení také konzervační látky, které mají snižovat riziko bakteriální kontaminace vakcíny po jejím otevření. Pro pandemie se používají tzv. mok-up vakcíny, což jsou vakcíny, připravované modifikovaným způsobem. Protože se do poslední chvíle neví, jaká nová varianta nebezpečného viru se objeví, probíhá vývoj a testování s tzv. „pracovní“ vakcínou: ta spolu s adjuvans obsahuje „pracovní“ virus, jehož mutací by mohl vzniknout nový, potenciálně pandemický kmen. Současná vakcína byla vyvíjena  na viru ptačí chřipky H5N1. Ten zatím není pro člověka, vzhledem k omezené schopnosti invaze a šíření, tak nebezpečný, ale existuje obava, že jeho mutací by mohl vzniknout nový pro člověka nebezpečný kmen.

V okamžiku, kdy dojde k vyhlášení epidemie nebo pandemie, tedy v okamžiku, kdy se skutečně objeví nový, invazivní a snadno se šířící typ viru, vymění se“ pracovní“ vir ve vyvíjené vakcíně za vir pandemický – v našem případě vir H5N1 za nový H1N1/09. Tento vývoj probíhal minimálně dva roky, protože obava z pandemie kolem ptačího viru již několik let trvá. Je logické, že vám nikdo nezaručí naprostou bezpečnost vakcíny. Každá pandemická vakcína vzniká ve velmi krátkém časovém úseku. Jen okrajově jsme mohli ve sdělovacích prostředcích zaznamenat, že jak výrobci vakcíny, tak Státní ústav pro kontrolu léčiv teprve nyní, tedy v době kdy očkování probíhá, sbírají  data o nežádoucích účincích vakcíny a že předchozí testování proběhlo jen na velmi omezeném počtu lidí, a navíc jen s pracovní vakcínou. Pro objektivnost je však důležité si uvědomit, že stejně se postupovalo i v případech ostatních chřipkových vakcín a v současné době efektivnější způsob asi nemáme…

Na lehkou váhu však nelze brát informace ani o dalších složkách vakcíny. V rámci Evropské unie byly doposud k použití schváleny celkem tři vakcíny: Pandemrix, Focetria a Celvapan. Česká republika vybrala vakcínu Pandemrix. Ta jako adjuvans (viz výše) obsahuje skvalen (ASO3). Skvalen je látka tělu přirozená. Je podobná cholesterolu a vyskytuje se hlavně v nervové soustavě. Na základě informací, které se mi podařilo z mnoha zdrojů získat, považuji přítomnost skvalenu ve vakcíně přinejmenším za  problematickou. FDA (americká asociace pro léky a potraviny) prokázala přítomnost skvalenu ve vakcínách proti antraxu, kterou byli plošně očkovaní vojáci během války v Perském zálivu. Následně začala mít řada z nich vážné zdravotní problémy autoimunitního charakteru, např. revmatickou artritidu aj. Existuje teorie, která tvrdí, že s vakcínou, jejíž součástí je skvalen, si tělo vytváří protilátky nejen proti usmrceným virovým částicím, ale i proti skvalenu samotnému. Člověk si tak může nastartovat autoimunitní onemocnění. A právě to uvádí řada uznávaných zdrojů vč. již zmíněných impaktovaných časopisů: uvádějí, že skvalen byl prokázán v pěti šaržích kontroverzní antraxové vakcíny a že u nemocných válečných veteránů byly prokázány protilátky proti skvalenu (např. Experimental and Molecular Pathology, 2002, Autoimmune technologies, 2009). I když je míra rizika skvalenu ve vakcínách stále předmětem výzkumu, odborné zdroje uváději přímou souvislost mezi antraxovou vakcínou obsahující skvalen a výskytem zdravotních komplikací u očkovaných vojáků.

Chřipkové vakcíny vč. Pandemrix obsahují také toxickou rtuť. Množství rtuti v jedné dávce vakcíny přitom mnohonásobně překračuje denní dávku povolenou Světovou zdravotnickou organizací. Thiomersal je organická sloučenina rtuťi, která slouží ve vakcíně jako konzervant a má zabránit případné bakteriální kontaminaci vakcíny. Světová zdravotnická organizace povoluje 0,10 mg na 1 kg homotnosti očkovaného, vakcína jí obsahuje 25–30 mg. Člověk by musel vážit 250–300 kg, aby se vešel do povoleného „neškodného“ limitu. Což je vlastně také velmi zjednodušeně řečeno, neboť se jedná o látku kumulativního charakteru, tzn. že se ukládá v těle a zůstává v něm desítky let. Rtuť ovlivňuje propustnost buněčných membrán a degradací řady buněčných enzymů negativně působí na organismus jako celek. Přitom firma GlaxoSmithKline (výrobce vakcíny Pandemrix), např. uvádí, že nebyla prokázána škodlivost rtuti ve vakcínách, stejně jako popírá výskyt skvalenu ve vakcíně proti antraxu (ww.gsk.cz). Tato vyjádření ve mně vzbuzují značnou nedůvěru, považuji je za demagogická, nebo dokonce za lživá.Opět mne napadá řada otázek:Jedna dávka rtuti z vakcíny nikoho nezabije, ale kolik rtuti do sebe dobrovolně dostaneme opakovaným očkováním? Kolik rtuti v sobě nahromadí dnešní děti, kterým už od malička dávkujeme rtuť ve vakcínách? Nemůže rtuť a kontroverzní skvalen rizikovým skupinám (kterým je očkování především doporučeno) ublížit víc než případná chřipka? Jak je možné, že EU, která plánuje kvůli toxicitě např. zákaz používání rtuťových tonometrů, klidně schválí vakcíny s tak vysokým obsahem rtuti? Máme věřit tvrzení výrobce vakcíny o její bezpečnosti, když prodej vakcíny v době pandemie je doslova zlatý důl?

Existuje nějaká účinná prevence?

Na jedné straně jsem přesvědčena, že imunitnímu systému obecně prospívá přirozená cesta, tedy jeho aktivní boj. Vakcína jej vždy nabourá, je jakousi berličkou, která může způsobit, že organismus pak není schopen reagovat takovou silou, jakou by měl, popř. selže v obraně u jiného kmene viru. Na straně druhé pohrávat si s myšlenkou, že se viru vyhneme, je téměř naivní. Období prosinec, leden, únor je tradičně obdobím, kdy je naše prostředí doslova promořeno chřipkovými viry, výjimku tedy nebude tvořit ani ten současný. Ale každý z nás může využít prevenci, která je velmi snadná a na rozdíl od vakcín stoprocentně bez vedlejších účinků. Kdo zná biologii viru, ví, že aby chřipkový vir mohl škodit, musí se dostat do našich dýchacích cest. Jiná cesta než nosem a ústy neexistuje (přenos kapénkami nebo dotykem). Pokud se dostane do dýchacích cest, stále ještě nemá vyhráno. Musí se přichytit na buňky dýchací sliznice a proniknout dovnitř. To trvá minimálně jeden až dva dny. Kromě klasické hygieny tedy doporučuji nedotýkat se přiliš obličeje, proplachovat dvakrát denně nos a ústní dutinu slaným roztokem nebo desinfekčními přípravky, např. Listerinem. S velkou pravděpodobností se viru zbavíte, minimálně jej naředíte a pak jej možná spolknete. A když jej spolknete, neuškodí.V žaludku nepřežije. Doporučila bych také pít teplé nápoje, ty viry, které jsou ve fázi tzv. napovrchu, opět spláchnete do žaludku. Rozhodně netvrdím, že jsou tyto rady stoprocentně účinné. Mutací virů ale zažije lidstvo ještě hodně, a postavím-li vedle sebe informace o nebezpečnosti současného viru, kontroverzní vakcíně a možnosti snadné, bezpečné prevence, jsem schopna se rozhodnout, jak se svým organismem naložím. Stejně tak můžete zodpovědně učinit i vy.

Ptala se M. Hronová

foto -mo- a archiv dr. Fellnerové

Více informací o složení léčiv mj. na: www.sukl.cz

---

RNDr. Ivana Fellnerová, Ph.D., absolventka Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého oboru Systematická biologie a ekologie. V roce 2007 úspěšně obhájila disertační práci na téma: Mechanisms of Cellular Immune response to Salmonella Infection in Mice na Fakultě veterinárního lékařství VFU Brno, obor Veterinární morfologie a fyziologie. Dr. Fellnerová v současné době působí na Katedře zoologie a antropologie PřF UP a v Ústavu biologie LF UP, kde externě přednáší biologii pro studijní programy Všeobecného a Zubního lékařství a také pro General medicine. V letech 1998–2000 pracovala na University of Saskatchewan, Department of Biology, a v Canada Agriculture Research Center. V letech 2000–2003 pracovala jako odborný pracovník na University of Washington – Medical Center, Department of Laboratory Medicine and Microbiology, Seattle, USA, kde se věnovala studiu mechanismů buněčné imunity, specifikaci Salmonella-specifických T lymfocytů a antigenní diverzitě. Dr. Fellnerová je mj. také autorkou a realizátorkou unikátního projektu Srdce srdcí (www.srdcesrdci.upol.cz)

---