Budoucnost jaderné energetiky: Vždy budeme volit jednu ze špatných možností

Sedím v kanceláři prof. Jiřího Kameníčka z Katedry anorganické chemie PřF UP, o němž se říká, že kromě zanícení pro chemii je i nadšený cestovatel. Z fotografií na stěnách jeho kanceláře je jeho koníček víc než patrný. „Pane profesore, chci Vám blahopřát k výborné přednášce,“ ozvalo se za mými zády právě ve chvíli, kdy si prohlížím fotografie černobylského reaktoru. Jeden z kolegů – a vzápětí hned další – chtěli osobně vyjádřit spokojenost nad stráveným časem v aule Přírodovědecké fakulty, kde prof. Jiří Kameníček právě ukončil přednášku s názvem Jaderná energetika aneb Čtvrt století od Černobylu – Quo vadis? Zakázanou zónu v bezprostředním okolí černobylského reaktoru, místo, kterému by se většina z nás spíše obloukem vyhnula, navštívil prof. J. Kameníček před dvěma lety. S odkazem na březnovou jadernou havárii v japonské Fukušimě a v „předvečer“ čtvrtstoletí od havárie jaderného reaktoru v Černobylu bylo jeho zamyšlení nad budoucností jaderné energetiky velmi zajímavé:

V průběhu přednášky jste uvedl, že pozitivum jaderné energie spočívá v šetrnosti k životnímu prostředí. Promiňte, ale vzhledem k japonským a dřívějším sovětským událostem zní vaše vyjádření nevěrohodně…

Řekl jsem, že jaderná energie je nejšetrnější k životnímu prostředí – ovšem za předpokladu, že nenastane havárie. Věřte, že například životní prostředí kolem našich Dukovan je mnohem čistší než v Praze. Lidé, kteří bydlí u kterékoliv z jaderných elektráren, dnes žijí v neustále monitorovaném prostředí, a ujišťují vás, že speciálním přístrojům, které dnes a denně měří všechny potřebné hodnoty, neunikne ani „myš“. Jediný problém, jenž bych nebral na lehkou váhu, je situace související s ukládáním vyhořelého paliva.

Když ale k havárii dojde, je to tragédie. Co říkáte třeba na odpověď Německa, které na jadernou havárii ve Fukušimě zareagovalo odstavením starších jaderných elektráren a prověřením jejich bezpečnosti?

Vždy, když dojde k havárii v jaderné elektrárně, začne se diskutovat na téma co dál s jadernou energetikou. Bylo tomu tak po událostech v Černobylu v roce 1986, diskutovalo se i v roce 1997, když vinou havárie zemřeli dva lidé v Jaslovských Bohunicích, a je tomu tak samozřejmě i nyní po jaderné havárii v japonské Fukušimě. Tento scénář se neustále opakuje a končí tím, že se lidé po čase k jaderné energii opět vracejí. Neříkám, že není dobré mít ideje, ale v naší společnosti zatím vždy převážila „tvrdá“ realita. Asi sama uznáte, že pro ČR by nebylo nejvhodnějším řešením, kdyby si pole zastavěla fotovoltaikou či aby se svými povětrnostními podmínkami měla jako prioritu větrnou energii. Situaci Německa bych nerad komentoval. Jsem totiž toho názoru, že německý scénář měl souvislost spíše s tamními volbami než s řešením jaderné problematiky.

Nebezpečí pro lidské zdraví plynoucí z radiace je však nezpochybnitelné.

Ano, to jistě. Je ale dobré vědět, že přírodní radiace je všude kolem nás. Současné přístroje kolem vás např. naměří i radiaci z kosmu. A vnímáte ji? Je tedy potřeba rozlišovat. V místě, kde se havárie stane, je to samozřejmě tragédie. Ale nenechte se mýlit, že by jaderná havárie ve Fukušimě nějak podstatně ovlivnila život lidí, kteří se nacházejí tisíce kilometrů daleko. To je nereálné. Když došlo v roce 1986 k havárii v Černobylu, při které ovšem byly vyvrženy z reaktoru stovky tun radioaktivního materiálu do ovzduší a radioaktivní mrak se dostal i nad naše území, byl největším problémem radioaktivní izotop jódu. Ale pozor, ten má poločas rozpadu řádově ve dnech, takže jeho radioaktivita v čase poměrně rychle klesá. Jiná situace je u stroncia a cesia, které mají poločas rozpadu desítky let a působí dlouhodobé zamoření terénu.

Největší obavou je tedy havárie. Jaká jsou její rizika?

Jednoduše řečeno: větru ani dešti neporučíte. Japonsko, které se nachází v seizmické oblasti, samozřejmě počítalo s možností zemětřesení. Jen tak mimochodem, když bylo na Haiti zemětřesení o síle 6,3 Richterovy stupnice, zbouralo to vládní budovy a svět zápasil s humanitární katastrofou. V Japonsku je takových zemětřesení ročně několik, zpravidla bez vážnějších následků. Jenže nikdo nepočítal s tím, že zemětřesení udeří silou 8,9 Richterovy škály. Uvědomme si, že fukušimské zemětřesení bylo první zemětřesení v novodobé historii, které dosáhlo tak velké síly. Dílo zkázy bylo navíc dokonáno dvanáctimetrovou vlnou tsunami, která způsobila větší problém než samotné zemětřesení, neboť vyřadila z provozu i záložní zdroje chlazení reaktorů po výpadku elektrického proudu.

Dalším rizikem pro jadernou energetiku je podle mne terorismus a válečný stav. Nikdo dnes nezaručí, že nějaký šílenec nezasáhne elektrárnu takovým způsobem, jako tomu bylo v USA s „dvojčaty“, nebo že se elektrárna v budoucnu nestane vojenským cílem.

Když tedy naše média psala, že 25. 3. byly zbytky radiace z Fukušimy nad ČR, co to znamená ve skutečnosti?

Nic. Vnímáte, že v ČR jsou také zemětřesení? Asi ne, neboť je registrují jen nejcitlivější přístroje. Skutečně považuji za daleko větší problém například radon, radioaktivní plyn v našem podloží.

Můžete být konkrétnější?

Radon, který je přítomen v geologickém podloží, vzniká radioaktivním rozpadem nuklidů. Je to plyn, jenž puklinami stoupá vzhůru a může se dostat až dovnitř staveb, a být vdechován se vzduchem. Ne nadarmo dnes při stavbě musíte mít povolení, že stavíte na místě, kde se radon nevyskytuje. A pokud ano, musí být vytvořeno speciální obložení, aby tento plyn do stavby nepronikl. Nejsem ani lékař ani jaderný chemik, ale spoustu informací z chemie jsem si doplnil v Černobylu.

Jak jste se do zakázané zóny dostal?

Bylo to před dvěma lety, když jsem cestoval vlastním autem i s rodinou po různých koutech dřívějšího Sovětského svazu. Exkurze do blízkosti jaderného reaktoru v Černobylu není v programu žádné české cestovní kanceláře. Já jsem si tuto jednodenní cestu osobně domluvil v Kyjevě s ruskou společností. Nebylo to na počkání, na propustku jsem čekal asi čtrnáct dnů. Exkurzi jsem absolvoval při zpáteční cestě přes Kyjev domů.

Proč právě Černobyl, vojenská zóna?

Celý život cestuji, je to můj velký koníček. Loni jsem se ženou a synem procestoval sedmnáct Národních parků a rezervací USA, půjčeným autem jsme v průběhu měsíce najeli asi deset a půl tisíce kilometrů. Letos odlétáme o prázdninách do Kanady, a pak opět autem na Aljašku. Vím, mnozí si asi řeknou, proč vedle těchto krásných míst cesta do Černobylu. Stejně tak by se ale mnozí mohli ptát, proč lidé jezdí do Osvětimi. Jsem zastáncem názoru, že mám-li vidět nějakou oblast, tak se vším všudy. Ono náměstí v Pripjati, které se nachází v těsné blízkosti jaderného reaktoru Černobyl, také vypadalo před pětadvaceti lety hezky. Také jej lemovaly rušné třídy, obchody, zeleň a vodotrysky. Nyní je Pripjať zcela opuštěné město. Po havárii jaderného reaktoru v Černobylu v roce 1986 bylo odtud do čtyřiadvaceti hodin evakuováno na padesát tisíc obyvatel. Tito lidé se do místa svého bydliště už nikdy nevrátili. Jednoduše přijeli vojáci a lidem oznámili, že mají hodinu na to, aby si sbalili věci. Místní se pouze domnívali, proč se tak děje, neboť reaktor jaderné elektrárny v Černobylu měli na dohled a černý dým tehdy museli vidět. Jen pro dokreslení situace zmíním, že armádní vozy pro přepravu tolika lidí nestačily, a tak byla na určitý čas ochromena i doprava v Kyjevě. Po jaderné havárii 26. 4. 1986 byly autobusy použity k největší evakuaci v historii lidstva, uskutečněnou během jednoho dne. Bezprostřední okolí elektrárny je dodnes přísně střeženou zónou, která zůstane neobyvatelná stovky let.

Když jste projížděl radioaktivní zónou, neměl jste obavy o zdraví?

Projížděli jsme oblastí, která byla nejvíce zamořena. I v uzavřeném autobuse náš průvodce naměřil místy až 900 mikrorentgenů. Kdybyste vyšla ven, naměřila byste mnohokrát víc. Ale teď z jiného úhlu pohledu. Půjdete-li na rentgen plic, dostanete zhruba tak desetkrát vyšší dávku, než jsem dostal já v Černobylu. Ozáření se kumuluje, což  znamená, že nebezpečí plyne pouze z delšího pobytu v zamořeném území. Bylo by zle, kdybyste tam byla týden, měsíc, rok. Jednoduše řečeno, když dostanete jeden den určitou malou dávku, tak se vůbec nic neděje. Zákaz pobytu platí jen pro první zónu. Ve městě Černobylu, tedy v druhé zóně, lidé normálně pracují. Zbylé tři bloky jaderné elektrárny Černobyl pracovaly ještě řadu let i po havárii, než byly odstaveny. Řada míst byla odmořena, my jsme například obědvali přímo v jídelně elektrárny. Samozřejmě všechno, co jsem měl na sobě, jsem po tomto výletu spálil. V oblečení a botách se totiž může uchytit prach, písek, a ten září.

O jak velkou zónu se jedná?

První okruh je desetikilometrový. Pro něj platí úplný zákaz vstupu. Tam skutečně můžete pouze se zvláštním povolením, jaké jsem měl pro den exkurze třeba já. Do druhé zóny patří dalších třicet kilometrů. Pro tento prostor platí zákaz dlouhodobého pobytu i pohybu lidí. Lidé, kteří v blízkosti této oblasti žijí, říkají Černobylu „Technologičeskij gorod“. V Černobylu se sice nebydlí, ale dojíždí se tam za prací. Existuje tam nějaká továrna, v níž se lidé při práci po jistém časovém intervalu střídají. Vše je uzpůsobeno tomu, aby dávka nepřekročila zdravotní limit. Mimochodem, neustále se mluví o Černobylu, ale největší zkázu zaznamenala skutečně Pripjať, město, které je dnes synonymem města duchů. Tam jsem měl velmi skličující pocit. Jak tehdy lidé odešli, tak to tam dodneška zůstalo.

Dalo se havárii v Černobylu zabránit?

Těžko říci. Jisté je to, že situace byla jistě složitější, než je nám předkládáno na internetu. K havárii nedošlo při běžném provozu, ale kvůli experimentu, při němž bylo záměrně vypnuto zabezpečovací zařízení a vytaženy regulační tyče z reaktoru. Vedoucí tehdejší směny Akimov, který zemřel tři dny po havárii na nemoc z ozáření, ještě v nemocnici říkal, že chybu neudělal, a že kdyby mohl, postupoval by ve své činnosti stejným způsobem. Možná by podobně hovořilo také osmadvacet hasičů, kteří zemřeli na nemoc z ozáření a kteří dnes mají v Černobylu pomník. Je však dobré mít na paměti, že vše se odehrálo v čase a v zemi, kde se plnil plán a kde Komunistická strana a vláda dávaly pokyny ke všemu.

Na přednášce jste zmínil, že taková havárie se v ČR stát nemůže.

Ano, nemůže, a to z principiálních důvodů. V mé přednášce jsem přítomným ve zjednodušené podobě vysvětloval, na jakých principech fungoval grafitem moderovaný reaktor v Černobylu, na jakých principech pak BWR reaktory ve Fukušimě, a čím se od těchto reaktorů odlišují naše Dukovany nebo třeba Temelín (PWR reaktor s tlakovou chladicí vodou). V Černobylu byl grafitem modelovaný reaktor. A byl to právě rozžhavený grafit, který reagoval s vodní párou za vzniku vodíku, který způsobil klasický, nikoli jaderný výbuch v Černobylu. V Japonsku vznikl vodík jinak – tamní reaktor sice nebyl modelovaný grafitem, ale podobou reakci zapříčinily zirkonové obaly, které při vysoké teplotě způsobily obdobný efekt. Zkuste si představit koksová kamna, která zahřejete na tisíc stupňů a pak do nich vlijete vodu. Výsledek bude asi takový, že vám kamna udělají díru do domu. Na rozdíl od Černobylu, který měl kladný výkonový koeficient reaktivity, má reaktor v Dukovanech tento koeficient záporný, což velmi zjednodušeně řečeno znamená, že pokud vám uteče voda z chlazení, reaktor půjde do útlumu. V Černobylu tomu bylo přesně naopak. Další rozdíl pak spočívá v tom, že Dukovany i Temelín jsou dvouokruhové elektrárny. Pára v primárním okruhu zahřívá vodu v sekundárním okruhu, která jde teprve na turbínu elektrického generátoru. V Černobylu šlo o jednookruhový systém, kde pára odcházela přímo na turbínu. Víte, ono těch důvodů, proč naše jaderné elektrárny nemohou zaznamenat havárii obdobnou Černobylu nebo Fukušimě, je mnohem víc a vydaly by na samostatnou odbornou přednášku.

Setkání v aule jste ukončil pomyslným otazníkem – kam tedy směřuje jaderná energetika?

Nejsem jaderný fyzik, jsem chemik, a tak vám fundovaně mohu odpovědět pouze na otázky z mého oboru, jímž je Chemie komplexních sloučenin. Záměr mé populárně-vědecké přednášky, jež se týkala jaderné energetiky, byl pouze navigovat posluchače k zamyšlení a pomoci jim utvořit si na věc vlastní názor. V aule PřF jsem řekl, že do doby, než bude vyřešena termojaderná fúze, popř. než budou v provozu tzv. množivé reaktory (breedery) s rychlými neutrony, a než bude vyřešena otázka zpracování a skladování radioaktivního odpadu, volíme – a budeme už vždy volit – jen nejlepší ze špatných možností získávání energie, jejíž potřeba strmě stoupá. Jinými slovy, dnes nelze jednoduše odpovědět na otázku, jestli by člověk měl dát bezvýhradné ano jaderné energii. Svět není černobílý, existují různé stupně šedi.

Prof. RNDr. Jiří Kameníček, CSc., z Katedry anorganické chemie pracuje na Přírodovědecké fakultě UP od roku 1978. Autor více než sto padesáti vědeckých článků a vystoupení z oblasti koordinační chemie na konferencích doma i v zahraničí, člen České společnosti chemické a Krystalografické společnosti se účastnil řady zahraničních stáží a pobytů. V současné době vede dva doktorandy.

Ptala se M. Hronová

foto archiv prof. J. Kameníčka