Bohuslav Martinů Zdeňku Zouharovi: „Milý příteli...“
Unikátní soubor dopisů zveřejněn v nové publikaci
V průběhu konference „Kontinuita proměny“, která v rámci Pražského jara proběhla v květnu k padesátému výročí úmrtí Bohuslava Martinů, byla mj. prezentována komentovaná česko-anglická publikace Milý příteli: Dopisy Bohuslava Martinů Zdeňku Zouharovi. Dear friend:Bohuslav Martinů´s letters to Zdeněk Zouhar. Kniha autorů prof. Zdeňka Zouhara a doc. Víta Zouhara z Katedry hudební výchovy PdF UP, kterou vydalo Vydavatelství UP, je jedním z výstupů projektu „Příprava a realizace souborného kritického vydání děl Bohuslava Martinů“ řešeného v letech 2005 – 2007 pod gescí Grantové agentury ČR. Hlavním nositelem tohoto projektu byl Institut B. Martinů, spolunositeli pak Univerzita Palackého a Univerzita Karlova. Publikace obsahuje unikátní soubor dopisů Bohuslava Martinů psaných Zdeňku Zouharovi. Jeho syn doc. Vít Zouhar poskytl Žurnálu UP následující rozhovor:
Vyrůstal jste v hudebním prostředí. Vyrůstal jste i „s Bohuslavem Martinů“?
Ano, od nejútlejšího dětství jsem byl obklopen Martinů, jeho skladbami, které hrávala moje matka, nahrávkami, autografy skladeb a korespondence, které k nám chodili studovat badatelé a interpreti. V mých dětských vzpomínkách je také skladatelova manželka Charlotte Martinů, která rodiče navštěvovala. Martinů se objevuje v naší rodině ale ještě před mým dětstvím: autorem první knihy o něm je můj otec. Vyšla v roce 1957, tedy devět let před mým narozením. Otec se dlouhá léta zabýval interpretací, propagací i výkladem jeho děl, později byl také dlouhá léta předsedou Společnosti Bohuslava Martinů, jako skladatel také reagoval na Martinů mj. ve skladbě „Variace na téma Bohuslava Martinů“, kterou letos v mnohonásobné repríze provedl na Pražském jaru Jakub Hrůša s Filharmonií Bohuslava Martinů. Byl to můj otec, kdo premiéroval „Otvírání studánek“ a matka jako pianistka taktéž. Mimochodem, v létě roku 1955 moji rodiče kvůli Martinů dokonce přerušili svatební cestu. Důvod byl prostý: přišla partitura „Otvírání studánek“. Máma žertem říkávala, že by měla napsat knihu Můj život s Bohuslavem Martinů. A možná, že by se tak i stalo, kdyby tento titul nepoužila Charlotte Martinů.
Co vás vedlo ke zpracování a zveřejnění korespondence mezi vaším otcem a Bohuslavem Martinů?
V polovině 90. let jsem začal pracovat v ediční komisi připravující kritické vydání děl B. Martinů, stal jsem se členem Správní rady Nadace Bohuslava Martinů v Praze a na Universität für Music und darstellende Kunst ve Štýrském Hradci jsem začal připravovat rekonstrukci elektroakustické skladby „Počme électronique“ skladatele Edgarda Varčseho. Myslím, že právě souběh těchto aktivit mi připomněl, že otcův důležitý soubor dopisů od B. Martinů, za nímž nemusím jezdit do archivů ani do Eindhovenu, Haagu nebo Los Angeles nebo někam jinam, jako je tomu v případě Varčseho, by měl být co nejdříve zpřístupněn. Mimo jiné také proto, aby otec mohl ještě zavčas doplňovat mé komentáře coby pamětník. V té době jsem si uvědomil nenávratnost některých informací a nenahraditelnost vzpomínek pamětníků. Ostatně nápad vydat dopisy Martinů měl otec už dříve, ale stále bylo něco důležitějšího, a tak mi nezbylo, než abych se sám chopil této iniciativy. Důležitým motivem ke zpracování a zveřejnění bylo také to, že korespondence, kterou mezi sebou v letech 1949 – 1959 vedli, není důležitá jen z hlediska domácí hudební historie, ale také pro její přesahy. Obsahuje např. scénické poznámky k opeře Čím lidé žijí, důležité poznámky ke genezi opery „Řecké pašije“, ke vzniku kantáty „Gilgameš“ atd. Také proto jsem se rozhodl pro zrcadlovou česko-anglickou edici. Dalším záměrem bylo, aby kniha přinesla co nejvěrnější autentický obraz korespondence Martinů. V jeho dosud zveřejněné korespondenci byly totiž často učiněny různé korekce, nejčastěji na základě dobového pravopisu. My jsme se s otcem naopak snažili podat co nejvěrnější obraz písemného projevu skladatele, a proto jsme upravovali jen minimálně, pouze v rovině diakritiky, s níž se Martinů u strojopisných dopisů nezdržoval. Ani ve Spojených státech, ani v západní Evropě, kde pobýval, neměl k dispozici psací stroj s českou diakritikou, a tak háčky a čárky často nechával na představě adresátů, podobně jako v mnoha dnešních e-mailech. To byly takřka jediné editorské zásahy. Martinů byl z hlediska dobových pravopisných úzů totiž zcela neortodoxní, zároveň však celkem důsledný. Např. před „že“ snad nikdy nepsal čárku; nikdy by samozřejmě nenapsal slovo visuelní nebo komposice se „z“, k čemuž by nás vedla aktuální norma apod. Martinů, ovlivněný francouzským a pak americkým prostředím, psal např. v 50. letech anglické označení data „July 6“ nebo oslovení často s dvojtečkou. To jsme také použili v názvu knihy. Jednak z těchto specifických důvodů, jednak poučeni a inspirováni aktuálními kritickými edicemi jsme v tomto smyslu formulovali také ediční zásady.
Při jaké příležitosti začal váš otec komunikovat se skladatelem Martinů?
Bylo to v roce 1949. Můj otec – tehdy dvaadvacetiletý - napsal písňový cyklus „Písničky o lásce“, a protože byl smělý, řekl si, že je pošle Martinů, co na ně řekne. Jednoduše ho zajímal názor „Mistra“, jak o něm dodnes často hovoří. A ten posléze odpověděl velmi vlídně. Poté se však – i v souvislosti s politickou situací – na delší čas odmlčeli. Martinů byl v tehdejším Československu minimálně až do roku 1954 zapovězeným autorem. Vycházely nejrůznější kampaňovité studie o tom, jak může psát někde pro americké kapitalisty, když ho nezajímá pracující lid v Čechách apod. V letech 1949 – 1953 byla politická situace v tehdejším Československu natolik vyostřená, že skladatel, označovaný jako formalista a kosmopolita, svou korespondenci přes železnou oponu maximálně omezil. Pravidelně si psal snad jen s rodinou, skrze níž také nepřímo komunikoval s přáteli. V roce 1953 se můj otec stal dirigentem brněnského sboru OPUS a na konci první sezóny, v červnu 1954, hledal pro tento sbor nové skladby. Navzdory stále ještě přetrvávajícímu ideologickému zapovězení Martinů tehdy zkusil skladatele znovu oslovit - tentokrát s prosbou o jakési pokračování Dvořákových „Moravských dvojzpěvů“. A zřejmě se tehdy v létě 1954 trefil do mezidobí, kdy Martinů dopsal operu „Mirandolina“, právě se vrátil z Alp, byl plný elánu a díky otcově pobídce se mohl vrátit ke svým oblíbeným sbírkám moravské lidové hudby a poezie. Ve velmi krátkém čase tehdy v Nice napsal pro otce cyklus ženských sborů na moravskou lidovou poezii, jenž nazval „Petrklíč“. Jeho premiéru uvedl otec v následujícím roce s velkým úspěchem, a tím mj. pomáhal znovu oživit recepci Martinů v Československu. Martinů díky této skladbě věděl, že můj otec vede v Brně sbor, který má zájem o jeho skladby i navzdory politické situaci a který je zároveň schopen je kvalitně nastudovat a provádět. Když pak v červnu 1955 Martinů obdržel od básníka Miloslava Bureše svazek částečně autorských, částečně přejatých básní „Písně o Studánce Rubínce“ (později „Otvírání studánek“,) byl nadšený a hned začal uvažovat o komorní kantátě, kterou by mohl můj otec se svým sborem uvést v premiéře v rodné Poličce, takže Studánky psal už přímo pro tento sbor a premiéra se v Poličce konala v lednu 1956.
Publikace obsahuje 26 dopisů, z nichž vyplývá spousta zajímavého – např. pohled Bohuslava Martinů na Leoše Janáčka, na moravský hudební folklor ...
Ano, v jeho korespondenci se zejména moravská lidová hudba a poezie objevují jako jakási konstanta. Martinů kladl velký důraz na českou moravskou lidovou poezii. Vlastně už ve své autobiografii z roku 1941 popisuje svoji vizi moderní české hudby, která je velmi úzce spojena s českou lidovou poezií. Textová předloha a melodické idiomy jsou pro něj velmi důležité.
Komu je publikace určena?
Cílová skupina je relativně široká. Kniha je určena jak studentům hudební výchovy, tak studentům muzikologie i odborné veřejnosti, neboť obsahuje velké množství dosud nepublikovaných informací. Nejen, že dosud nebyl publikován autentický písemný projev B. Martinů, ale nebyly publikovány ani mnohé informace, jež najdete obsaženy v komentáři. Kniha je určena tedy všem těm, které zajímá Martinů, ale i těm, jež zajímá také česká historie 50. let minulého století. Navíc se jedná vůbec o první překlad dopisů Martinů do angličtiny, čímž se cílová skupina dále rozšiřuje. I proto jsou některé biografické poznámky obsáhlejší, než v publikaci určené pouze pro prostředí české, neboť se jedná často o vůbec první informace dostupné v angličtině. Prostřednictvím komentářů zde čtenář také snadněji odkryje různé jinotaje a narážky, které Martinů používal při komunikaci i přes železnou oponu. Málokdo např. ví, že v roce 1956, poté co byla v Maďarsku násilně potlačena revoluce a Čechy tomu aplaudovaly, skladatel Martinů - velmi zarmoucen – se rozhodl neposílat už žádnou skladbu do Čech. Tehdy se rozhodl bojkotovat jakákoliv další uvádění svých skladeb v Čechách. A z komentářů se čtenář také dozví, jak Martinů na podobné téma reagoval jiným adresátům. Je to mnohdy velmi zábavné i poučné srovnání.
Dílo je výsledkem projektu řešeného v letech 2005 – 2007. Vím, ale že práce související s Bohuslavem Martinů pokračuje ...
Od loňského roku pokračujeme na dalším, tentokrát pětiletém projektu podpořeném opět GA ČR. V rámci tohoto projektu připravuji společně s otcem kritickou edici vokálních děl Bohuslava Martinů a s dr. Gabrielou Coufalovou pak kritickou komentovanou edici dopisů Martinů Miloši Šafránkovi. Jedná se však teprve o počátek mnohaletého projektu, který inicioval můj otec už v roce 1995, když formuloval vizi kritické edice děl Bohuslava Martinů. V průběhu uplynulých let tato vize uzrála zásluhou Aleše Březiny, ředitele Institutu Bohuslava Martinů a prof. Ivana Štrase, předsedy Nadace Bohuslava Martinů v Praze do podoby Souborného vydání děl Bohuslava Martinů –Bohuslav Martinů Complete Edition, která v následujících letech bude vydávat nakladatelství Bärenreiter. Kniha korespondence B. Martinů, která právě vyšla, je tedy jednou z částí všech prací, které se skladatelem Martinů souvisejí. Souběžně s dokončením této publikace jsem shromažďoval materiály ke kritickému vydání sborových děl Bohuslava Martinů a kantát na texty Miloslava Bureše, jejichž kritická edice bude dalším výstupem tohoto projektu.
Ptala se M. Hronová, foto archiv V. Zouhara
Ojedinělá publikace prof. Zdeňka Zouhara a doc. Víta Zouhara Milý příteli: Dopisy Bohuslava Martinů Zdeňku Zouharovi. Dear friend: Bohuslav Marinů´s letters to Zdeněk Zouhar, kterou vydalo Vydavatelství UP, obsahuje šestadvacet dosud nezveřejněných dopisů mezi jmenovanými muži v letech 1949 – 1959. Kniha je jedním z výstupů projektu „Příprava a realizace souborného kritického vydání děl Bohuslava Martinů“, řešeného v letech 2005 – 2007 a dotovaného Grantovou agenturou ČR. Uvedená ukázka přibližuje, jak se Bohuslav Martinů dostal k básni Píseň o Studánce Rubínce:
Milý příteli: July 6. 55
Teď vám dám důvod abyste nebyl nemocen. Dostal jsem totiž báseň překrásnou od poličského rodáka M. Bureše o otvírání studánek u nás na Vysočině. Báseň mne úplně okouzlila a hned jsem sednul k pianu. A teď si myslím jestli by Vás to zajímalo že bychom mohli udělat premieru této skladby v Poličce, vím že hledáte material a tohle by snad bylo nejvhodnější. Je to pro ženský sbor a jednoduché, Sop. a Alto Solo, Baryton Solo, dvě housle, viola a piano. Jsem jist že Bureš bude rovněž souhlasit.
Tak mi napište co o tom soudíte.
Mnoho zdravím
B. Martinů
Doc. Vít Zouhar, hudební skladatel, muzikolog a pedagog působí na Katedře hudební výchovy PdF UP od roku 1992. Hudební vzdělání získal v mládí od svých rodičů, skladbu vystudoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a na Hochschule für Musik u. darstellende Kunst Graz, muzikologii pak na Masarykově univerzitě v Brně. Skladatel Zouhar je autorem oper Coronide (2000), Torso (2003, společně s dr. T. Hanzlíkem) a Noci dnem (2005), které uvedlo Národní divadlo v Praze, Národní divadlo v Brně a Teatro Asioli Corregio. Balet Wide Crossing (1994) nastudoval Opernhaus Graz a die Theater Künstlerhaus Wien. Jeho komorní a orchestrální skladby zazněly na festivalech Pražské jaro, Schleswig-Holstein-Musik-Festival, Poesiefestival Berlin, Hörgänge Wien, Mélos-Etos Bratislava, Ostravské dny nové hudby atd. Doc. Vít Zouhar je držitelem řady skladatelských cen, jako hostující skladatel působil ve Werkstadt Graz a na IEM Graz. Jeho teoretické práce jsou zaměřeny na problematiku hudby 20. století (minimalismus, hudební postmoderna). Je autorem knihy Postmoderní hudba? Německá diskuse na sklonku 20. století (2004). Inicioval vznik programu Slyšet jinak, který je zaměřen na komponování dětí v hudební výchově.
Aktuální zpravodajství a publicistiku z Univerzity Palackého najdete na stránkách Žurnálu Online.
