Bez vnímání dobového kontextu dějiny deformujeme

O úskalích interpretace minulosti (nejen) na základě seznamů Státní bezpečnosti

Seznamy spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti a zejména údaje, které v nich identifikují významné či výrazné osobnosti současné české společnosti, patří k vděčným mediálním tématům. Novinářský přistup k tzv. vyrovnávání se s minulostí však obvykle nemůže či nechce postihnout složitost jednotlivých „kauz“. Objektivní informaci mnohdy nahrazuje prvoplánový příběh o „odhalení“ a zjednodušená sdělení, recyklovaná na dalších a dalších informačních serverech nakonec přinášejí často zkreslený, neúplný či zcela mylný výsek reality. Na začátku července zveřejnila MFDnes další takový „případ“ – tentokrát se týkal profesora Jiřího Bártka, jednoho z nejvýznamnějších českých vědců, který se řadu let úspěšně věnuje výzkumu biologie nádorů (o jeho působení v dánském ústavu Danish Cancer Society v Kodani a spolupráci s Univerzitou Palackého jsme před prázdninami psali v čísle 30).  Novináři objevili jeho jméno v archívu vědecko-technické rozvědky STB. O ní, ale i o obecném problému objektivní interpretace minulosti, jsme hovořili s ředitelem Archivu UP PhDr. Pavlem Urbáškem, jehož hlavní odborný zájem představuje právě oblast soudobých dějin:

Jak se dívá historik, zabývající se novodobými dějinami, na novinářské texty, které čas od času odhalují jména některých významných osobností na seznamech StB? Před prázdninami se napříkladvynořila kauza profesora Bártka…

Nechci se rozhodně vyjadřovat ke konkrétní kauze prof. Bártka. Neznám ten spis, a i kdybych ho znal, tak pochybuji, že bych k tomu jakkoli dokázal zaujmout stanovisko v duchu, jaký zvolila MFDnes. Nechápu totiž historickou interpretaci jako hledání „dobra“ a „zla“. Tyto dvě kategorie se totiž většinově nevyskytují v esenciální podobě ani v historii, ani v životě každého z nás. Z obecného pohledu problém tkví v tom, jakým způsobem hodláme do historie nahlížet. Základním „kukátkem“ našeho pohledu do minulosti musí být kontext. Dříve se tomu říkalo historická metoda – musíme totiž pojímat dané události v rámci co možná nejširších dobových souvislostí. Jestliže se použije jiný úhel pohledu – dnes třeba tolik častá morální hlediska – tak náš pohled na dějiny deformujeme. Historiografie je subjektivní záležitost: i historik je subjekt, který má nějaké zkušenosti, názory, postoje, je ovlivněn nějakou ideologií a ať chce nebo nechce, tak toto vše vnáší – třeba jen výběrem tématu – do své interpretace. A aby svoji subjektivitu minimalizoval, pak se musí neustále poměřovat s dobovým kontextem. A to samozřejmě novináři nedělají.

V konkrétním případě prof. Bártka hrálo roli jistě i to, že se v uplynulé době sám poměrně výrazně objevoval v médiích, hovoří se o něm jako o možném kandidátu na Nobelovu cenu, po určité době se objevil také v Olomouci, byla okurková sezóna … A bohužel, podle mých informací zrovna v MFDnes se postupuje často tak, že pokud se v jejich zorném poli objeví nějaká výrazná osobnost, tak si ji hned prolustrují, zda se v příslušných seznamech nachází. Což je dnes velmi jednoduché.

A asi nemůžeme dost dobře od novinářů očekávat, že by na titulní straně a s palcovými titulky psali o těch na „druhé straně“ – o těch, kteří ke spolupráci se Státní bezpečností nutili své „oběti“…

Ano - ale to lze zaznamenat i u historiků. Je bohužel fakt, že historii vždycky píší vítězové, nikdy by se ale nemělo zapomínat na to, že u jakéhokoli konkrétního tématu by měla být zřejmá snaha na tu „druhou stranu“ se dostat. Problém žurnalistické interpretace minulosti tkví také ve specifickém stylu. Noviny s velkou chutí odhalí „nepřítele“, poté následují emocionální „obranářské“ reakce. Tento postup do značné míry znemožňuje porozumět všem rozmanitým okolnostem, o kterých víme jen velmi málo. Moc médií spočívá také v tom, že leckdy nezveřejní ani reakci, která se pokouší podívat se na daný problém z jiného úhlu. Černobílá vyhrocenost médiím vyhovuje. Média disponují v tomto ohledu velkou mocí, která – podle mého názoru – není dostatečně vyvážená odpovědností.

Před rokem uspořádal Ústav pro soudobé dějiny workshop, na kterém se sešli historici, kteří se zabývají soudobými dějinami, s některými novináři. A bohužel se ukázalo, že tyto dvě sféry jsou takřka naprosto nepropojitelné. Novináři jednoznačně zdůrazňovali specifičnost novinářské práce a nebyli schopni akceptovat skutečnost, že jejich vliv je dvousměrný: že nedávají do novin jen to, co chce veřejnost, ale že také mají na veřejnost obrovský vliv.

Tím spíš je tedy asi dost problematické jednání konkrétního člověka hodnotit v rámci nějakého novinového článku nebo reakce na něj.

Ale i to je problém, který platí i pro historiky. Tvrdím, že nejprve musíme postupovat od obecného ke konkrétnímu. Pokud dnes neexistuje obsáhlá studie o fungování vědeckotechnické rozvědky jako celku, pak se těžko můžeme adekvátně vypořádat s konkrétními případy lidí, kteří uvízli v agenturních sítích této zpravodajské služby.

Může se vůbec nějakého hodnocení i dopustit historik?

Z pohledu metodologie historické práce neslouží historik k tomu, aby se v dané chvíli a jednou provždy s historií „vypořádal“ či se s ní „vyrovnal“. Historik není prokurátor, soudce, či dokonce popravčí. Historik tady také není od toho, aby hodnotil a soudil dobově podmíněnou morálku a etiku. Morálka a etika odbojáře z roku 1944 či jakékoliv osoby, která se v dějinách pohybovala v mezních situacích, je jiná, než morálka člověka, který sedí v roce 2011 u počítačové klávesnice a píše – či spíše spekuluje – svá morální moudra. Pochopitelně, někdo v mezních zkouškách obstojí více, jiný méně; leckterý tyto zkoušky nezvládne. Jaké dnes máme právo k tomu, abychom takového člověka černobíle odsoudili? Historik má popisovat, jak to vlastně bylo; přitom si musí být vědom, že nikdy nepopíše v absolutním slova smyslu „jaké to bylo“, protože minulost vnímá zprostředkovaně pomocí historických pramenů, které pouze historickou skutečnost tak či onak reflektují. Jak už jsem řekl – přitom musí brát v potaz historický kontext, který omezuje převahu jeho subjektivních názorů. Jenže u někoho subjektivita převáží. Nakonec se to objevilo i v případě pana profesora Bártka, kdy dali slovo bývalému řediteli Ústavu pro studium totalitních režimů Pavlu Žáčkovi, který prohlásil, že komunisti tady všechno zničili, a pak to kradli v zahraničí. To je ale strašná hloupost – historik vůbec nemá něco takového říkat.

Proč to tedy říká?

To je bohužel záležitost, která souvisí se vznikem, existencí a podstatou toho ústavu. Ať už si o akademické svobodě a autonomii dnes myslíme cokoli, tak to je – a vždycky byl – základní mechanismus, který umožňuje, aby se vědec oddálil od mocensko-politických struktur. Jestliže ale vznikne tak zvaný badatelský ústav orientující se na soudobé dějiny, který je organizační jednotkou státu a nepřímo (prostřednictvím rady ústavu jako řídícího orgánu) je řízen Senátem, pak legislativci, ale i společnost připustila, aby do výkladu soudobé historie ingerovala politika, a to dokonce v institucionální podobě. I ve svobodném a demokratickém státě politikové hodlají ovlivnit interpretaci historických událostí. Domnívají se totiž, že způsob interpretace historie a následná edukace této disciplíny legitimizuje jejich dnešní politické postoje. A je úplně jedno, jestli Senát do čela takové instituce jmenuje radu s levicovou nebo pravicovou převahou. Tohle má hluboké kořeny. Až do konstituování pozitivistické historiografie v 19. století byla historiografie disciplínou převážně aktivistickou. Ne nadarmo se říká, že historiografie je druhé nejstarší řemeslo na světě. Po prostituci, dodávám.

Jak je to tedy s tím vyrovnáním se s minulostí z pohledu historika? Jak se lze vypořádat například se seznamy StB v konkrétních individuálních případech?

Vyjadřovat se hodnotícím způsobem je dosti sporné. Do jisté míry lze říci, že se tomu historici spíše vyhýbají – pokud ovšem nepřistoupí přímo a jednoznačně k negativní interpretaci. K příslušným materiálům se dneska samozřejmě lze dostat, ale abychom měli skutečně elementární znalosti, museli bychom ty informace velmi opatrně a pečlivě vážit a především je svázat s tím tehdejším systémem. A to už je trochu problém. A hlavně by se muselo hovořit s těmi dotčenými, jak s tím naverbovaným spolupracovníkem, tak s jeho rozvědčíkem. A oni by museli být ochotni hovořit. A i když ochotni jsou, je třeba se nějak vypořádat s tím, jak s tou výpovědí naložit. A to není jednoduché nikdy.

Mohu uvést příklad, který podle mého názoru složitost interpretace minulosti dobře ilustruje.

Dobře jsem se znal s odbojářem z druhé světové války, který na sklonku druhé světové války uprchl pře zatčením na Slovensko k partyzánům. Podstatnou část svého života žil v obavách, že jejich skupinu prozradil bratr. Mimochodem – tento bratr byl odsouzen k trestu smrti, exekuci již nacisti nestihli a po roce 1948 ho zavřeli na dvanáct let komunisti.

Až mému známému odbojáři jeden z kolegů historiků, který se tím případem zabýval, řekl, že se jeho bratr choval naprosto statečně. Byla to pravděpodobně milosrdná lež, ze spisu k jinému případu totiž jasně vyplynulo, že tu skupinu prozradil právě ten bratr. Když jej gestapáci zatkli, drželi ho ve vazbě a nasadili k němu svého člověka – volavku. A ten jej přemluvil, ať se na všechno vykašle a své spolupracovníky z ilegality prozradí. A tak mluvil, možná i o svém bratrovi; nebo naopak bratra zachránil na úkor jiných. Prostě nevydržel tlak, který si ani nedokážeme představit - a gestapáci zatkli na padesát lidí, z nichž některé popravili, některé odsoudili k dlouholetému vězení...

Je ale o takovém člověku možné říct, že „selhal“?

Právě - co se s tím dá dělat?! Můžeme takového člověka pranýřovat z morálních důvodů? Vždyť nevíme vůbec nic! Vždycky zůstane prostor, se kterým si nevíme rady. A tohle je potom prostor, který je naplňován subjektivismem, černobílým pohledem a aktivismem, přičemž tyto vyhraněné postoje mohou mít nejrůznější příčiny. Ale nejhorší je, když se do toho začne zavádět morálka, formulovaná pěkně v teple u kafíčka. My to přece musíme chápat v kontextu té doby, a ne si - u toho kafíčka – říkat, jaký byl kdo grázl.

A s těmi seznamy StB jde o podobný princip. I kdyby se podařilo sebrat všechny materiály, tak nenaplněný prostor zůstane. A pokud si toto neuvědomují ani někteří historici, jak by si to měli uvědomovat novináři?

Jaký je tedy tento konkrétní kontext? Co vlastně víme o vědecko-technické rozvědce?

Historikové o vědecko-technické rozvědce nevěděli prakticky nic, protože její materiály byly uloženy do vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů, resp. Archivu bezpečnostních služeb, u polistopadové rozvědky. Takže nebyl dostatek času, aby se do toho někdo pustil. Teprve v letošním roce vyšla kniha vzpomínkových textů kmenových vědeckotechnických rozvědčíků. Pod názvem „Pomohli jsme sestřelit Powerse“ je shromáždil Věroslav Sobek, který stál u vzniku vědecko-technické rozvědky a později ji i vedl. K těm textům musíme samozřejmě přistupovat opatrně, protože jsou to vzpomínky, které v současné době nemáme s čím konfrontovat, nicméně fungování rozvědky je zde popsané poměrně dobře. Vznikla v první polovině padesátých let, v době, kdy se začala utvářet tzv. vědecko-výzkumná základna a mocenské centrum a příslušná řídící místa si uvědomovaly odstřižení československé vědy od Západu. Zároveň si také byli vědomi toho, že v západním kapitalistickém světě samozřejmě existuje průmyslová špionáž, ale protože tamní podniky vlastní ve většině soukromé korporace, tak se i průmyslová špionáž děje více méně na soukromé, podnikové úrovni, na úrovni vlastníků těch podniků. Kdežto tady všechno vlastnil stát, a tedy vznikla státní tajná služba, která se touto problematikou zabývala. I dnes je ochrana ekonomických zájmů té které konkrétní země v gesci ochranné tajná služby – kontrarozvědky.

Vědecko-technická rozvědka disponovala tzv. analytickým oddělením, které mělo za úkol budovat kontakty s vědeckým světem. Rozvědčíci potřebovali od vědců konkrétní podněty, museli vědět, co mají na Západě získat. A když něco získali, např. dokumentaci nebo přístrojovou techniku, tak tyhle věci vraceli vědcům zpátky, aby se takto získané poznatky legalizovaly doma, eventuálně byly využity v praxi.

Kontakt rozvědky se sférou vědy a výzkumu probíhal různými cestami. Existovaly oficiální kontakty, kdy příslušníci rozvědky komunikovali s řediteli ústavů ČSAV, akademickými funkcionáři či s představiteli různých řídících grémií, majících na starosti vědu a výzkum; do těchto organizačních struktur rozvědka nasazovala i své lidi. Mezi konkrétní vědeckou komunitou si rozvědka budovala síť tzv. ideových spolupracovníků, které posléze zavazovala ke spolupráci agenturní cestou.

V zahraničí fungovala vědeckotechnická rozvědka dvojím způsobem, a to buď „legálně“ nebo „nelegálně“. Při legální činnosti rozvědčík působil pod diplomatickým krytím na ambasádě či na zastoupení podniků zahraničního obchodu, přičemž druhá strana většinou věděla, že jde o rozvědčíky. Rozvědčík byl tedy pod permanentní kontrolou kontrarozvědných orgánů příslušné země a záleželo na tom , jak byl šikovný a jak se mu podařilo se této kontroly zbavit. Tzv. nelegály rozvědka vyškolila a vybavila je fiktivním životní identitou. Takto připravený nelegál poté emigroval a pokusil se pracovně umístit v příslušné vědecké oblasti. O činnosti „nelegálů“ nevíme v podstatě nic, i zmíněná publikace popisuje podrobně pouze „legální“ rozvědku.Víme pouze, se, že „nelegálové“ jak z vědecko-technické, tak z politické rozvědky Československo po roce 1989 stahovalo.

Je obtížné spekulovat o příčinách spolupráce jednotlivých československých vědců s rozvědkou. Domnívám se ale, že rozhodující příčinou bylo umožnění cest či dokonce dlouhodobějších pracovních pobytů na Západ. Pokud rozvědka tuto cestu umožnila a podporovala, pak tak činila proto, aby vědce nějakým způsobem „vytěžila“. A to mnohdy formou, kterou si vědec nemusel ani dostatečně uvědomovat. Nemuselo tak jít pouze o získání konkrétních materiálů. Například vědec-spolupracovník už jen svým působením v příslušném pracovním kolektivu „otevíral“ rozvědčíků cestu k dalšímu – pro spolupracovníka nevědomému – „rozpracování“ členů příslušné vědecké komunity. A k tomu mohli rozvědčíkům posloužit nejrůznější informace – bydliště, majetkové poměry, koníčky, vztah k alkoholu a k ženám či třeba výše splácené hypotéky. Ve vztahu spolupracovník-tajná služba totiž „tahá“ spolupracovník vždy za „kratší konec“.

To je jedna rovina. Musíme si také uvědomit vůbec pozici tzv. vědeckovýzkumné základny v Československu před rokem 1989. Tato základna byla neobyčejně mohutná (před rokem 1989 působilo v oblasti vědy a výzkumu více než 180 tis. pracovníků) a byla štědře dotovaná státem a podnikovou sférou (4 % HDP). Současně ale byla autarkní a mezinárodně uzavřená nejen ve směru západním,, ale také ve směru východním. Každá ze zemí tzv. socialistického tábora si budovala podobně izolovaný vědeckovýzkumný svět, adekvátní svým ekonomickým potřebám; v Sovětském svazu se špičková věda koncentrovala ve vojenským sektoru a přísně se utajovala. Naše věda a výzkum před rokem 1989 byla také do jisté míry samoúčelná, protože stávající ekonomický mechanismus upřednostňující kvantitu před kvalitou nedával světu vědy dostatečné inovační stimuly.

A ještě jeden aspekt – především v období tzv. normalizace (1969–1989) zasahovala politická policie do prostředí vědy a výzkumu z kontrolních důvodů. Před časem jsem se věnoval výzkumu vysokoškolského systému v Československu a zajímalo mne, co „estébáci“ po těch vystrašených vysokých školách v době normalizace vlastně chtěli. Zajímalo mne to ze systémového hlediska, takže jsem se snažil dostat spíše k analytickým materiálů, nebral jsem v potaz spolupracovnické dokumenty. A jsem hluboce přesvědčen, že v naprosté většině případů nešlo o hledisko státně bezpečnostní, to můžeme snad připustit při sledování zahraničních studentů rekrutujících se v tomto období zejména z tzv. spřátelených arabských zemí. Státní bezpečnosti, resp. její kontrarozvědné složce šlo o to, aby vysokoškolské učitele ještě více zastrašila. Tajná policie chtěla dát najevo: „my jsme to ucho, které slyší a když chce, tak vás má v rukou“. Proto z dnešního pohledu jsou konkrétní případy leckdy až směšné. Můžu uvést příklad. Šlo o člověka, který uvízl ve spárech StB na olomoucké univerzitě. Byl to anglista a rusista, který v roce 1969 vyjel na studijní pobyt do Austrálie. Napsal odtud dopis tehdejšímu děkanovi filozofické fakulty Daňhelkovi, v němž se svěřil, že neví, jestli se má vrátit domů, či bude emigrovat. Jenže, co by vlastně v té Austrálii dělal, snad by mohl učit klokany rusky, napsal v dopise Daňhelkovi. Estébáci ten dopis zadrželi, věta o klokanech učících se rusky přitáhla jejich pozornost. Poté prověřili jeho pobyt v Austrálii a začali tvrdit, že se stýkal s místním armádním důstojníkem majícím na starosti jazykovou přípravu australských rekrutů. Když olomoucký pedagog odjel poté na delší dobu do Sovětského svazu, tak estébáci nahlásili „podezřelé“ australské styky dokonce sovětským zpravodajským místům. Je docela možné, že našeho pedagoga „skřípli“ již Sověti. A když se vrátil do Olomouce, tak podepsal spolupráci. Ale na základě čeho vlastně, že?

---

PhDr. Pavel Urbášek, ředitel Archivu UP, se v rámci své vědecké činnosti věnuje oblasti soudobých dějin a orální historii. Je autorem a spoluautorem monografií Univerzita v Olomouci 1573–2009 (2009), Vysokoškolský vzdělávací systém v letech tzv. normalizace (2008), Vítězové!? Poražení? (2005), Kapitoly z dějin univerzitního školství na Moravě v letech 1945–1990 (2003). Působí jako člen hodnotícího panelu GAČR (dějiny 19. a 20. století); sám je řešitelem a spoluřešitelem čtyř projektů GAČR.
Za monografii Vítězové? Poražení? obdržel spolu s prof. Miroslavem Vaňkem ocenění Historická kniha roku 2005.

Připravila Velena Mazochová
foto Renata Pavelková

---