30.09.2010, 10:28, Stáří: 3 r.
Archeologická rekonstrukce nejstarších dějin Olomouce aneb Když se otevře konzerva stará přes tisíc let
Autor: Velena Mazochová
V současné době probíhají závěrečné práce na dokončení tříletého projektu „Předvelkomoravské mocenské centrum v Olomouci“, dotovaného grantem GA ČR. Jeho závěry předkládají odborné archeologické i historické veřejnosti unikátní výsledky archeologického výzkumu fortifikovaného mocenského ústředí z předvelkomoravské doby, objeveného již v roce 1986 na olomouckém předměstí Povel. Dokumentace výsledků je přitom mimořádně bohatá, zpracovávaný katalog dosahuje počtu téměř 60 000 položek, zahrnujících mimořádně reprezentativní nálezy hmotné kultury z konce 7. až počátku 9. století. Komplexní výstupy včetně enviromentální analýzy lokality a přírodovědných expertíz přinášejí nové základní poznatky k počátkům Olomouce a díky širší historické interpretaci je i objasňují. Jde přitom o výzkum, kterému se díky získanému grantu dostává sumárního zpracování poprvé od doby, kdy byly všechny tyto nálezy vykopány, ale vinou nepříznivých okolností zůstaly nezhodnoceny.
Tak jako se skládá střep ke střepu a postupně se pod rukama objevuje obnovený původní tvar, tak vyhodnocují archeologové nalezené artefakty takovým způsobem, aby podaly co nejkomplexnější svědectví o dobách minulých. „To by se ovšem nemělo týkat jen „čistě” historického poznání, např. časově návazného formování (velko)moravské státnosti, či utváření raně středověké Olomouce jako mocenského centra - výzkumný projekt se v nemenší míře zaměřil i na zodpovězení řady pro nás dosti závažných enviromentálních otázek a na co nejplastičtější poznání každodenního života někdejších olomouckých Slovanů,“ říká PhDr. Josef Bláha, člen Katedry dějin umění FF UP, kdysi dlouhodobý vedoucí archeologického oddělení olomouckého Památkového ústavu a rovněž tak vedoucí archeologického výzkumu na Povelu, když hodnotí závěry právě dokončeného projektu jako jeho hlavní řešitel. A může se stát, že své obrysy odhalí i některá zatím neznámá fakta k dotyčnému období moravských dějin a hypotéza „docvakne“:
Blahodárný požár
Jeden z významných výstupů projektu představuje skutečnost, že se nám podařilo vymezit datování. Ukázalo se totiž, že dochované nálezy nejsou z 9. století, jak jsme se původně (před zahájením vlastního odkryvu v r. 1986) domnívali, nýbrž už z průběhu století osmého, ba dokonce i ze závěru sedmého. Na dané lokalitě se skutečně nacházelo opevněné mocenské ústředí, ve kterém sídlil lokální kníže, který zřejmě spravoval tuto část Hornomoravského úvalu (staré Olomoucko) a byl na tomto hradišti samozřejmě i se svou ozbrojenou družinou, což byli jezdci. A nám se podařilo najít patnáct typických kování odlitých z bronzu, sloužících k pobití honosných opasků těchto „rytířů“, kteří takto dávali na odiv svou sociální pozici. Dále jsme tam nalezli bronzové i železné ostruhy, které jsou zase velice příznačné a typické pro 8., nikoli 9. století našeho letopočtu. Historicky vzato, jedná se tedy o období předvelkomoravské.
Nesmírně důležité zjištění spočívá zároveň v tom, že na celé ploše byl prokázán ohromný ničivý požár, který toto opevněné sídlo zachvátil – nalezli jsme spoustu zuhelnatělého dřeva, vrstvy uhlíků a popele, stejně jako dalších dokladů tohoto velkého ohně. Navíc jsme bezpečně mohli vyloučit, že by toto naše objevené sídliště přežilo do plného průběhu devátého století, které známe jako období velkomoravské. Na nemnohých dosud na Moravě zkoumaných lokalitách často nacházíme doklady jak velkomoravského, tak předvelkomoravského období, ale daný materiál i horizonty jsou pro archeologa svým způsobem „znečištěny“ (rozumí se promíchány při nejrůznějších zemních zásazích), a často proto nemáme u některých z nich stoprocentní jistotu, jestli některé z nalezených předmětů jsou už bezpečně velkomoravské, anebo z doby předcházející. Hodnota tohoto našeho výzkumu spočívá tedy i v tom, že sama lokalita na Povelu představuje skutečně jakousi „konzervu“ – my víme, že na počátku devátého století bylo toto hradiště zničeno požárem a dále i jinak zdevastováno, a že ten zánik byl dramatický – v troskách totiž zůstala ponechána řada i těch nejcennějších artefaktů (mj. dvě ozdoby ze zlata), neboť místní neměli čas uchránit ani ty největší cennosti a utéci s nimi.
Zlatá náušnice, luxusní perličky, stříbrná spona, jantar: Obchod napříč světovými stranami
Dostáváme se tak i k vysvětlení, proč jsme na relativně malém předstihovém výzkumu našli takové množství věcí cenných nejen z pohledu archeologa, ale dokonce i z hlediska materiálu. Musíme si uvědomit, že pro ranný středověk, stejně jako ještě středověk vrcholný i pozdní, byl např. jakýkoliv kov obecně dosti drahým materiálem. Pokud se cokoli polámalo, znehodnotilo, vše se znovu recyklovalo. A kovářství bylo výsostné řemeslo a kovolitci v této době ještě putovali od osady k osadě a na objednávku vyráběli různé okrasy i zbrojní příslušenství. A my jsme tam naši i dva zlaté předměty, a sice kování, zřejmě také opaskové, s vytepanou výzdobou, a dále náušnici z tordovaného zlatého drátu zakončeného očkem. Tento nález je významný zejména proto, že pro období před Velkou Moravou nemáme z našeho území nalezený žádný výrobek ze zlata. A ukázalo se, že to jsou importy, které se sem dostaly obchodem někde z prostředí dnešního jihozápadního Německa – zřejmě z Bádenska-Württemberska, či obecněji z horního Podunají – a že jsou to vlastně produkty merovejských klenotníků či zlatníků. Dále se tam našla zcela unikátní spona z tlustého stříbrného drátu, zpracována do podoby řeckého písmene omega, což je opět výrobek z horního Podunají. K obchodu a skvělosti tohoto knížecího olomouckého „dvora“ patří rovněž četné nálezy skleněných korálů z náhrdelníků zdejších žen. Objevili jsme mezi nimi skupinu luxusních perliček, které mají ve sklovině zatavenou zlatou fólii. A to jsou pro změnu výrobky, které se sem dostaly až z oblasti Egypta nebo Sýrie, kde se tato speciální sklářská technologie provozovala. Nalezli jsme také surový jantar, což je zase doklad kontaktu se severním slovanským prostředím při Baltu. Také mezi nalezenou keramikou se podařilo rozlišit jednu drobnou, ale nesmírně zajímavou skupinku zlomků, které zřetelně nepocházejí z olomoucké či šířeji středoevropské produkce. Zatímco pro Slovany jsou typické vlnice, horizontální rýhy, spirály, hřebenové vpichy apod., tyto hrnce žádnou výzdobu nevykazovaly a navíc byly dvojkónické s jakousi hranou na výduti těsně pod hrdlem, což prokazuje opět baltský původ. Jde tedy o doklad přítomnosti kupců, kteří s jantarem a dalšími věcmi zřejmě obchodovali a zastavili se při svých cestách také v Olomouci. A protože sebou měli základní nádobí, nějaký ten hrnec tady vždycky rozbili nebo poškodili. Když si to takto shrneme, vidíme, že toto olomoucké mocenské centrum bylo velice dobře zakomponováno do obchodních a nepochybně i kulturních, politických a dalších vztahů a styků.
Prestižní vepřové
Dospěli jsme rovněž k nesmírně důležitým zjištěním, velice ceněným i z hlediska těch, kteří se zabývají stravováním v dávnověku i tzv. paleozoologů, kteří se specializují na fylogenetický vývoj zvířat, když jsme si nechali zpracovat třináct tisíc zvířecích kostí nalezených na tomto opevněném ústředí: téměř padesát procent z nich pochází z mladých prasat – selat převážně nikoliv starších než jeden rok. Víme přitom, že prokázat archeologicky vepřové maso v tehdejším jídelníčku je téměř uměním. Obecně totiž byl chov prasat v této době příliš nárazovou a hlavně komplikovanou záležitostí - v zimě je třeba prase krmit, v létě vyhánět na pastvu, a vše pouze s tím výsledkem, že se jednorázově zabije a sní. Kdybych to řekl hrubě a ve zkratce, tak tehdejší sedláci na venkově si sice mohli nacpat břicha, ale potom by už zas neměli nic. Energie vložená do chovu prasat se jim zcela pochopitelně jevila jako neadekvátní. Takže zemědělci na venkově chovali hlavně skot, ovce a kozy, především na mléko a rouno, protože to byly potřebné suroviny, a na maso se zabíjely pouze staré kusy. Z tohoto pak plyne i vysvětlení našeho zjištění o naopak zcela běžné (a zřejmě i nemírné) konzumaci domácího prasete na námi zkoumaném mocenském ústředí – možnost nešetřit v nižších sociálních skupinách nepříliš obvyklým vepřovým masem je znakem vyššího sociálního statutu a blahobytu; i takto ten kníže ukazoval svou movitost i schopnost obdarovávat své družiníky, aby neztratil jejich podporu – a právě při takových příležitostech se ta prasátka ve velkém konzumovala. Čili je to jakési „prestižní“ maso, které souvisí s tou nejvyšší společenskou vrstvou. Našli jsme dokonce i polozapuštěný chlívek, kde ta prasátka čekala, aby byla k dispozici pro hostinu, i chladné sklípky, kde se v zemi na pár dnů podařilo udržet relativně čerstvé jídlo.
Listí napadané v 8. století
Náš grant je poměrně náročná záležitost, a to nejen časově, ale i finančně, neboť jsme zadávali řadu speciálních expertíz, které se týkají nejen těch třinácti tisíc kostí, ale i třeba botanického materiálu. Např. uhlíky - abychom věděli, jaké dřevo bylo v osadě běžně používáno, nebo případně zbytky kulturních plodin – jaké konkrétní obilí se tady pěstovalo. A také se nám podařila téměř unikátní věc: v jedné bývalé tůni, kde patrně stávala voda a obepínala celé hradisko, jsme našli listí napadané v tom osmém století. Lupeny z těch stromů, které tam nafoukal vítr, se v klidné vodě usazovaly a vytvořily hrubou, asi dvaceticentimetrovou vrstvu, ze které jsme vzali vzorek a nyní známe všechny dřeviny a keře, především samozřejmě duby, ale i dalších asi patnáct druhů dřevin, které tam v té době rostly. A to je důležitý poznatek i pro ekology, protože se tak vlastně rekonstruuje přírodní režim i vzhled této krajiny.
Záplavy tehdy a teď
Když se dnes půjdete podívat na Zikovu ulici, uvidíte v zásadě rovinu, ale ten terén byl v raném středověku velice členitý. Říkáme tomu niva řeky Moravy – to je ta zátopová oblast, kde když se zvedne voda, je vše zaplavené. Ale tehdy, v tom raném středověku, nebylo tolik zátop a nebyly tak katastrofické jako dnes, a pokud se zvedla voda, tak zaplnila jen přechodně ony zaniklé staré meandry, kde byl terén snížen a voda se tam postupně usazovala. A je to velice pozoruhodná věc, protože ty záplavy začaly až někdy ve 12. a hlavně potom ve 13. století při mohutném odlesňování velkých ploch ve vyšších polohách a erozí se půda smývala do potoků, které pak zanášely řeky, zvedalo se dno a řeky se začaly rozlévat. Ale doba, kterou zkoumáme, je ještě před tímto procesem, kdy byla moravní niva ještě výškopisně členitá. A na tom nejvyšším návrší se usídlili tito Slované na sklonku 7. století a vybudovali si zde toto opevněné sídlo. Zdůrazňuji – na tom nejvyšším, a šlo jim dokonce i o decimetry! Pro představu: když tady byla velká povodeň v roce 1997, pořídil jsem si na radnici zátopový plán popisující jak a kde bylo co zatopeno. Leccos bylo pochopitelné – zatopené ulice Hanáckého pluku a Dobrovského apod., ale představte si: ta výšina, kde původně stálo naše hradisko, byla jediným suchým ostrůvkem. Na tomto příkladu lze demonstrovat, jaký měli naši předchůdci cit pro krajinu: bystrým okem odhadli, že kdyby přišla nějaká povodeň, to návrší bude nejbezpečnější. Dnes na to máme nivelační přístroje, ale oni to poznali hned a hned vhodné území také osídlili a obklopili palisádou.
Obydlí aristokracie: Důkaz břevnem
Velice nás zajímalo bydlení – v jakých domech lidé v tom opevněným areálu bydleli. Archeologie má totiž poměrně jasno pouze ve vesnických obydlích. Víme už, že na venkově to byly zemnice či polozemnice, obydlí zapuštěná do země. To je tradice Slovanů, kteří k nám s tímto typem obydlí přišli už ze své pravlasti. Ale doposud nevíme, jak vypadala obydlí společenské elity na těchto ústředích. To se v Mikulčicích ani ve Starém Městě nepodařilo příliš jednoznačně zjistit, tam jsou právě ty velkomoravské a předvelkomoravské vrstvy špatně odlišitelné. Takže jsme s napětím čekali: budou to tedy ta zapuštěná obydlí nebo už nadzemní stavby? Ale je to trochu potíž: jde-li o nadpovrchový dřevěný dům, tak se to archeologicky špatně prokazuje. Zahloubený objekt archeolog odkrývá jako slupky cibule jednu vrstvu za druhou, postupuje dolů, až se dopracuje dna té prohlubně. Ale když jde o nadpovrchové stavení, lze při pečlivé dokumentaci prokázat jedině mírně prošlapané podlahy a na nich již jen propálená místa, kde bylo ohniště. Nedělali jsme si iluze, že najdeme doklady nějakých kamenných paláců, i v období Velké Moravy existovaly nanejvýš kamenné podezdívky a i ty knížecí paláce měly hlavní nadstavbu dřevěnou. Celokamenné stavby jsou vlastně jen ty první velkomoravské kostely, církevní stavby. Přesto jsme po tom velice horečnatě pátrali a vymezili jsme několik míst, kde pravděpodobně byly nadzemní domy. A v tom už uvedeném příkopu – starém meandru - jsme našli opracovanou kulatinu, celý trámec srubu s tím charakteristickým zářezem, či prožlabením na konci, kde se srubové klády kříží. Čili jsme fakticky, pozitivně doložili, že tu byly srubové domy, a máme to zdokumentované: máme to břevno.
Časový dotek: pohan na Povelu a počátky křesťanství
A opět se vracím k východisku: ta olomoucká lokalita je unikátní v Čechách a na Moravě v tom, že my o ní přesně víme, že se nedožila konstituování velkomoravského státu. A to je právě zajímavé pro poznání počátků Olomouce a vůbec počátků dějin, které jsou přece jen ještě skryté v mlhách: olomoucké hradiště nepochybně zničili ti, kteří se rozhodli sjednotit Moravu v nový státní útvar, tzv. Velkou Moravu.
Proč ale ten předvelkomoravský kníže, jehož hrad jsme na Povelu zkoumali, neobsadil blízký olomoucký kopec, jehož poloha je strategicky velmi výhodná? Přece ty skály v Bezručových sadech a vůbec ona severozápadní a severovýchodní strana, to je vlastně vyvýšenina, která přitahovala už předcházející pravěké kultury, jejichž příslušníci byli těmi přírodními srázy dobře chráněni; navíc je z této dominující polohy široký rozhled, což bylo taky neopominutelné, např. z hlediska kontroly brodu přes řeku Moravu u Hradiska. Proč se tedy onen kníže usadil na povelském luhu, vojensky tak nevýhodném? Už při výzkumu Tereziánské zbrojnice v letech 1995–1996 jsme zjistili, že po odchodu poslední pravěké (halštatské) kultury, čili kolem roku 500 př. n. l., až do počátku 9. století není na předhradí zaznamenáno žádné osídlení. Přitom předtím bylo toto území v téměř pravidelných vlnách hustě osidlováno. Je zde tedy jakýsi časový úsek (tzv. hiát), kdy nebylo vůbec a nikým používáno, nebyly tam nalezeny žádné doklady o pobytu člověka v tom smyslu, že by se tam hromadil např. odpad, běžné střepy, zbytky kostí atd., a navíc horizont půdy je tam udusaný, dokonce tak, že klade odpor i tvrdé archeologově motyčce.
Docházím k tomuto vysvětlení: celý masiv olomouckého kopce, vystupující nad řeku Moravu, byl využíván ještě v 8. stol. n. l. jako předkřesťanské kultovní místo nadregionálního významu, a byl tudíž tabuizován! Tady se nemohlo, ba nesmělo bydlet, toto území bylo vyhrazeno pouze ke kultovním obřadům, kam se nesmělo vstoupit, natož se tam usadit a zbudovat nějaké obydlí. Celé to předhradí, mezi ulicemi 1.Máje, Křížkovského a Wurmově, bylo zřejmě shromaždiště, sněmovní místo, a na Michalském kopci se pak zřejmě rovněž konaly ony kultovní záležitosti.
A ta hypotetická konstrukce vždycky musí nějak „docvaknout“ – a taková je ta moje: Ten předvelkomoravský kníže z konce 7. století na Povelu byl pohan, pro nějž platilo (a on sám to jako předák i ve věcech religiózních dokonce musel garantovat!), že ten blízký podivný kopec je vyhrazen jen sakrálnímu konání. Když to spočítáme, tak je to zhruba třináct set let, kdy se sem na předhradí docházelo jen kvůli tomu kultu a shromážděním. A protože následující velkomoravské osídlení – a týkalo se to ovšem jen knížecích vrstev a velmožů - bylo již křesťanské, toto tabu samozřejmě přestalo platit, naopak: jako projev pohanství bylo nutné jej důkladně potlačit. A už pro ně nebyl problém tuto tabuizovanou plochu osídlit, a proto tam máme nálezy od té zhruba první třetiny devátého století. Dochází zde tedy k časovému doteku: povelské hradiště zaniklo v prvních dvou desetiletích devátého století pod tlakem vládce z jižní Moravy, který chtěl zbudovat svůj stát a přinesl sem křesťanství. To znamená, že to původní sídlo už nebylo třeba obnovovat, proto zůstalo jen spáleniště, k němuž už se nikdo nevracel, a veškeré správní, hospodářské, vojenské funkce, celé to - už státní velkomoravské - centrum se přesunulo na tu dnešní plochu předhradí a hradu.
Záblesky v „temném období“ Moravy
A ještě jeden fakt tuto hypotézu dokládá – a je to opět příspěvek tohoto našeho grantu (čekám na poslední výsledek z metalografického rozboru, na němž spolupracujeme s Přírodovědeckou fakultou UP): železo, ze kterého jsou vyrobeny předměty nalezené na Povelu, s velkou pravděpodobností pochází ze zdrojů povrchových železných rud v oblasti Šternberka a Uničova. Je tedy zřejmé, že je využíval i předvelkomoravský pohanský místní kníže. A to byl také zřejmě důvod pro to, aby to tady Mojmírovci z jižní Moravy zabrali: zdroj železa byla strategická záležitost a bylo nutné přičlenit Olomoucko k zárodečnému území Velké Moravy, která ovšem potom ještě dále expandovala.
Tento výzkum je tedy důležitý pro konstrukci těch nejstarších dějin Olomouce, i onoho temného období Moravy 6.–8. století, o němž nemáme žádné zprávy, a současně se jím už dotýkáme dějin pohanství.
Připravila V. Mazochová, foto archiv dr. J. Bláhy a M. Otava
Fotografie:
1) náušnice z tordovaného (šroubovitě stočeného) zlatého drátu
2) spona ze silného stříbrného drátu v podobě řeckého písmene omega
3) skleněné perličky se zlatou fólií zatavenou ve sklovině
4) bronzové ostruhy
5) opaskové kování (nákončí) s vytepanou výzdobou, odlité z bronzu
PhDr. Josef Bláha, odborný asistent a zástupce vedoucího Katedry dějin umění FF UP, přednáší a vede semináře
Archeologie v památkové praxi, Dějiny pravěku, Dějiny umění na území ČR I., Historická archeologie, Středověká kultura. Ve své badatelské a publikační činnosti se obecně specializuje na středověkou epochu, a to v celé šíři od raného středověku po období postmedievální, přičemž v centru jeho pozornosti stojí především otázky spjaté s počátky a nejstarším vývojem městského urbanismu, stejně jako s proměnami středověké hmotné kultury. Mezi další těžiště jeho odborného zájmu pak náleží problematika každodenního života v uvedených epochách, kulturní historie, dějiny mentality a v neposlední řadě i ideové, ideologické a kultovní aspekty života ve středověku i v raném novověku. Vzhledem ke své mnohaleté archeologické terénní praxi, kterou nabyl především svými výzkumy v Olomouci, ve svých dosavadních odborných studiích usiluje zejména o syntetický pohled na vývoj této významné lokality ze všech uvedených aspektů.
